shawoman

4.7.1919 v Toledu tekla krev. Spousta krve. Muselo být; dva metry vysoký šampion těžké váhy Jess Willard bolestně a hekavě rodil nový sportovní symbol poválečné Ameriky, o hlavu menšího Jacka Dempseyho, od něhož schytal možná nejbrutálnější nakládačku v historii barbarského sportu. Před samotným zápasem varoval, že za případnou smrt "toho chlapce" neponese žádnou odpovědnost. Brzy měl však hlavně problém odnést své habánské tělo do rohu, protože hned v prvním kole šel sedmkrát k zemi. A protože tehdejší pravidla umožňovala stát nad sraženým protivníkem a pokračovat v řežbě, jen co znovu povstane mezi lid, po třetím kole shrbený Jess Willard na židličce v rohu zmateně i zděšeně blábolil, "I've got my farm in Kansas, I've got my farm in Kansas!" Jinak již se svým okolím komunikoval pouze skrze krev, která doprovodila zrod první hroudy zlaté éry sportu. Dempsey měl v rukou kuní kop, ale spekulace, že 4.7.1919 v Toledu měl taky nějaký vylepšovák v rukavících, dodnes neutichly. K tomu dopomohl manažer Jack Kearns, který na Dempseyho výhru v prvním kole vsadil deset tisíc dolarů (Willard přitom do té chvíle nikdy nešel na zem, natož aby byl knokautován), navíc sám Kearns na smrtelné posteli řekl, že Dempsey měl naložené rukavice (neměli však spolu skvělý vztah a Jack mu poslední pomazání nedal). Jedno je jisté, 4.7.1919 Dempsey skoro dal poslední pomazání Jessi Willardovi, kterému řádně naložil, v Toledu, Ohiu, kde Willard neměl farmu, ale jatka.

Není to tak dávno, co lidstvo žilo ve fyzickém světě a rohování patřilo k populárním sportům -- některý z vašich pradědů a dědů jistě boxoval. Pak přišel ústup do kanclu. Tam někde začíná Rocky -- v době našich fotrů, kteří už o boxu vědí prd. Rocky teda nemaká v kanclu; je víceméně smířený vymahač dluhů a -- mimo jiné, ekch, ekch -- BOXER, kterého si z katalogu zoufalců vybere rozmarný mistr světa v těžké váze -- americký sen v plné teplákové parádě. Jenže -- navzdory životní šanci Rockyho -- autentická syrovost filadelfských ulic konce sedmdesátých let budiž promarněna. K čemu přesvědčivě zdařilá narativní část filmu, když je jasné, že Rocky není žádný boxer, jakmile vleze do ringu i s těmi svými tuhými vzpěračskými svaly, a hlavou počne třískat o pěsti nemotorně tančícího Apolla? Najednou se první část filmu jeví stejně zbytečná jako chlemtání vajec před ranním joggingem, syrovosti navzdory. Důstojnost bijáku zachraňuje Apollovo vítězství, ale na druhou stranu právě Rockyho prohra předznamenala další pokračování, na nichž je zajímavé pouze jediné: Rocky se nikdy nenaučil ani předstírat, že umí boxovat. Naši dědové a pradědové by to poznali. My ne.

Další z dokumentů, který nás má přesvědčit, že bydlet u maminky, kouřit spoustu marjány, futrovat se sladkým, malovat obrazy a být kultovní postavičkou je mnohem horší, než kočovat s panem Watersem po světě coby součást ekvipáže zvané Pink Floyd a pomilionté hrát všechny ty děsné songy, které architekti vystavěli poté, co ze svého středu velmi chytře vykopali jediného talentovaného umělce, o něhož se při své důsledné ignoraci lidí z branže otřeli. Chudák Syd -- ne proto, že dožil jak chtěl, ale že s těmi pablby strávil 3 roky.