Recenze (2 488)
Smrtící zatykač (1990)
Film, kde Van Damme dostává jednu nakládačku za druhou? Jiste, je to jen v rámci utajení, ale stejně. Zejména, když člověk náhradou nedostane ani ucházející příběh, ani slušné tempo. Nakonec škoda, že přitom všem ještě nevzal kytaru a nezačal vězně přesvědčovat o tom, že je třeba třídit odpad a šetřit přírodu, to by možná trumfl i Seagala.
Tajný agent Jack T. (1997)
Předzvěst Seagalova úpadku, při zpětném pohledu ovšem ještě ne tak hrozná jako to, co následovalo v dalších letech. Předvídatelné, naivní, laciné a přes solidní tempo na akční film překvapivě nudné.
Spadli z nebe (1993)
Příběh Artura, který během Vánoc uvízne na letišti, vybízí ke srovnání se Spielbergovým Terminálem a ve většině ohledů z něj vychází vítězně. Arturo nepochází z žádné exotické divočiny jako Viktor Navorský, je to obyčejný okradený muž, který vinou úředníků skončí, bez bot a bez prostředků v bezcelní zóně letiště, což je podáno jako něco, co se může stát každému. Místo obyčejné i když milé spielbergovské zábavy, která se nás až tak moc netýká, nabízí jako přidanou hodnotu možnost sebereflexe i zamyšlení nad společností v níž žijeme. Jean Rochefort je navíc vynikající herec, který své postavě dokázal vdechnout zdání věrohodné civilnosti i přesvědčivý vývoj opírající se o postupné odhalování skrytého světa letiště a především osudů dalších, značně různorodých trosečníků, kteří tu jako on uvízli, na rozdíl od něj však někteří i na mnoho měsíců a bez východiska. Nečekaně působivý a příjemný film s otevřeným koncem, který se nemusí uchylovat k romantické berličce, aby zaujal, a i ten humor spíš jen tak lehce naznačí, napoví a nechá na divákovi, jak jej přijme. Určitě film, který bych si po čase ještě jednou rád zopakoval.
Komisař Clouseau na stopě (1964)
Zrození legendy. Spin-off, který se stal základem úspěšné série a znamenal odklon od elegance k bláznivějšímu humoru, který z Clouseaua postupně udělal totálního crazy idiota. Nicméně tady ještě balancuje mezi tím idiotem, kterým se měl stát a tím milým zmatkářem, smolařem a popletou, kterým byl v původním filmu. Úvodní scéna nahlížející okny na cvrkot v Ballonově zámku je bezmála geniální, stejně jako výtečné rozuzlení případu a pointa. A mezitím spousta výborných gagů a skvělé zábavy, ve které je vidět jak se Seller postupně rozehřívá , nabírá obrátky, vypilovává svou nejslavnější postavu k naprosté dokonalosti a vytváří základy, které další díly rozvíjejí, ať už jsou to Clouseaovy převleky, pokusy o jeho likvidaci nebo vztahy se ženami. Také se tu poprvé objevují dvě neodmyslitelné postavy série, Clousauova nemesis inspektor Dreyfus a komisařův "sparing" sluha Kato. Bezpochyby jeden z nejlepších dílů série.
Růžový panter (1963)
Neplánované početí legendy. Nenáročná, stylová, lehce stravitelná lupičská komedie s řadou svižných a zábavných dialogů prokládaných elegantní situační komikou. David Niven ji šarmantní lupič gentleman, Capucine je neodatelná mrcha, rozverná Claudia Cardinale na tygří kožešině je ztělesněným snem a Sellers pokládá základy svého Clouseaua, zatím spíše jako milého sympatického zmatkáře a smolaře, nikoli jako destruktivního idiota, kterým se stal později. Přesto, nebo možná právě proto, patří jeho scény k těm nejlepším a doslova si jimi navzdory Nivenovi, CC i Capucine ukradl film pro sebe. Scény, ve kterých se snaží dostat k milostným hrátkám s krásnou manželkou patří k nezapomenutelným a možná vůbec nejmilejším scénám panterovské série.
Terminál (2004)
I po letech velmi příjemná pohodovka, která se netváří jako hluboká psychologická sonda a téma pojímá spíš formou odlehčené zábavy lehce okořeněné romantikou. Je jiná, a možná ne tak dobrá jako Spadli z nebe, ale Tom Hanks je kouzelný, první "neusazená" polovina je výborná, plná skvělých nápadů a drobností, kupodivu ani Zeta mi tentokrát nevadila a její postava dokonce patřila k těm zajímavějším.
Na hraně temnoty (2010)
Pokud bych parafrázoval jeden z bodů samurajského kodexu cti, řekl bych "Žádný otec nemůže spát pod stejným nebem jako vrah jeho dítěte". A ať už je Gibson jako člověk jakýkoli, jako představitel naštvaných mstitelů je dokonalý. Ať už jako středověký Wallace, patriot Martin nebo zrazený Porter. A také jako zoufalý otec Craven, tvrdý, nekompromisní, přesto stále lidský, navíc ve filmu, který je mnohem lepší než jsem čekal. Ten zdařile balancuje mezi thrillerem, kriminálkou a dramatem, zdařile mísí klasickou revenge story s motivem politických čachrů a konspirací, bez oklik postupuje kupředu, jak Craven postupně, krok za krokem odhaluje a skládá jednotlivé střípky skládačky. To vše okořeněno občas nějakou malou akcí nebo skvělými scénami v nich se Craven setkává ze záhadným Jedburghem. Jako fanda příběhů o pomstě jsem byl spokojen.
Kamarád do deště II - Příběh z Brooklynu (1992)
Poslušno pravidel pokračování, je tady všeho víc a je to všechno nablýskanější. Přesto je to stejné, neslané nemastné, místy nechtěně komické, nudné, dokonce nudnější než jednička. Přemýšlím, jestli bych to před dvaceti lety viděl jinak kdybych to tehdy viděl.
Pěnička a Paraplíčko (1970)
Tak jako jsem nikdy nepochopil oblibu Bohdalky u národa českého, tak jsem nepochopil Pěničkovu lásku k Ance Kulaté. A tak, i když je závěrečné střetnutí Vacátka a Pěničkou na půdě nezapomenutelnou a neskutečně silnou scénou, mě tahle balada o jedné nešťastné kasařské lásce zabalená do zdařilé exkurze mezi prvorepublikovou galérku, nikdy moc nebrala.
Obecná škola (1991)
Bezpochyby to nejlepší co kdy spolu Svěrákové udělali, a asi i to nejlepší z polistopadové české kinematografie. Má dokonale vykreslenou doslova magickou atmosféru, brilantní scénář, krásnou hudbu, výtečné hereckými výkony, od nezapomenutelného Jana Třísky a typicky civilního, přesto výrazného, Zdeňka Svěráka, až po epizodní perličky jako je do rakve nachystaný Bolek Polívka. Veselé a úsměvné se v dokonalé harmonii proplétá s vážným, ponořeno do magického oparu nostalgie a vzpomínek, ve kterém se každou chvíli blýskne skvělá hláška, geniální moment (nastřelená ruka, pancerfaust) nebo nějaký hezký nápad. Ani po dvaceti letech navíc Obecná škola neztratila nic ze svého kouzla a možná je dokonce s přibývajícími léty (mými, ne filmu), lepší a lepší, obohacena mými vlastními sílícími sklony k idealizovaným vzpomínkám na dětství.