Jeoffrey

Od příběhů Pana Otroka jsem čekal o dost víc než jen průměrnou zápletku, jakou v minulosti dokázalo vymyslet každé druhé anime o speciálních akademiích, skombinovanou s Arancar arcem z Bleache… K tomu tu jak bolavý palec trčí ta ne moc povedená 3DCG animace, u které se ani studio příliš nesnažilo jí maskovat jako 2D, aby lépe ladila s prostředím (jako to letos docela zvládala třeba Išura) a tak to vůbec není pěkná podívaná, hlavně když se na obrazovce odehrávají jakékoli souboje. Co je horší, Chained Soldier prohrává i tam, kde by měl dominovat, tedy na poli S-M a ečči s Utenou lačnící po magických dívkách, protože ta je v té anime erotice celkově nápaditější, šílenější, odvážnější, zábavnější... Takže erotika je tu docela MID, souboje jsou MID (vizuálně podprůměr, akcí max. průměr, choreografie průměr, efekty průměr), příběh je MID… Je tu něco povedeného? Postavy jsou docela fajn, včetně našeho Pana Otroka. Ale ani tak si seriál ode mě víc jak 5,1/10 nezaslouží.

Příběh o Renttu Fainovi je za mě nakonec „jen“ fajn, a to i přes to, že dokážu ocenit styl, jakým je vyprávěný, jak hezky se pozvolně rozvíjí a ukazuje mi nejen postupný vývoj hlavní postavy, ale i třeba vysvětluje evoluční stupně nemrtvých a fungování zdejší hrdinské asociace. Vše tu působí docela přirozeně, logicky, hlavní hrdina se mění pozvolna, jeho motivace jsou pochopitelné a podložené. Zkrátka nemůžu říct, že by šlo o špatné anime a asi jediné, co se mi tu vysloveně nelíbilo, byl openning, ale ten se dá kdykoli přeskočit. Na druhou stranu mě ale seriál neuchvátil, nezaujal mě víc než jen povrchně, a i když ukazoval spoustu relativně zajímavých linek, neprodal mi je tak, abych nad nimi chtěl nějak déle přemýšlet, nebo vidět víc. Stejně tak k hlavnímu hrdinovi i většině vedlejších postav jsem si udělal jen takový zběžný víceméně pozitivní vztah, zkrátka jak už jsem napsal, byly pro mě „jen fajn“.  Přemýšlím, co seriálu chybělo, možná víc akce, možná emocionálně hlubší dějové linky, abych něco cítil i jindy, než jen u samotného finále… Prostě to tam pro mě tentokrát nebylo (dost možná za to může i jistý fantasy seriál, který také tuhle sezónu vycházel v pátek a s kterým jsem si ho chtě nechtě trošku srovnával) a tak dávám „jen“  6/10.

Chcípni, chcípni, chcípni a ty taky chcípni! Kdybych si chtěl dát za každé hrdinovo „Šine“ tuhle sezónu panáka, tak by se moje játra jara nedočkaly. Co je však ještě smutnější, je fakt, že žádné z těch „umři“ nemá ani z poloviny takovou váhu a sílu, jako když Frieren poručila „Auro, zabij se!“. Ale to by mi nevadilo, ani fakt, že je hrdina tak nesmyslně OP, že o něj nemáte ani na vteřinu strach – jak nás přesvědčil Anos Voldigoad, nebo Cid Kagenó s tímhle se pořád dá pracovat. Stejně tak mě ani neštve, že je seriál neskutečný mišmaš všeho možného i nemožného a snažit se sledovat tu nějaký plynulý příběh díky všemu balastu kolem, není zrovna jednoduché, naštěstí však ten hlavní příběh není zrovna moc složitý. Tohle celé je totiž taková směska nejrůznějších nápadů a zápletek, taková splácanina, vedle které dort pejska s kočičkou vypadá relativně normálně. Na druhou stranu ono je to i svým způsobem vtipné, tady člověk opravdu neví, co v příštím díle, minutě i vteřině vlastně dostane – platí tu jen jediné pravidlo, pokud jen pomyslíš na to, že bys hrdinovi zkřivil jen jeden vlásek na hlavě, tak umřeš! A hrdina zabije kohokoli a cokoli, fantazii se meze nekladou. Originalitu mám rád, a tak bych i dokázal přivřít oči nad podprůměrnou animací, ale je tu něco, co mi z tohohle seriálu dělalo peklo na zemi. Není tu totiž jedna, ale hned dvě nejotravnější postavy, které jsem tuhle sezónu musel trpět! Je mi líto, ale předkyně hlavní hrdinky byla otřesná a stejně tak tlustý spolužák s hlasem Hira Šimono pro mě kazily jakýkoli pozitivní dojem a sráželi celý zážitek do vod podprůměru. Skoro všichni tu umírali, ale tyhle dva jsem musel snášet až do konce, celé tohle týrání bylo totiž asi zamýšleno jako komický element, který pro mě všechno zabil, dokonce i chuť na případnou další sezónu (kde by opět oba byli). Za mě 4/10 a chcípni Danouro Mokomoko a chcípni Daimone Hanakawo!   

Je to pták? Je to letadlo? Je to Superman? NE! Je to Wyvern! Je to Alus hvězdný běžec! No asi takhle, pokud se chcete dívat na příběh, kde se mezi sebou rube banda rozmanitých lidí a stvoření s širokou paletou různých šílených schopností a třeba Drifters už jste viděli a líbilo se, pak by tenhle seriál mohl být něco pro vás. První díl je dostatečně šokující a cool na to, aby vás úspěšně zaháčkoval a díky tomu pak dokážete přežít hned několik dílů, kde jsou vám neustále představovány další a další postavy ve stylu: „Tohle je Nihilo, Nihilo je cool!“ A v dalším díle, nebo někdy už v druhé polovině toho samého dílu se zase dozvíte: „Tohle je Kia, Kia je cool!“ a takhle to jede tak dlouho, že už nevíte, jestli se máte smát, vypnout to, nebo jen čekat, kdy to skončí… A na pozadí představování postav se rozvíjí příběh, který si ale neuzme tolik vaší pozornosti, jako představování charakterů, navíc ani není nijak složitý, a to důležité vám ten samý vypravěč, který vám představuje postavy, zopakuje na začátku každého dílu, jak malému děcku. V druhé polovině konečně dochází na konfrontaci obou stran konfliktu, vypukne válka, lidé umírají, přichází drama a všechny ty cool postavy konečně bojují mezi sebou, tahle část byla hodně fajn, i když co se šílených soubojů týká a jejich atmosféry, již zmínění Drifters mi asi přišli lepší. Navíc s tím, kolik tu máme postav, jak mi je režie sice zajímavě, ale pořád docela mělce (protože tu těch postav máme vážně docela dost) představila, pro mě to drama příliš nefunguje a když někdo umře, tak nic necítím. Vlastně tu ani nemám žádného favorita, kdo se stane hrdinou je mi i teď na konci první série docela putna. Přitom ten příběh, když se na něj opravdu zaměřím, tak má co nabídnout, jsou tam určitá zajímavá tajemství (třeba celý ten isekai přesah, nebo ona palčivá otázka, kdo zabil pána démonů), může z toho pořád v další sérii něco být, nebo to také může být (ne)obyčejný tournament arc, kde se budou naši kandidáti na hrdinu mlátit v aréně. Za sebe vsázím spíš na to druhé, což mě sice dokáže zabavit, ale asi ne úplně nadchnout. Zkrátka Išura je zatím jen jednoduchá fantasy rubačka, jejíž hlavní silou je rozmanitost zdejších postav a jejich schopností, vše jede na rule of cool, ale bohužel mě to neoslnilo natolik, abych chtěl dát víc jak lehce nadprůměrných 6/10, ale na druhou řadu se podívám, i kdyby to byla jen čistá řezničina. Byl to pták? Bylo to letadlo? NE! Byl to Dakai Straka!  

Druhá série Hikari no ó bude určitě pro někoho úžasnou kulminací geniálního příběhu, ale já jsem si většinu seriálu připadal jak živočichář Béďa, když se dívá na umučení svatého Šebestiána. Zkrátka tu pořád někdo někam chodí, neustále se o něčem prázdně tlachá a furt tu lítaj nějaký svatý (dobře tady bohové) … Čekal jsem velké věci, na město, kde se pohybovali naši hrdinové, se chystal obrovský útok, který se ale odehrál úplně mimo obrazovku a z útočníků jsme tu viděli za celou sérii celkem dva! Hlavní hrdina se podstatnou dobu příběhu vyrovnává s tím, že mimo záběr skoro všechny nepřátele zabil, drama vybudované na něčem, co jsem ani neviděl! K tomu šílený yapfest o zdejších bozích, o tom, jak lidé zničili a ničí Zemi, neustále chození tam a zase zpátky bez nějakého výsledku, kolikrát z hodně divných důvodů, spousta konfrontace plná mizerně animovaných soubojů proložená sice krásnými, ale atmosféru bourajícími, arty. Všechno tak prázdné a mdlé, plné rádoby důležitých dialogů, u kterých jsem si ale připadal, jak když čtu další vedlejšák z Genshinu. Aspoň že samotné finále bylo relativně uspokojivé, vše se solidně uzavřelo, i když to bylo opět plné expozice formou kecání o životě brouka… Vizuálně je i tahle série stejně unikátní, jako byla ta první, styl má jak z 80. možná 90. let, forma obrazového vyprávění velmi svébytná, využívající někdy skoro až filmové, jindy zase doslova komiksové, postupy během zaměřování se na různé detaily a postavy, občas doplněná nádhernými uměleckými arty, které bych klidně zarámoval a hodil si na zeď – takový zvláštní mišmaš, který se mi často líbil, pokud tu zrovna nebylo cokoli v pohybu, protože jakýkoli pohyb, především v soubojích, vypadal jak když ho animoval a stříhal úplný amatér. Na to jak mě seriál zaujal, jak jsem si ho v první sérii vlastně i docela užíval a byl zvědavý, co přijde, mě druhá polovina doslova nudila, to, co jsem chtěl vidět a co mě zajímalo, se odehrávalo většinou mimo záběr, nebo se vše neskutečně okecávalo a okecávalo, takže jsem často ztrácel pozornost a tak bych vám ani nedokázal přesně vysvětlit, co že se tu odehrálo, mám jen základní představu. Zkrátka tohle mě nebavilo, jediné, co se mi tu trochu líbilo, byla forma, ale obsah mě často doslova ubíjel. Jaká škoda, kdyby se tu víc ukazovalo a méně mluvilo, kdyby se místo vypisování dialogů Mamoru taky trochu zamyslel nad reálným scénářem a režií - tím, co chce divák vidět, pak by tenhle seriál možná dokázal strhnout víc lidí než jen artové fanatiky a pseudointelektuály, kteří v tomhle plkání možná najdou smysl života, vesmíru a tak vůbec… Za mě prázdných, znuděných, zklamaných 3,5/10.

Meidži gekken: 1874 ve finále není nic moc extra, a to mě zrovna začátek období Meidži docela zajímá už od dob, kdy jsem koukal na prvního Kenšina. Tenhle seriál ale nemá moc co nabídnout, příběh nemá žádné vysloveně výrazné a silné okamžiky (i když se občas tak moc snaží), není v něm skoro nic, co by nějak víc zaujalo. Kvalita akčních scén je maximálně průměrná, během většiny soubojů jsem necítil žádné velké napětí, mrazení, nebo třeba zájem o osud těch, kteří právě bojovali. Co jsem si z toho všeho nakonec odnesl? Maximálně potvrzení, že "Poturčenec horší Turka". Nebo možná to, že i když jedna ruka netleská, přesto se s ní prý dá bezchybně střílet z luku… OK. Každopádně chci říct, že jsem dostal docela málo na to, kolik bylo v příběhu postav, co všechno se seriál snažil na prostoru deseti dílů odvyprávět. Co je horší, spoustu zvratů jsem si dokázal snadno odtušit, třeba to, jak dopadne Sumie, jsem trefil na první dobrou. Ke kladnému dojmu nepomáhá ani fakt, že mi hlavní hrdina přišel nevýrazný, a tak mě mnohem víc zajímal třeba Kjóširó a jeho parta na cestě za pomstou a jako nejsympatičtější postavu musím označit mistryni meče Kotó, i když do příběhu příliš nezasáhla. Na druhou stranu ale nemám asi ani moc co kritizovat, seriál není hloupý, jenom prostě není ani z poloviny tak zajímavý a epický, jak by chtěl. Body k dobru připisuji i za to, že tu není nic, co by mě vysloveně štvalo, spíš vidím jen promarněný potenciál (hlavně u těch soubojů) a takový šedý, nevýrazný, průměrný, maximálně lehce nadprůměrný, seriál, který jsem bez problému dokoukal, ale za měsíc si na něj nevzpomenu. 5,2/10

Fluffy Paradise jsem si užil, mám rád tyhle roztomilé a příjemné série, které nejsou nijak extra náročné a dá se u nich dobře relaxovat (obzvlášť si jich cením v zimě, kdy je venku pošmourno, brzy se stmívá a moje celková nálada je často tak nějak – mizerná). Hlavní hrdinka je velmi milá, její snaha chránit všechna ta „nepochopená“ monstra (Goblin Slayer by se z Nefertimy asi zbláznil) je mi sympatická, protože kdo by neměl rád roztomilou malou holčinu, která se především snaží všem pomáhat a jejím hlavním cílem je pohladit si každé chlupaté stvoření, které se tu namane. Co se příběhu týká, na jednu stranu nad ním nechci moc přemýšlet, protože mi připadá, že některá rádoby velká dramata se s tím roztomilým a sympatickým laděním seriálu tak trochu tlučou a občas si také říkám, že některé problémy by se daly vyřešit mnohem rychleji, navíc ani hrdinčin plán na rezervaci pro příšery mě zatím úplně nepřesvědčil (snad ta monstra dopadnou lépe, než Indiáni v Americe) na druhou stranu minimálně u celé té poslední bitvy jsem nakonec dokázal ocenit, že se autor snažil vyřešit problém relativně uspokojivě pro obě strany, takové to „vlk se nažral, ale koza zůstala celá“, plus mě pořád zajímá, co se za celou tou migrací potvor na sever skrývá a co je tedy tím hlavním hybatelem v pozadí. Zkrátka i když jsou v příběhu nějaké díry, věci, které by se daly vyřešit lépe, přesto mě zaujal, což je u seriálu, který má být primárně o roztomilosti, chlupatých zvířátkách a malé holčině, která se chce s každou touhle příšerou skamarádit vlastně velký úspěch (bohužel ale příliš nevěřím, že bych se dočkal další řady, to se u těchto seriálů moc nestává). Animace je velmi líbivá, hudba též, většina postav mi byla celkem sympatická, nikdo mi tu vysloveně nevadil… Za mě si první dokončené anime v této sezóně odnese 7/10 a jako takový ten trošku dramatičtější, ale pořád velmi dobrý a roztomilý Večerníček to na nedělní zimní večery fungovalo.

Nejdůležitější otázka, kterou jsem si položil po těchto devíti minutách byla, jestli mě tenhle kraťas zaujal natolik, abych chtěl z tohoto světa vidět něco víc a odpověď je bohužel jednoznačná – ne díky... Sice má zdejší prostředí své kouzlo, barevně je to někdy docela působivé a těch pár místních zvířat a rostlin, které mi seriál představil, vypadalo poměrně originálně, ale k čemu to je, když mi hlavní hrdina přišel nudný a nevýrazný - prostě veskrze tuctový. Hlavní hrdinka je sice o něco zajímavější, filmeček se mi jí snaží prodat, stejně jako tu velkou příšeru, s kterou tam bojuje (co taky čekat od filmu, který má v názvu slovo Kaidžu…), ale ono to moc nefunguje a ani hrdinka ode mě víc jak 7/10 za charakter design nedostane. Možná tomu, že mě film nenadchl, napomáhá i ta průměrná 3D animace, kterou tvůrci sice docela umí (= dá se na to koukat), ale pořád to není žádná pastva pro oči, snad kromě těch barviček. Co mě vůbec neoslovilo byla samotná zápletka, nebo spíš jsem z těch necelých 9 minut moc nepobral, o čem že to vlastně je a o čem by to kromě objevování nějakého zvláštního světa, skenování divných vajec a bojů s velkými potvorami mohlo ještě být… Za mě tohle dostane maximálně 4/10. K vidění v japonštině s anglickými titulky na oficiálním YT kanále Toei.

Každou sezónu to může být jenom jedno nové anime, které vystoupá na pomyslný trůn a získá si ode mě označení „Anime of the season“ a tentokrát to byla naprosto jasná volba. Nejlepší soundtrack, nejnápaditější a nejsilnější vizuální zpracování včetně doslova perfektní obrazové režie k tomu strašně atmosférická záležitost, která může až způsobit, že dostane neskutečné nutkání se o půlnoci obléct a prostě vyrazit na procházku do nočního města, dále pak výborná práce s metaforami, kdy je celý příběh doslova prosycený dvojsmysly a dokonalou paralelou na dospívání a zároveň i důkaz, že upírská tématika ještě není úplně vysátá a bezkrevná. Mám pokračovat? Asi není třeba, spíš si víc rozeberu všechny ty zmíněné body. Takže zpátky k hudbě, všechny tři použité songy od Creepy Nuts perfektně ladí do seriálu a já i věřím, že celý seriál vznikl vlastně proto, že Kotojama slyšel v rádiu písničku, která je zde použitá jako ending, protože už v ní se zrcadlí ta atmosféra, dvojsmysly a hravost. Co je ještě lepší, je fakt, že opening i ending v podstatě za pomoci použitých záběrů vypráví své vlastní malé příběhy a je to už hodně dlouho, co jsem viděl takhle krásně propojenou hudbu a obraz do ideálního a unikátního zážitku, který dává divákovi víc než jen jeden smysl. A to jsou jenom úvodní a závěrečné titulky a už tady je vidět, že sledujete něco vážně nápaditého, do čeho dali autoři hodně. No a jaký pak může být samotný seriál? Stačil jeden díl, abych byl naprosto unesený, a ještě dlouho přemýšlel nad tím, jak může být třeba takové vysávání krve sexy. Co se vizuálu týká, počítal jsem, že budu mít problém s designem postav, znal jsem předchozí Kotojamovu práci, viděl jsem jeho reklamu na sladkosti jménem Dagaši Kaši, takže jsem znal jeho styl kresby, který je, no řekněme hodně osobitý a pro mě nepůsobil zrovna dvakrát přitažlivě, ale tady je to úplně jedno, síla charakterů a vynikající práce s každým záběrem a barvami přebije úplně cokoli a dokáže udělat postavy v těch správných momentech nejen sexy, ale i opravdu krásné. Jak jsem psal, obrazová režie je tu prostě úžasná a plně souhlasím s názorem Greka01, který v Anime Cirkusu prohlásil, že tohle anime je mnohem víc shaftovější, než celý současný Shaft se svým novým RWBY. Jsou tu ony povedené a občas lehce zběsilé střihy, jsou zde nečekané detailní záběry na věci, nebo třeba i části těla, které nějakým záhadným způsobem fungují k dotvoření atmosféry a vzbuzení zájmu diváka o to, co se na obrazovce děje, parádní práce s kamerou, jejím pohybem i úhly záběru, ale to není všechno. Je tu i skvěle předvedená práce s barvou, která podtrhuje krásu některých záběrů a noc tak díky nim v životě nevypadala krásnější a kouzelnější, ovšem jde třeba i o to použít barvu k navození toho správného dojmu a atmosféry. Co to v praxi znamená? Že tu třeba máte dramatické scény, které se odehrávají celé v rudé, nebo temně šedé, i když to absolutně neodpovídá reálnému prostředí, ale je to tu proto, že i barva má pro diváka svůj skrytý význam a může vám mnohem silněji přiblížit důležitost okamžiku. Jednotlivé barevné tóny totiž dokáží vyvolat u diváka emoce, jsou to jednoduchá pravidla, třeba že růžová může znamenat roztomilost, nebo třeba svůdnost, červená zase násilí, krev atp. Stejně tak se kvalitně pracuje s animací, kdy seriál umí základy, třeba jako použít zjednodušenou animaci a pozadí pro podpoření vtipných scén, ale zároveň i ví, kde animačně přidat, aby vznikly nádherné obrázky, které si prostě chcete dát na pozadí, nebo jak udělat záběr sexy, postavu neskutečně okouzlující (třeba i takovými detaily, jako je prokreslení očí a přidání na jejich barvě). Celý seriál má opravdu vynikající atmosféru, což jsem na jednu stranu čekal, přeci jen mangu doporučoval už Gigguk a přesně tohle tam vynášel do nebes, ale i když jsem ho bral vážně, tak stejně výsledek předčil má očekávání a opravdu jsem měl několikrát chuť jít se v noci courat po městě. K tomu je zde krásně rozebrané téma dospívání, problémy mládí, hledání sebe sama, prožívání prvních romancí, to vše se tu doslova zrcadlí nejen v hlavních charakterech, ale i v mnohých postavách vedlejších a jejich vlastních malých příbězích. A postavy jsou také naprosto úžasné, Kó je na jednu stranu zmatený čtrnáctiletý kluk, který se hledá a zjišťuje, co vlastně od života chce, k tomu se nechává unášet touhou mládí po svobodě, ale zároveň mu to sympaticky a někdy i mile a racionálně přemýšlí. A pak je tu Nazuna! Nazuna je už teď pro mě pravděpodobně nejlepší waifu roku 2022, protože v sobě krásně kombinuje většinu věcí, po kterých spousta mužů skrytě touží. Co chce vlastně takový chlap od ženy? Podle jednoho vtipu musí ideální žena být najednou: přítelkyní, milenkou, pannou, prostitutkou, manželkou, matkou… Na jednu stranu tu máme sebevědomou upírku, která se nebojí mluvit o sexu a dělat si z něj srandu, jen aby se ukázalo, že je to vlastně v podstatě ne tak úplně jistá dívčina, která se bojí jakékoli romantické vazby. Je to dívka, která hlavního hrdinu provádí pro něj novým světem, působí sebejistě, ale zároveň si sama uvnitř užívá strašnou spoustu nových a nečekaných zážitků. Krásně komplexní osoba je tahle Nazuna a když jí ještě udělají animátoři v některém záběru náležitě krásnou, roztomilou nebo sexy (a zmínil jsem, že to fakt umí) tak se dokážete zamilovat mnohem rychleji než Kó a hned chcete být taky upír a toulat se s ní po nocích... A pak je tu samotná upírská tématika, upíři tu slouží z velké části jako paralela pro úplnou svobodu, ovšem jsou to pořád upíři, takže seriál nemůže opomenout mnohé morální problémy, které s tím souvisí. Jenže ani to není úplné, oni ti upíři pořád mají nějakou tu duši, a tak jsou stejně komplikovaní jako lidé a autoři s tím umí perfektně pracovat. Tedy i tohle téma tu má svoji sílu, není tu jen jako cool kulisa a podle některých otevřených dějových linek má pořád mnohé co nabídnout, vše kolem toho upírství a jak přesně funguje zkrátka vzbuzuje můj zájem a já chci vědět víc, chci další sezónu, a to ideálně hned! Call of the Night je zkrátka dalším z dokonalých zážitků, které mi tahle sezóna přinesla, ukázkou kvalitně odvedené práce, dobře zadaptovanou předlohou, ale i příkladem, jak působivé může anime být. 10/10

Velmi hezké zakončení celého seriálu, hlavně tedy ten opravdu poslední díl. Sice jsem čekal, že to pro mě bude emocionálně větší overkill (na rozdíl od Juno jsem nakonec kapesníčky nepotřeboval), ale i tak jsem si to užil, opět hlavně ten opravdu poslední díl, který byl chytře obohacený o flashback o tom, jak se obě naše maturantky vlastně poprvé potkaly. Něco končí, něco začíná, příběh Sae a Hiro na ubytovně Hidamari se dopsal, a to jestli se z Juno stane zodpovědná třeťačka co bude vzorem pro ostatní, nebo jestli chudák Mijako teď nepojde hlady, když jí nebude mít kdo vařit, se už asi nedozvím. Byl to každopádně velmi sympatický seriál, na který jsem se začal dívat hlavně proto, jak moc unikátní byl po animační stránce díky práci studia Shaft a skončil mírně dojatý a plný příběhů šestice dívek, na které si doufám snad někdy vzpomenu, kdyby ne, tak by to asi byla škoda. Konec, zvonec a 8/10.