Lavran

„Snad všude a ve všech dobách byly včely pokládány za čisté, panenské, nadpřirozené, božské bytosti. Jejich světelná, nebeská podstata poukazuje k duši, duchu, rozumu. Sběr, řád, zákon obce (včelího společenství) a rozumnost projevující se v moudrém rozvrhu času (skloubení odpočinku a činnosti), v racionální dělbě práce, účelné souhře činností, rafinované spolupráci. Včely jsou vzorem prozíravosti, kterou projevují horlivou přípravou zásob na zimu, důmyslnou režií rojení a následným vyhledáváním a budováním nového příbytku. Navíc mají podíl na řádu duchovním, transcendentálním, a to jak geometrickém (šestiboká struktura pláství-architektonika úlu), tak mravním (píle, pracovitost, poddanost, oddannost, hrdinství v boji až po obětování života, cudnost, panenství).“ (Zdeněk Neubauer, O vosku a včelách in O přírodě a přirozenosti věcí) Kdybych měl z řady dokumentárních filmů o včelách, včelařství a tzv. „syndromu zhroucení včelstev“ (jinak též protřelý pod zkratkou CCD ~ Colony Collaps Disorder) doporučit jediný film, byl by to bez váhání tento. Na první pohled jistě zaujme bezkonkurenční technická kvalita (inu, pověstný germánský perfekcionismus se zde věru nezapře), tím podstatným je ovšem rozsah předkládaných informací a způsob, jakým jsou formulovány. Je mi sympatická komplexita i rozmyslnost (dnes vzácná kombinace), s jakou Imhoof k celé věci přistupuje ~ což na hlubší rovině pěkně rezonuje s poukazem včel k souměrnosti logu (viz výše). Bývá totiž neblahým jevem environmentální dokumentaristiky, že se až příliš často uchyluje k laciným (a nalijme si čistého přírodního medu bez příměsí antibiotik ~ rovněž dosti hysterickým) rétorickým figurám, které namísto snahy o porozumění prozrazují toliko těsný ideologický rámec, do něhož uzavírají okolní svět. Týká se to zejména dosti manichejského dělení světa na dobré a nezištné environmentalisty a zlé a zkorumpované developery/ekonomy/politiky/průmyslníky/doplňte-si-dle-vlastního-vkusu, kteří jsou odpovědní za všechna příkoří, jimiž tuto širokoprsou planetu sužujeme. Namísto provokování nových otázek a vůbec hledání možných odpovědí na to, co vlastně za ústupem včelstev či obecněji devastováním přírody stojí, tak dostáváme pouze zjednodušující a jednoduché závěry pro ty, kdož považují za neúnosně náročné myslet, a které mají začátek i konec v sobě samých, resp. ve světonázorovém rozvrhu jejich původců. Imhoof naštěstí nemá potřebu na někoho kazatelsky ~ tytyty! ~ ukazovat prstem a problém záhadného úbytku světové populace včelstev chápe spíše jako širší, řekněme metafyzický problém, v němž se zrcadlí převažující (tj. panský či slovy Pierra Hadota „prométheovský“) postoj lidstva k přírodě a životnímu prostředí. V dokumentu se tedy dostane stejně velkorysého a nepředpojatého prostoru stárnoucímu švýcarskému včelaři, který včelaření provozuje tradičními prostředky, v malém měřítku a na čerstvém alpském vzduchu, jakož i (mezi mnoha jinými) průmyslovým včelařům ze Spojených států, kteří se svými úly rok co rok obrážejí takřka celou rozlohu Severní Ameriky, aby tamním pěstitelům vůbec vzešla nějaká kloudná úroda, a je čistě na divákově nátuře, jaké závěry z viděného a slyšeného (kteréžto díky rozvolněnému tempu, minimalistickým výrazovým prostředkům a komorní hudbě místy oplývá až zenově "vyklidněnou" kvalitou) vyvodí. V čem je proti konkurenci ~ a zde mám na mysli zejména odstrašující příklad Královny slunce (2010) ~ Imhoofův film rovněž unikátní, je úctyhodný rozsah informací o včelím chování, jejich biologii, ekologii, nemocech a strastech, případně i rozličných fíglech z tajů včelího chovu. Nakonec ale nejde ani tak o konkrétní fakta, jako spíše o pocit, dotek čehosi tajemného, unikavého, ba melancholického, co včely obestírá bez ohledu na to, kolik toho víme o fungování jejich malých, leč komplikovaných mozků či složení medu, jenž produkují. Krásný je v tomto ohledu především magický závěr filmu, v němž včelky zvolna stoupají oblohou do kosmických výšin ~ ke hvězdám a ještě dál, v jediném obrazu elegantně upomínající na jejich božskou, éterickou povahu. „Až večer se nakloní k zemi / a zakřiknuté vůně se vrátí, / i já půjdu, pracovník osamělý, / k nebeským příbytkům kouře stoupajícího, / Pod tvým stromem usednu, / jenž všemi prostory korunu košatou zdvíhá / a v jehož černém, ledovém listí / zvoní tichem hvězdy / jak včely všech úlů.“ (Otokar Březina, Ranní modlitba)

Vpravdě démonický film, který se jako Homérův bájeslovný mořský stařec Próteus nespoutaně přelévá z podoby do podoby, unikajíce tak jednoznačnému uchopení. Je ovšem záhodno přijmout fakt, že pramenem poznání zde nejsou toliko slova, nýbrž jedinečný smyslově-fyzický zážitek (umocněný užitím minikamer GoPro); a že protagonisty v pravém slova smyslu zde nejsou pouze rybáři, nýbrž také ptáci ~ ryby ~ moře ~ nebe ~ měsíc ~ oblaka ~ vítr a nakonec i sama rybářská loď, kterážto je v duchu vstupního jobovského citátu vykreslena coby krvežíznivý biblický netvor. (In margine: Film je jedním z řady experimentů Laboratoře senzorické etnografie při Harvardské univerzitě.)

Na jedná straně velmi překvapivá možnost ekologického čtení (kryptoňané jako civilizace, která ztratila kontakt s přirozeností - a tím přivedla domovský svět, ale patrně i světy jiné, na pokraj totální záhuby) - na druhé takřka neúnosná míra všemožného product placementu a reklamní kampaň, cílící na první konzumní v měřítku dosud netušeném (spot pro McDonald's vede). Na jedné straně (v rámci supermanovského univerza) vcelku nepřekvapivá možnost čtení náboženského/novozákonního (Superman jako novodobý Kristus-Spasitel, resp. sluneční božstvo, čtoucí již v útlém věku Platóna a tak vůbec) - na straně druhé až bolestivý nedostatek mnoha základních křesťanských hodnot, skromností a rozvahou počínaje. Na jedné straně (v rámci soudobého hollywoodského blockbusteru) vcelku "ozvláštňující" parazitování na povrchních znacích amerického nezávislého filmu (ruční kamera, pseudo-16mm look, význam poetizujícího detailu, Michael Shannon, všeprostupující dojem smrtelné vážnosti, jako by se jednalo o sociální drama o rakovině prostaty...) - na straně druhé typicky mainstreamová telegrafičnost, s jakou jsou divákům předkládány jakékoli hlubší emoce a vnitřní konflikty, nemluvě o kolosálně otupující hlučnosti a přímočarosti, jaká se dnes pro Hollywood bohužel stala závaznou normou. A mohl bych pokračovat, protože podobnými nesouměřitelnostmi oplývá Snyderův "Muž z oceli" doslova jako mlékem a strdím. Je to dobře nebo špatně? Inu, každému podle jeho přirozenosti. Za sebe ovšem(že) dávám přednost Singerově romantizující vizi.

"There is always this invisible something... that I feel so strongly... which ties us so tightly together. I love this feeling... even if it makes me cry sometimes."

Jediný dokumentární film v dějinách světové kinematografie, který obsahuje záznam proměny holuba v muže!

O výhodách rozvážné chůze.

24 preludií k fuze kráčí v té nejlepší tradici portrétních dokumentů-esejí Chrise Markera (Mémoires pour Simone, A.K., Jeden den Andreje Arseneviče...). Namísto klasického filmového portrétu, poskládaného ze svědectví příbuzných, přátel a spolupracovníků, v němž by se pozvolna odhalovala rouška Pärtova dětství, dospívání, intelektuálního a uměleckého zrání, nabízí Supinův film něco mnohem cennějšího (a v jistém smyslu bezprostřednějšího). To něco je obtížně vyjádřitelný pocit. Dotek blízkosti. Snad také proto, soudím, potěší spíše citlivé, duchovně založené diváky, schopné docenit hodnotu nezjevného, toho, co je ukryto mezi řádky. Nejsou to druzí, kdo o Pärtovi vyprávějí, komu je věnován prostor k vyjádření, dokonce ani režisérův hlas (ten ostatně mlčí), ale skladatel samotný. A to nejen ve slovech, jimiž se mnohdy jen marně pokouší vyjádřit to, co je možno jedině odtušit a vycítit, nikoli však vtělit do srozumitelných myšlenek (po vzoru Pascala bych to nazval "důvody srdce, které rozum nezná"), ale také řečí, která je v lecčems bližší, ne-li nejbližší, jedinečnému jazyku filmu. Řečí vlastní, nadčasové hudby i tiše výmluvnou řečí rozvážných gest a pohybů. Řečí těla. To vše promlouvá v mozaice nespojitých, namnoze všedních okamžiků, které poodhalují (nikdy však zcela neobnažují) rozličné fasety Pärtovy fascinující osobnosti. S trochou nadsázky by se dalo říci, že snímek umožňuje, abychom po dobu 24 preludií prožívali se skladatelem mollové i durové tóniny jeho života. Ať už Pärt vzpomíná na vzdálené dětství či v citlivých postřezích komentuje vůně a zvuky okolního světa, ať už vtipkuje, komponuje, prochází se přírodou po boku své ženy, či prostě jen instruuje hudebníky a hraje na klavír, společně s kamerou jsme mu takřka bez ustání nablízku, společně mu nasloucháme a pozorujeme, pozorujeme jej se zájmem. A skrze tuto pečlivě odváženou míru každodenní blízkosti zároveň zakoušíme (neboť se na nás mimoděk přenáší) bohorovný pokoj a klid, který hloubavého a zbožného Arvo Pärta, stejně jako jeho hudbu, obestírá...

Stejně jako Tintin (na kterém se shodou okolností také podílel Peter Jackson) je pro mě i Hobit klíčovou ukázkou toho, že digitální kinematografie - se svými ohromujícími technologickými inovacemi - možná nabízí takřka neomezené možnosti, pokud jde o naplnění nejsmělejších tvůrčích vizí, neznamená to však, že by automaticky byla schopna vytvářet blízkost (či jiné přidružené hodnoty). Již Roland Barthes si povšiml propastného rozdílu mezi umělohmotnými a dřevěnými hračkami; nejen, že plastové hračky rychle zanikají (takže v mysli dítěte nevedou "žádný posmrtný život"), ale navíc postrádají "lidskost doteku" - "jsou to produkty chemie, nikoli přirozenosti". Považuji za nanejvýš příznačné, že za nejlepší scénu filmu, alespoň mohu-li soudit z reakcí ve svém okolí i na internetu, jsou takřka jednomyslně považovány "hádanky ve tmě", tedy nikoli scéna nejspektakulárnější, jak by se celkem rozumně dalo očekávat, nýbrž docela komorní. Přitažlivost a napětí této mistrné scény, v níž Bilbo hraje s Glumem "hru v hádanky" o sázku nejvyšší, vlastní život, plyne z prostého střetnutí dvou postav, o něž v danou chvíli projevujeme zájem a starost, na rozdíl od nesmrtelných digitálních postaviček, které opakovaně unikají nebezpečí v opulentních, z leteckého nadhledu snímaných honičkách. Jako takové jsou pro mě "hádanky ve tmě" smutnou připomínkou toho, jaký Hobit mohl být, kdyby se více dbalo o přednosti Tolkienovy předlohy, spíše než o technologické inovace (3D, HFR, Dolby Atmos) či počet a odpudivost monster-atrakcí (v tomto ohledu si Jackson nijak nezadá s Ralphem Bakshim). Sám Tolkien se o Hobitovi - a dlužno říci, že nikoli nadarmo - vyjadřoval jako o pohádce, kterou napsal především pro své ratolesti jako nenáročné čtivo před spaním. Co je na Hobitovi-knize krásné, je právě její skromný, hobití rozsah, rozsah rukověti, jdoucí ruku v ruce s decentním humorem a tím, co dělá pohádku pohádkou: a totiž se soběstačností a uzavřeností. Hobit, to není žádné osudově velké, věkovitými prokletími zatížené vyprávění, v němž by se jednalo o bytí a nebytí celých říší, nýbrž docela prostá "cesta tam a zase zpátky", či slovy Zdeňka Neubauera, cesta do světa na zkušenou. Jacksonovo pojetí se však (zcela proti duchu i srsti předlohy) pokouší spíše o čtení skrze zkušenost Pána prstenů a širší mytologii Ardy, což v praxi znamená zhruba tolik, že namísto jednoho filmu (potenciálně skromného měřítka) je nám předkládána uměle nastavovaná třídílná sága (oplývající měřítkem, které v lecčems předčí i zmíněného Pána prstenů).

Zatímco jedni toužebně upírají zraky vzhůru, do kosmických dálav, druzí je v tiché naději sklápějí k zemi, do písku a prachu Atacamské pouště, jejíž nezměrná rozloha se stává zrcadlem rozlohy vesmíru. A přesto oba pohledy naplňuje stejně hluboká touha - touha po světle...

Úchvatný dokument, který prostřednictvím kombinace autentických záběrů z letu na Měsíc a komentářů astronautů, kteří se misí Apollo v průběhu let zúčastnili, zdařile evokuje tajemné pocity, jaké se člověka při podobné cestě musí chtě nechtě zmocňovat. Jedinečný dotek numinózna, jenž je snad dostatečně výmluvný za celý film, je přítomen toliko v okamžiku, kdy jeden z astronautů líčí sen, který se mu zdál první noc na povrchu Měsíce: "I had one dream that was very vivid. In my dream, we were drivin' the Rover up to the north. And you didn't really feel like you were out there. It was untouched. The serenity of it... had a pristine purity about it. We crossed a hill. I felt, "Gosh, I've been here before." And there was a set of tracks out in front of us. So we asked Houston if we could follow the tracks, and they said yes. And we turned and follow the tracks. Within an hour or so we found this vehicle. It looked just like the Rover. The two people in it... they looked like me and John... had been there for thousands of years. It was not a nightmare-type situation... nothin' like that. Probably one of the most real experiences in my life."