Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Krimi
  • Dobrodružný

Recenze (112)

plakát

Dívka ve vlaku (2016) 

70 %. Nemyslím si, že jde o špatný film. Řemeslně takový béčkový Fincher se solidní atmosférou, kterou vhodně doplňuje Elfmanova subtilní muzika (až bych si tipl, že hudbu skládal Desplat). Místy mi to (vzdáleně) evokovalo i seriály z ranku True Detective nebo Mare of Easttown. Herecky velmi uvěřitelné, a to ani nemusím přihlížet ke své slabosti pro Emily Blunt. I nějaké emoce to vzbuzuje – samotné rozuzlení může překvapit a na rozdíl od jiných „recenzentů“ v tom nevidím nelogičnost. Celkově samozřejmě nejde o nic nadstandardního, ale průměrné čtyři hvězdy si to bezpečně zaslouží.

plakát

Horké letní noci (2017) 

85 %. Kdybych chtěl hodnocení odbýt, tak napíšu „Drive se středoškoláky“. Bylo by to ale vcelku nespravedlivé, protože Hot Summer Nights kromě žánrové i řemeslné blízkosti se zmíněným Refnovým majstrštykem zanechává i jiné dojmy. Bavila mě „prcičkovská“ a snad i trochu nostalgická letní nálada, a taky přítomnost vypravěče, která je osvěžující a místy odlehčující. Krásní a uvěřitelní, byť občas nedobře hrající lidé. Jistě, dějově nejde o nic originálního, nicméně celá látka je podaná poutavě s feel good atmosférou a hezky dobarvující muzikou. Sice patrně lehce nadhodnocuji, ale opravdu jsem si to až překvapivě užil.

plakát

Cesta světla (2022) (koncert) 

65 %. Hudebně stejně povedené jako studiová nahrávka, byť drobné rozdíly jsou samozřejmě postřehnutelné (tempa, deklamace). Jinak ale nevyužitý potenciál prostoru. Střih mohl být také zdařilejší. Ondráš nezklamal, filmaři ano. A ta anotace od ČT je příšerná.

plakát

Je mi ze sebe špatně (2022) 

75 %. Satirické a místy až bizarní pojednání o lidské povrchnosti, sebestřednosti a nutkání po uznání. Prostě a jednoduše pichlavá kritika narcismu. Příjemná stopáž (i když tempo to chvilku hledá), vizuálně i střihem zdařilé. Místy umí pobavit, místy také pěkně nasrat… Navzdory jasným kritickým narážkám ve mně však snímek nezanechal významnější otisk – tak snad si Borgli kvůli tomu neobstará Lidexol. V nadsázce jsem při sledování párkrát vzpomínal na dětství, kdy jsem běhal po hřišti s míčem a po vstřeleném gólu mi hlavou probíhaly oslavné glosy od komentátorů a přípravy slavnostních ceremoniálů pro vítěze mistrovství světa. Má mi být ze sebe také špatně?

plakát

Na nože: Glass Onion (2022) 

65 %. Přemýšlím, jak úspěšný může být film, který je primárně detektivkou (a až potom komedií a čímkoliv dalším), ale ve výsledku vás vlastně nepřekvapí. Johnson tentokrát kromě pokusu o aktualizaci Christie koketuje s konceptem Vraždy na večeři, což je samo o sobě dobrá premisa. Určitě potěšila retrospektivní část kolem poloviny s vyvrcholením typu „co to sakra je“, příjemná byla také muzika (ty kvartetní kusy à la Šostakovič se Johnsonovi opravdu daří). Leckdo může namítat, že aby ona retrospektivní část vyzněla uspokojivě, je zapotřebí celou partičku dobře rozehrát. Což o to, onen úvod (případně první půlka) rozehrává vskutku zajímavě a přímočaře, nemůžu se ale zbavit dojmu, že paradoxně taky vcelku plytce a zdlouhavě. Když k tomu připočtu nevýrazné herectví (s pár dobrými hláškami), nevtahující (leč opulentní) prostředí a poměrně slabé vyvrcholení… Ať se snažím sebevíc, při hledání argumentů pro čtvrtou hvězdu nacházím spíše důvody, proč opravdu zůstat o úroveň níž. Třeba mě opětovné zhlédnutí vyvede z omylu: pravdou ale je, že si raději třikrát pustím první díl.

plakát

Avatar: The Way of Water (2022) 

80 %. V rámci žánru vlastně typický Cameron – úchvatná forma, schématický příběh. V jádru je to, o co na Pandoře tentokrát jde, (opět) velmi „triviální“ a veskrze předvídavé, avšak také upřímné a za přispění uhrančivých scenérií vtahující a líbivé. Ono to člověka s nějakou elementární empatií stejně alespoň na moment dojme – ať už svým environmentalistickým aktivismem (narážím především na zřejmou agitku proti velrybímu lovu), nebo prostě tím, jak se jednotlivé postavy a dění zbaveno přebytečného patosu vyvíjí. Celkově více než tříhodinový snímek poměrně solidně odsýpá (alespoň první třetina až polovina) a taky příhodně navazuje na „jedničku“ (příběhově i narážkově) a otevírá dvířka „trojce“. Návaznost samozřejmě nelze ani přeslechnout, zejména ve fatalistickém Hornerově motivu. Potěšila velmi pěkně udělaná bitevní scéna, která byla na poměry dřívějších pandorských střetů skromnější, nicméně velmi dynamická a nápaditá. To, že někdy nelze rozlišit, jestli se dívám na film nebo počítačovou hru, mě vlastně nepohoršuje (stejně jako ten zmíněný aktivismus). Ve výsledku „dvojka“ nezklamala, ale ani přehnaně nenadchla: přece jen před třinácti lety byla laťka nějak nastavená a my jsme o více než dekádu starší. Tehdy byl pro mě a okruh mých přátel Avatar určitě zásadní. Nicméně nepochybuji o tom, že si zhlédnutí s blížícími se dalšími díly s gustem zopakuji.

plakát

Menu (2022) 

70 %. Musím se přiznat, že jsem před zhlédnutím pročetl pár recenzí, které mě patřičně namlsaly na „humornou satiru šmrcnutou horrorem“. No… Humor jsem prakticky nenašel, možná trochu skrze chladnokrevně psychopatické dialogy zfanatizovaného personálu nebo prostřihy na popisy jednotlivých chodů. Satira ano, navíc notně ironická a zjevně alegorická, byť bez morálního ponaučení (nebo jaký jiný účel měla sekvence s cheeseburgerem?). Letošní Trojúhelník smutku (ačkoliv žánrově odlišný) si s latentní i explicitní kritikou poradil lépe. Horrorové prvky můžou být, byť šlo spíše o snahu budovat hutnou atmosféru směřující ke katarzi. Na hraně patosu lavírující hudba – šmrcnutá Richterem a (znovu)objevenými hlukovými prvky – nevtahovala a onu atmosféru dokreslovala jen velmi povrchně (jak příznačné pro sdělení filmu). Zklamaný přesto úplně nejsem: slabé čtyři dávám zejména pro decentní herectví, svižný průběh a taky proto, že mi film sám o sobě stojí za konstruktivní rekapitulaci dojmů. Navíc bych při nižším hodnocení nebyl úplně spravedlivý, protože jsem čtyřmi hvězdičkami ohodnotil jistě i horší počiny (alespoň z řemeslného hlediska). Jestli jsem záměr tvůrců nepochopil? Dost možná – budu jen rád, když při případném dalším zhlédnutí prozřu.

plakát

Vražda v Londýně (2022) 

75 %. Večerní oddechovka v přijatelné stopáži. Tvůrci si se stereotypy pohrávají tak, že se místy pohybují na pomezí parodie a karikatury. Vcelku vůbec nejde o případ jako takový, spíš o zvolené prostředky. Scénáři nelze upřít občasný záchvěv originality, nicméně (stereotypně?) skrývá indicie v průběhu snímku a někdy působí až zkratkovitě. Samotný závěr pak vyznívá jako krapet patetické „naplnění představ“. Sympatické a vyvážené obsazení, ačkoliv možná trochu nevýrazné. V jádru prosté, ale poctivé, z lásky k žánru a s ambici jeho dílčí aktualizace. Na víc než slabší čtyři hvězdy to nemá, byť se opakovanému zhlédnutí v dobré společnosti vůbec nebráním.

plakát

Scény z manželského života (2021) (seriál) 

80 %. Zpočátku je nutné říct, že jsem dosud neviděl původní Bergmanovu kultovku. Do jisté míry proto můžu tento komentář psát svobodně, nezatěžkán nutností srovnávat. Hagai Levi vytvořil komorní minisérii, která je ve své podstatě zčásti traumatickou, zčásti terapeutickou vztahovou konverzačkou s vynikajícími hereckými výkony. Subtilní hudba, jež zaznívá veskrze jen v úvodech a závěrech epizod, celou tu křehkou a zároveň hutnou atmosféru jen a jen umocňuje. Velmi na mě zapůsobil artový (?) prvek přechodu herců před kameru z civilní roviny do roviny herecké – kromě dokumentárního aspektu v tom vidím metaforu propojení reality s iluzí a jejich vzájemnou průchodnost. Nebo jde o posílení dojmu, že vše je realita nebo naopak vše je iluze? Tak či tak, Scény z manželského života nutí k zamyšlení (lépe by to snad vyjádřilo jen anglické thought-provoking) a konstantně svádí k projektování vlastních (ne)zkušeností. Každopádně se nemůžu zbavit dojmu, že celá minisérie měla skončit po čtvrtém díle. V takovém případě bych patrně s hodnocením mířil výš.

plakát

Trojúhelník smutku (2022) 

85 %. Politická a společenská satira s Emily Ratajkowski a Ryanem Goslingem z Wishe v hlavních rolích. To je samozřejmě hyperbola, ostatně jako celá Östlundova kritika lidské povrchnosti, pokrytectví a sobectví. Zleva i zprava. Ironické, tragikomické a hlavně absurdní. V dialozích to leckdy nemělo daleko k divadelním hrám pinterovského střihu, přirovnávání k Farmě zvířat má též něco do sebe. Škoda, že na ostrově snímek postupně ztrácel tempo a nabýval na jisté schematičnosti – prostříhání o dvacet až třicet minut by celkový dojem jistě zlepšilo. Ačkoliv tedy musím v hodnocení zůstat těsně pod vrcholem, na první dvě třetiny Trojúhelníku smutku bych si s chutí zašel ihned znovu.