Lavran

V jedné z úvodních scén filmu Tři billboardy kousek za Ebbingem, který jsem shodou okolností viděl před několika dny, dojde na okamžik, kdy hlavní hrdinka spatří na okenním rámu bezbranného, na krovkách ležícího brouka (roháčka, nepletu-li se) a jemným mateřským gestem mu pomůže dostat se zpátky na nohy. V tomto buddhovsky soucitném úkonu jako by se zračila veškerá lidskost a dobrota hlavní hrdinky, ale v přeneseném smyslu i filmu samotného, potažmo necynického způsobu, jakým pohlíží na člověka/život. Jak nepřekonatelná (duchovní) vzdálenost se mezi dvěma uměleckými díly může klenout, mi ve Švankmajerově Hmyzu úspěšně dokázala sice kratičká, ale čímsi podobně výmluvná scéna, v níž postava Jiřího Lábuse pomstychtivě zamáčkne chrobáka, jehož po většinu filmu drží v krabičce od zápalek...

Jak nedozírná moře tvého srdce... Jak modrozelený tvůj oceán... Ty a já... dvě kapky s tváří vody...

Stejně jako epizody předešlé lze i nový díl milované kosmické ságy jistě (a v jistém směru zcela po právu) odsoudit jen jako další z řady opulentních a dokonale vycizelovaných produktů hollywoodské filmové mašinérie, jehož jediným záměrem a smyslem je vykřesat co možno nejvíce z dmoucích se diváckých portmonek a udržovat tak v chodu drtivé soukolí nezřízené žravosti a plýtvavosti. Osobně jej ale vnímám (nebo jsem jej tak alespoň v tomto rozjímavém adventním čase napoprvé prožil; a to bez sebemenší špetky ironie) jako mimořádně krásný duchovní film o vznešenosti a výši lidské oběti, odpovědnosti za minulá selhání i nynější postoje a skutky, obrozující jiskře naděje a víry, zhoubném vlivu tantalovské zpupnosti a konečně o zázračné moci malých a nesobeckých skutků lásky, porozumění a dobroty (film v zásadě říká, že i ta nejdrobnější soucitná gesta, nejednou vykonaná jen tak mimochodem na cestě za podstatně důležitějšími a naléhavějšími cíli - jako ono zdánlivě nepodstatné osvobození týraných fathierů z dostihových stájí ve městě Canto Bight -, mohou roznítit plamen, jehož světlem vposledku zaplane celá galaxie). Duchovnost filmu přitom nevyvěrá ani tak z všudypřítomné mystiky unikavě tajuplné a všeprostupující Síly, nýbrž z neutuchajícího napětí a střetávání mezi pustošivým a bezohledným mužským (jangovým) principem, jehož jediným cílem je touha ovládat druhé a bez milosti potírat vše, co mu stojí v cestě, a pečujícím, soucitným a k druhým obráceným (a otevřeným) principem ženským (jinovým), pokoušejícím se toliko chránit to, co je mu drahé. Právě nejedno setkání s mlčenlivou a skromnou velikostí onoho křísivého, láskyplnně konejšivého přístupu ke světu, jemuž v nouzi nejvyšší nečiní potíž obětovat vlastní pohodlí a život, jen aby jiskra mohla plát a nadále probouzet naději na lepší zítřky, a který je zároveň schopen spatřovat dobro a svit i v těch, které jiní mají za beznadějně zbloudilé v temnotách, je nejen tou nejdůležitější lekcí pro mnoho zdejších (především mužských) postav, ale i zdrojem těch zdaleka nejsilnějších a nejdojemnějších okamžiků v celém filmu.

"Byl jednou jeden / a ten se nemohl zbavit své matky / jako by byl její vrcholovou větví. / A tak do ní bušil a sekal / čísly a rovnicemi a zákony / které sám vymyslel a nazýval pravdou. / Vyšetřoval ji, obviňoval / a trestal, zrovna jako Tolstoj, / zakazoval, ječel a odsuzoval, / vrhal se na ni s nožem, / zahlazoval ji odporem / buldozery a saponáty / rekvizicemi a ústředním topením / puškou a whisky a znuděným spánkem. // Umřela, / za příšerného pláče, se všemi dětmi v náručí. // Jeho hlava odpadla jako suchý list." Ted Hughes, Bajka o pomstě

So many lives, so many fortunes!

Vtahující, zamžená, pozvolna plynoucí blockbusterová báseň (!) o touze cítit "něco skutečného", touze být (člověkem, živoucí bytostí) v pustém a umírajícím světě neschopném rozlišovat mezi tím, co ještě je "skutečné" a co je pouhou náhražkou, ve světě zbaveném vší živosti, radosti a naděje, jež v duchu soudobé poetické biologie ukazuje, že to, co v prvé řadě odlišuje živé bytosti od strojů, je schopnost cítit - cítit kapky zebavého deště či tajících sněhových vloček na holé kůži, dotek a teplo druhého, strach ze smrti a smutek nad ztrátou milované osoby, úžas nad zázrakem zrození (nad životem samotným, člověkem, včelou i drobným kvítkem), závist, soucit, žár lásky... Ostatně, co jiného je život, než hmota, jež zatoužila procitnout a cítit? Spatřit sebe samu se srdcem divoce bijícím, horkým a plným očekávání?

„Na konci nebyly žádné jednoduché odpovědi. Žádní hrdinové. Žádní padouši. Jen ticho.“

"Tohle... Tohle a nic víc..." Mladicky nespoutaná filmová báseň (film-závan; film-řeka; film-vlna) o hledání pevného, neochvějného a stálého v dnešním tekutém a beztížném světě bez iluzí, svědomí a zásad. To pevné a neochvějné (neochvějné jako Sluncem prohřáté tělo žulového dómu Enchanted Rock, symbolického vrcholu oné dětsky čistočisté lásky mezi Faye a BVm, dalších z řady Malickových kormutlivých, po volnosti, výšinách a naplnění bažících poutníků-ptáků) přitom Malick – tak jako ve všech svých předešlých víc-než-filmech – nachází v tom zdánlivě nejprostším a (žel i) nejvíce přezíraném: ve světle lásky, v živoucím nyní přítomného okamžiku a v nenáročném (venkovském) životu v těsném kontaktu se zemí, půdou, oblohou, zvířaty a vším zeleným, pučícím a divoce, tak divoce se pnoucím; nebo jak by řekl sám Malick – v kontaktu se skutečným, zázračným.

Představte si klidnou lesní tůň, v níž se (docela jako v nějakém Bašóově haiku) odráží stříbrný úplněk. Představte si, jak v její blízkosti střídavě skřehotají a umlkají žáby a v rákosí na břehu nesměle šelestí vítr - každé stéblo jako chvějící se struna aiolské harfy. A nyní si představte list, který se v lehkém poryvu větru (se sotva slyšitelným šramotem) uvolní z větve přečnívající nad vodní hladinu a v širokých obloucích se začne snášet k zemi. Představte si, jak na onu mlčenlivou hladinu v tichosti dosedá a na okamžik ji – a s ní i zrcadlový obraz Měsíce – rozvlní. Svět kolem náhle umlkne, čas se téměř zastaví. A pak – jako by se vůbec nic nestalo, jako by sama noc byla od počátků věků stále táž – se temná, neproniknutelně tajemná hladina tůňky opět uklidní, zarovná, vyhladí a kdesi v houštinách se jako malé polekané božstvo rozeštká osamělý cvrček...

Po delší době jsem si mohl opět připomenout, že více než kterýkoli jiný filmový žánr (snad jen s čestnou výjimkou přírodopisného filmu) pojednává muzikál o životě. A teď nemám na mysli "o životě" v tom banálním a lehce vyprázdněném smyslu, jakým se stalo poněkud nešťastným zvykem tohoto sousloví v běžné komunikaci používat - tedy jako o jakémsi souhrnu obecných životních/existenciálních pravd, ale o životě v tom nejzákladnějším (biologickém, poetickém i filosofickém) smyslu slova - o životě jako síle, energii, proudění, jako jiskře a plamenu, jako omamném karnevalu forem a především jako niternosti a cítění, protože právě tak se nám život - v celé své mohutnosti, zázračnosti a nádheře - dává plně zakusit, právě tak se nám odhaluje, ZJEVuje v našem vlastním každodenním žití i v žití všech ostatních živoucích bytostí, s nimiž sdílíme tuto planetu. A za to tvůrcům posílám nehynoucí dík!