-bad-mad-wolf-

Je smutné, že nejživější postavy v českém filmu za poslední dlouhá léta přinesla komedie, která chtěla postavy především karikovat. Miroslav Krobot je bezkonkurenční a člověka nejen kvůli němu skoro zamrzí, že další počin z prostředí Houslic už patrně nepřijde. Sympatický byl nahořklý tón vyprávění, sympatické byly odkazy na seriál, sympatická byla svěžest, toliko už na české filmové scéně potřebná...

Nádherně arogantní jízda pro hororového fajnšmejkra a škodolibý plivanec do ksichtu kdejaké trubky, která přišla na horor. Zesměšňování žánrových schémátek, absurdně banalizované komentáře pozorovatelů a těžce ustřelený závěr. Yep! Whedon s Goddardem zaslouží jako správní pašáci poplácání po zádech. Cabin in the Woods na diváka útočí na několika frontách, ať už ironickým rýpáním do tradiční žánrové tuposti, znehodnocováním motivace záporáků, výsměšným provedením obvyklých zvratů, absurditou finálního rozuzlení či falešným pomrkáváním nad logikou. Poslední vteřiny jsou až morbidní kombinací několika tradičních filmových závěrů. Príma bonbónek.

Nečekaně emotivní video, jemuž zpětný chod přidává na už tak dost silné atmosféře neúprosného konce. Nečekaně hodně mě bavila i hra.

Převelice sympatické a brnkající na správné struny, takže jsem si u té krásné atmosféry sociálního teenage dráma předl blahem, nicméně přímočarosti, doslovnosti, schematičnosti a předvídatelnosti bylo také přespříliš. Čtvrtou hvězdu nedám ani za dekolt Evy Amurri.

Natočené s citem a přehledem, se spoustou skvělých triků a vkusných dialogů, připomínajících TAMTY časy. Když ale tak přemýšlím, co bych tomuhle Supermanovi vytkl, nenapadá mě zároveň nic, co bych na něm významně vyzdvihl...

Lahodný koncentrát cynismu a absurdity, jenž v typicky Coenovském podání (strohost, groteskní postavy a především gigantický bobek na hlavy všemu a všem) graduje skoro až k mezím dokonalosti. Človíčkovství je na houby, stejně z toho života nevyváznem živí. Seriózní muž neparoduje běžné životní situace, paroduje život celý a jeho bezohledný humor utírá s úsměvem čumák každému, kdo si myslí, že už má těch každodenních pitomostí dost. Je to suché, je to praštěné, je to výborné. Závěr parádní. ;)

Megapopularita čtvrtého dílu Rockyho v našich končinách je úsměvná, nicméně pochopitelná, protože RUSKO a AMERIKA a STUDENÁ VÁLKA. Co na tom, že jde s přehledem o nejhorší díl série, který se předhání v předhazování klišé (pomsta za kamaráda, spousta drsných pohledů z očí do očí, konvertování publika při zápase) a upozaďuje Rockyho samotného. Závěrečný povinný proslov otravný. Mimochodem, pohlavek tomu, kdo pustil před kameru toho robota.

Bavilo mě to. Dokud nepřišlo nejubrečenější finále všech dob.

Lepší než první díl. Proč? Sam Raimi byl očividně po jedničce rozcvičen a akční sekvence mají citelně lepší choreografii, o něco lepší dojem zanechají i triky - digitálnost věci se sice nezapře, nicméně alespoň jsme tentokrát ušetřeni příšerně nepřirozených pohybů postav. Z filmu celkově sálá větší suverenita a nadhled, relativně často je i vtipný (byť jde tu a tam o humor infantilní až to bolí). Stydět se tentokrát nemusí ani záporák. Pseudodémonický a nechtěně směšný zelený kašpar z jedničky (Willem Dafoe promine, on za to stejně nemůže) byl nahrazen biomechanickým monstrem Octopusem, jenž je v akci efektní a ve svém projevu přinejmenším přesvědčivý. Slabinou opět zůstává laciná romance mezi Peterem a M. J., která bohužel po jedničce začíná nabírat obludně trapný rozměr. Veliká škoda je to zejména proto, že M. J. jako naivní, avšak odhodlaná holka odvedle a Peter jako nerozhodný a citlivý kluk fungují a hrají dost dobře. Ovšem pouze v momentech, kdy je Peter anonymním ochráncem a láska s M. J. zůstává platonickou...

Docela slabota, tančící někde mezi druhou a třetí hvězdičkou. Potemnělá ruka Sama Raimiho je docela fajn, stejně jako Kirsten "mokré tričko" (!!) Dunst a Tobey Maguire (abych nekřivdil, všechny role jsou obsazeny zajímavě, vypíchnout si zalouží i parodický šéfredaktor v podání J. K. Simmonse). Zdaleka tolik už nepotěší zdigitalizované pohyby postav při akčních kejklích a monumentální nevýraznost dialogů i příběhu - především romance Petera s M. J. je nahodilá, afektovaná a v závěru utnutá povinným gestem. Ostrouhal i Green Goblin jakožto titulní záporák - spíše než děsivým šílencem je pouhým schizofrenním kašparem ve srandovní masce.