Je mi ze sebe špatně

Body positivity až na samotné hranici dermatologických možností. Hlavní hrdinka není nic jiného než výstavní attention whore, ovšem v natolik hardcore (spíš teda hardskin) verzi, že dala vzniknout roztomilému bizárku, který se poměrně nevybíravě a nestoudně vysmívá mediálnímu světu influencerů a sociálních sítí. Spíše než "kousavě satirické" je to "jen" trefně zábavné a zasluhujícím způsobem kruté. [75%] (21.02.2023)

8/10 – Chvílemi až bytostně nepříjemné sledování. Velmi to mnou zarezonovalo. Snímek Je mi ze sebe špatně je další z řady velice nevšedních a svérázných skandinávských dramat, s kterými se v posledních letech roztrhl pytel. Stejně jako Krásné bytosti, Nejhorší člověk na světě anebo třeba Neviňátka se vyznačuje jistým naturalismem, znatelným především v pohybech a úhlech kamery, scénáři, který se obejde bez plytkého plkání a vystačí si jen se strohými minimalistickými promluvami a v neposlední řadě taky ve zvoleném tématu a jeho zpracování. Zejména Norové, ale také Švédi, Islanďani, Dánové a Finové své filmy točí úplně jinak než puritáni za velkou louží a na rozdíl od nich se nebojí tragických konců, drtivě pomalého tempa, náročných témat vyprávěných skrz černé brýle, nebojí se dokonce ani nechat celý film v závěru jen tak vyšumět do prázdna bez pořádné tečky pro dobro kinematografie. Vznikají díky tomu strašně zajímavé, poutavé snímky (některé jsem již výše vyjmenoval), které jsou fatálně odlišné od toho, co běžně vstupuje do kin, a proto je taky důležité je tam podpořit, což já jsem v případu Syk pike udělal a v žádném případě toho nelituju. Ústřední téma je narcismus, což je mimochodem strašně komplexní porucha osobnosti (ne že bych ji měl, mrk mrk), jak se můžete na internetu dočíst a tedy velice obtížné téma na zpracování. Přesto se o to Kristoffer Borgli pokusil a uspěl na výbornou. Pravděpodobně pro větší dramatizaci děje do polívky zamíchal i mnoho jiných mentálních nešvarů, které nutně nemusí s narcismem souviset, ale budiž. Naše hlavní nehrdinka je tak načasovaným koktejlem všeho možného, v přední řadě žádostivosti po pozornosti a uznání, psychopatie a narcismu. Herečka Kristine Kujath svou roli zvládla famózně. Člověk má pocit, že se to tak vážně stalo. I ostatní herecké výkony stáli za to, třebaže hlavní herecké duo si vzájemnou dynamikou kradlo každou scénu pro sebe. Režisér lehce koketoval s body hororem, některé záběry byly skutečně odpuzující. Takže asi také palec nahoru. Nějaké mouchy to sice mělo, ale nic zásadního jsem si na tom nenašel. Zahrnuta byla kritika společnosti a lidského chování, takže zase mám delší dobu o čem přemýšlet. Na tuhle lekci o správném chování rozhodně jen tak nezapomenu. Nemístná poznámka: „Nejvíce traumatizovaný z kina ale stejně odcházel CEO jedné skromné ruské firmičky...😀“ (21.03.2023)

HOROROVÝ VÝBĚR, ZEMĚ Č.12 - NORSKO - Absurdní psychologická body-hororová tragikomedie, která dokáže v nejednom záběru zároveň vyvolat smích, smutek i znepokojení. Signina posedlost slávou za každou cenu (ačkoli je to spíš touha být někým ve světě plném umělců, sebevědomých a šťastných lidí a smetánky, ve kterém Signe jen je něčí manželkou a jiné postavení nemá) je postupem času sebedestruktivnější, ona se stále více vrhá do pekel a jak vám je jasné, oč půjde, nemůžete prostě čekat happy end, jen naprostou zkázu. Konec ale lze různě interpretovat a je takový všelijaký, stejně jako celý film. Ono sice je umění, ukočírovat tolik různorodých žánrů tak, aby smysluplně držely pohromadě, ale jestli něco Je mi ze sebe špatně chybí, je to určitě celistvost zpracování. Když to budete brát vážně, je to nesmysl, protože už při prvním převozu do nemocnice by museli zjistit, co za svinstvo v sobě má a vše následující by se muselo ubírat jiným směrem. Když jako satiru, chybí tomu hlubší propracování všech načrtnutých témat. Když jako absurdní komedii, tak v tom absurditu časem začne nahrazovat temnější ladění na stejné vlně, tudíž zde v absurditě neexistuje gradace. Je to bohaté a přitom nedotažené z každého pohledu. Zahrané je to ale skvěle, celou dobu si to drželo moji pozornost, některé nápady a scény jsou geniálně propracované včetně kamery a střihu a i přes tu rozháranost je to pořád dobře vedené. Jen mě teda ve formě štvala ta občasná, neustále zoomující kamera jak od Lanthimose (ale u něj je to ještě horší a pseudo-umělečtější) a zakomponování Signiných představ, které ne že by samy o sobě nefungovaly, ale vždycky přijdou naprosto náhodou a hlavně jen bezúčelně matou. Taky mi přijde, že se Borgli dost inspiroval filmem Safe, viděl jsem to v tom podobně jako uživatel Othello a hlavně to má nejeden shodný prvek, ale Safe mě oslovilo o něco víc, navzdory horší čitelnosti. Tomuhle ale ty slabé čtyři dám taky, jelikož mi je sympatické, o čem to je a k čemu to směřuje. Slabé 4* (21.09.2023)

Jelikož jsem si přečetl anotaci filmu před jeho shlédnutím, myslel jsem si, že tuším do čeho jdu. Och, jak šeredně (pun not intended) jsem se mýlil! Kristine Kujath Thorp i Eirik Sæther jsou ve svých rolích naprosto skvělí, na výkonu Kristine ale samozřejmě celý film stojí a padá. A jaký to byl panejo výkon! Takovouto emocionální jízdu a povedené hraní si s divákem na takto malém prostoru jsem opravdu nečekal. (12.01.2024)

Dle očekávání pecka. Tohle se mi 100% trefilo do chuti. Už dlouho mě takhle žádnej film nepohltil abych doslova hltal každou minutu. Film o nezdravé rivalitě. O tom jak být středem pozornosti a o tom kam až je člověk ochoten zajít pro to aby dosáhl svýho. V případě Signe(Kristine Kujath Thorp) jde o tak trochu sebedestruktivní způsob. A to jak po psychické tak i po fyzické stránce. Je to hodně i na samotným divákovi jak k filmu přistoupí a co si v něm najde. Jestli absurdní satyrickou komedii nebo lehce morbidní drama. Každopádně jde o slušnou bizarnost. Pro mě osobně je Sick of Myself 5hvězdičková záležitost. (26.04.2023)