SilGhost

Na rozdíl od prvoplánově, někdy až tendenčně aktivistického seriálu The Last of Us, natočeného také podle počítačové hry, tak v tomto případě se jedná o komplexně propracovaný, a výrazně prostřednictvím flashbacků velmi dobře vykreslený příběh natočený podle herní série, která začala před dvaceti sedmi lety. Skoro jsem nemohl uvěřit, že někdo měl tu tvůrčí odvahu ztvárnit takto sice na první pohled jednoduchý motiv, ale jako počítačový hráč, který tuto hru více či méně od jejího zrodu hrál a opakovaně se k ní vracel (nyní mám čtvrtý díl stále nedohrán na svém disku), tak vím, že je v této hře mnoho možností jenž můžou ovlivnit vývoj hlavní postavy hry – hrdinku, která musela opustit zdánlivě bezpečné prostředí atomového krytu – Vaultu a vydala se do neznámého a životu nebezpečného prostředí krajiny po jaderné apokalypse. Nesmíme také zapomenout na mnohé další postavy celého příběhu, které vše vhodně doplňují. Také se velmi dobře podařila udržet celková stylizovanost vývoje Ameriky v atypických kulisách vývoje retro světa padesátých let. Autorům se velmi dobře podařilo uzavřít první sérii včetně dalšího možného pokračování. Takže pro fanoušky hry je toto téměř kultovní záležitost. Ti, co mají rádi žánr sci-fi, tak si myslím, že by to také neměli minout.

Tohle povídání bych asi začal tím, „jak jsem potkal svého Jednorožce“. Ano Jednorožce, a to myslím doslova. Obvykle se většina diváků zabývá uměním v díle autora a tomu potom dávají své hodnocení. Ale to bychom se mohli o tom bavit u filmu třeba jako je „Lepší už to nebude.“ Jenže hodnota tohoto díla je trochu někde jinde. Prostě jsme já a on potkali, nevěděl jsem o něm, ale byl tu, můj „Jednorožec“. Zážitek, který jsem získal jeho shlédnutím mi připomnělo jedna poznámka mého otce, který byl nadšený, když prvně viděl „Tankový prapor“ a na moje zvednuté obočí pouze uvedl, tomu ty nemůžeš rozumět nebyl jsi na vojně. Jenže tady, tady v tom filmu jako bych byl. (Překvapilo mne, že přestože jsem vzdálen jeho tvůrcům v prostředí a čase, přesto některé věci až pozoruhodně obdobně i já prožil.) Ne nemyslím, že jsem byl v tomto ději doslova, ale byl přeneseně, stejně jako jeho autoři, kteří k umocnění děje využili fantasy prvek, a to tak, že hlavní hrdina (Ben) po rozchodu se svojí dívkou nemůže spát a získá dokonce nadpřirozenou schopnost zastavit čas. A vůbec to, že Ben po ztrátě životního vztahu nemůže spát je velmi dobré přirovnání. Přiznejme si, jak mnozí z nás v podobné situaci měli obdobné pocity, jako by se čas náhle zastavil a spánek neměl svoji hodnotu. Mnohdy se pak podobal spíše krátkým mdlobám. A dostat se z onoho začarovaného kruhu náhlé bezvýznamné existence a přerušovaného spánku řešil každý z nás různě. Ben, jenž studuje uměleckou vysokou školu a zabývá se figurální malbou, se tak vydá možná nevědomky správnou cestou, kdy změní prostředí, ve kterém se pohyboval se svou přítelkyní, začal se zabývat něčím jiným než dosud a vzdáleně se dotkl cizího jazyka. Dost na to, aby se dokázal z onoho problému vymanit. A pak se to tady celé ještě začne násobit. V nové práci – úklid v supermarketu zapadne do úžasně ztvárněné skupinky magorů, kteří si v nudném stereotypním ekosystému vytvářejí vlastní svět. Následuje série flashbacků do Benova dětství, kde se prvně setkává s ženskou nahotou, přes první lásky a zážitky se svým kamarádem až po nalezení své femme fatale - Sharon. Zmínil jsem to jen okrajově, ale tady v těchto místech se dostáváme k další podstatné součásti filmu – ženská nahota, která je zde zobrazena dvěma způsoby. První část ji představuje jako inspiraci mužského dospívání, ale ta druhá část je součástí Benova uměleckého vnímání světa. Ženy zde odhalené představují jedno z nejkrásnějších uměleckých pohledů na ni, a přestože jsou tyto ženy Benovi k dispozici v jeho zastaveném světě využívá jejich odhalení pouze ke své malířské tvorbě. Seznámíme se až s doslova ikonickou ženskou krásou, abychom ji dostali do pozdějšího kontrastu s charizmatickou krásou Sharon. Děj postupně naplňuje moto filmu „někdy se láska skrývá mezi vteřinami vašeho života”. Když už se zdá, že události spějí až k téměř prvoplánovému romantickému konci, znovu se děj zašmodrchá  tak, aby bylo možné ukázat, jak některé vteřiny mohou vše nenadále zničit. A Ben se tak opět ocitá zdánlivě na začátku a možný vztah je znovu v troskách. Souhrou okolností se mu podařilo zaujmout majitele galerie, který mu uspořádá výstavu „Ustrnulá vteřina“ a jak praví anglické přísloví: zvědavost zabila kočku, kdežto tady, ale to už se raději podívejte sami. Stojí to opravdu za necelé dvě hodiny vašeho času.

Rodiče by neměli přežít své děti, ale bohužel si nedokážu představit stav mysli dotyčných mladých lidí, kteří si zvolili tak radikální řešení, neboť mi v té době bylo asi tak pět let a v současné době jsem už právě na straně toho rodiče, který by odmítal jejich řešení. A třeba svoji roli mohly sehrát mezigenerační zkušenosti, kdy rodiče byli ovlivnění zkušenostmi z padesátých let, a tak postupně rezignovali, kdežto mladá generace viděla svoji budoucnost v možnostech společnosti, ve které vyrůstala a věřila v její zásady, a tak chtěla ukázat, že boj za tuto budoucnost bude potřebovat od všech ty nejvyšší oběti. Na druhou stranu si myslím, že určitě můžu posoudit prostředí a atmosféru ve které se daný děj odehrává a až na některé detaily se celkem drží velmi dobře dobových skutečností. Škoda jen, že některé role byly obsazeny tendenčním osobami, které se nebyly schopny se zbavit „nátěru“ současné moderní doby a osoba majora vyšetřujícího Palachovu skupinu více než vzdáleně připomínala obdobnou postavu z filmu „Ve stínu“, který vzhledem k větší originalitě a hereckému obsazení považuji za o něco lepší dílo. Také si myslím, že by celku prospělo, kdyby si někdo dal větší práci s identifikací některých postav, a ne je jen zpočátku anonymně proplouvat v hektických scénách jako byly ty, které se odehrávaly ve studentském výboru. Na druhou stranu velmi dobře působí zakomponované dobové záběry. Závěrečné dva díly této trilogie se už stávají více komornějšími, poklidnějšími a soustředí se už jen na hlavní postavy, které tak mohou postupně ukazovat své charakterové rysy. Velmi dobře se zde postupně podařilo ukázat mechanismy, jenž nastupující společnost používala k postupnému prosazování svých cílů normalizace a jak bylo těžké zachovat si v nadcházejících dvaceti letech rovnou páteř a dopracovat se až k celkovému vyústění historických událostí. Tato trilogie jen potvrdila, kam se posunula úroveň scénáře a vlastní realizace takových projektů a bohužel také jak málo máme hereckých osobností. A pokud si teď pokládáte otázku, co má tenhle člověk za problém, tak je to, že jsem před tímto seriálem viděl díla: „Ve stínu“, „Černobyl“ a „Last of us“ a pokud vy ne, tak si přihoďte k hodnocení ještě jednu hvězdičku a zkuste si dát předsevzetí, že se pokusíte tyto projekty také shlédnout.

Po shlédnutí filmu Barbie mi na mysli vytanula jedna z úvodních vět povídky od Šimka a Grossmanna – Proč chci vést zanedbanou mládež: „Namísto zapáchající organizace skautské dali jsme mládeži plnokrevný pionýrský kolektiv, veselé hry, výchovu prací, a tak nechali chlapcům a děvčatům zapomenout na starosti předpubertálního věku.“ My měli pionýrský kolektiv, americká děvčata dostala Barbie, která na rozdíl od nás jim jasně určovala už od dětství, jak má správná holčička vypadat a kam má ve své profesi směřovat. A nechci si ani představovat, jakou frustrací musely procházet, jakmile se začali vzdalovat předkládanému fyzickému ideálu krásy nebo kvalifikace. Ale zpátky k filmu. Je uveden také v kategorii komedie, ale to zapomeňte. Parodie, snad. Alternativní svět po vzoru Lego příběh? Ne. Pokud budeme brát v úvahu, že je určen pro kategorii diváku 13+, tak úvodních 20 minut je velmi dobře ztvárněn fantazijní svět panenky Barbie, ale pak už se postupně věková hranice, pro kterou je tento film určen začíná prudce zvyšovat až k úrovni falických symbolů, a tak je potřeba podotknout, že je také převážně určen pro dívčí až ženskou část publika, protože se zde začínají řešit aktivistické otázky amerických žen v rámci emancipace a genderových otázek, která mladšímu publiku může být mnohdy nesrozumitelná. Myslím tím třeba události kolem členů managementu firmy Mattel, anebo mužské degradace některých postav. Možná jsem sám, kdo nechápe neopodstatněnou návštěvnost tohoto filmu v kinech, ale je to také jediné letošní ocenění tohoto filmu – v kategorii největší kasovní úspěch, krom písničky od Eilish & Finneas. Možná mi k tomu trochu napoví vyjádření od mých kolegů, kteří mi na moji poznámku k tomuto filmu: Margot Robbie je docela hezká ženská odvětili – no a co chceš víc? Takže, kdo ji chtěl vidět necelé dvě hodiny ve filmu… A pro ženy, které mají rádi Ryan Goslinga, taky alternativa. Ale není to málo?

Původně jsem tomuto filmu chtěl dát alespoň jeden bod hodnocení, ale pak jsem si vzpomněl na tu část kdy hlavního hrdinu pronásleduje jiný člen z jeho oddělení a jsou od sebe vzdáleni jen pár metrů a on ho nebyl schopen zasáhnout. To, že zde máme natočený remake filmu z roku 1996 je evidentní a to, že film nese patrné známky pokroku v technické stránce, obsadili vzhledově sympatické herce do hlavních rolí a používá podobnou dějovou linku jako předloha z něj neděla automaticky lepší film. Průmyslová špionáž byla nahrazena financemi v Bitcoinech a už jinak nic. Jak bylo řečeno, herci jsou nudní akce recyklované a špatně vyvážené. Působilo to vše na mně tak instantně, že jsem měl někdy pocit, jako když sleduji animovaný film, kde herci nejsou potřeba ti do filmů vždycky přinášeli svoje určité charizma jako v původní předloze.

Pokus spojit několik rádoby vtipných osudů, kuli které nestojí ani za tu námahu psát nějaké obsáhlejší hodnocení. Natož trávit čas jejich sledováním.

Asi na rozdíl od větší části publika, které sledovalo nebo bude sledovat tento seriál vytvořený na náměty počítačové hry stejného jména, tak jsem měl to štěstí, že hru jako takovou jsem hrál dvakrát po sobě. Tak silný to byl herní zážitek. Velmi jsem proto ocenil, že první dva díly ve mně zanechaly stejně emotivní prožitek, jako vlastní hra. Někdy jsem měl pocit, jako by mi někdo stál za zády a snímal hru samotnou. Jenže pak přišel šok. Věc, která ve hře nebyla jako herní dostala v rámci seriálu prostor v nejdelším dílu snad jako LGBT agitka. A stejně tak v sedmém dílu opět se dostává celý prostor tomu samému. Když si vezmu, že ve hře tyto věci byly jen ve formě vyprávění, tak zato v rámci seriálu LGBT tématika dostala prostor o jedné čtvrtině celé první řady. Místo toho, aby se tvůrci snažili více ztvárnit původní téma této hry, a to road movie v rámci apokalyptického světa a přerod hlavního hrdiny – Joela k původně „nákladu“ Elie ve vztah otce a znovu získané dcery. Také si nemyslím, že použití jiného režiséra pro každý díl byl šťastný nápad. Kvalita dílů nemá stále stejnou kvalitu. Navíc volba představitelky Elie - Belly Ramsey je pro mě spíše nešťastná volba, protože když tvůrci seriálu ostatní postavy dosadili vzhledově velmi dobře, zde je to vyloženě jako kdyby její představitelka měla někde protekci. A i když její herní projev špatný není, tak jako hráč hrající hru, jež byla předlohou, tak jsem si na ni po celou dobu seriálu nemohl zvyknout a přijmout ji do příběhu. A ještě horší bylo, že se zde zdůrazňovalo, že je lesbička, což bylo naplno uvedeno až v druhém pokračování hry. Co ale bylo nejhorší, tak to, že závěr celé hry byl druhá nejemotivnější část a zde se to odbylo jakoby bokem – jo a mám tě rád, a i když závěrečná přestřelka obsahovala hodně prvků ze hry, tak jak se říká „ďábel je ukryt v detailech“, takže každý, kdo hrál tuto hru, tak ví, jaký problém bylo např. množství munice, zatímco zde Joel kráčí vpřed a velkopansky nechává za sebou zásoby střeliva u padlých protivníků. A také velké množství hráčů mělo velké dilema na operačním sále se zastřelením doktora. Zkoušeli jsme změnit vyznění příběhu například střelbou do nohy, ale autoři bohužel příběh za nás pevně nalinkovali. A i díky tomu, že si tvůrci některá sdělení ukradli do jiných částí seriálu, tak i původní ojediněle epický konec první série, bohužel vyzní jen na 70% herního zážitku. Škoda. A to už vůbec nehovořím o velmi problematickém příběhu druhého pokračování série, který rozdělil i herní komunitu na dvě antagonické části. Kdy technické zpracování dosáhlo excelentní úrovně, zatímco příběh měl sadisticko-masochistické pojetí. Za mě jednou stačilo a už nikdy více. Co tedy můžeme čekat od seriálového zpracování?

Nevím, co stálo u zrodu tohoto příběhu. Možná vzorem byli mužští detektivové s neuspořádaným osobním životem, tak trochu životní trosky s ponurou minulostí, ale s nadáním k potírání zločinu. A jak už se stalo pomalu zvykem, když je to žena, tak to musí být ještě kontrastnější. Jenže tady se v zájmu toho popírají základní principy na kterých se budují sympatie k hlavnímu hrdinovi, když je to chlap. Ano mužští hrdinové mají vztahy s ženami, které jsou jejich sexuálními objekty, ale mívá to alespoň nějakou formu. Tady je hlavní hrdinka tzv. chlapožroutka na pracovišti a ve svém okolí. Sex nemá romantický podtext, ale spíše vyjadřuje její pohrdání muži. V zájmu umocnění její jedinečnosti ji vystavují situaci, kdy by i chlap mohl mít problém se zvládnutím situace. A to už nemluvím ani o porušování předpisů pro práci v týmu. A pak jakmile zjistíte, že si k ní do bytu chodí každý, kdo chce, aniž by měl klíče a jí nedojde po vypití vína, které chlastá, jako by měla alkoholový absťák, kdy potom zůstane omámená skoro celý den, že asi není něco v pořádku, tak nejenže víte, kdo a už vás to nebaví čekat na konec příběhu. Výběr hlavní hrdinky - Ashley Judd jen doplnil vzorec na kterém byl vystavěn celý tento příběh. Hodí se sem jen jako hezká panenka, ale bohužel jen se stále opakuje svoji nenápaditou mimiku a gesta. To vše se hodilo do příběhu, jako byl film „Dvojí obvinění“, jenže ten dost výrazně ještě pozdvihl svým výkonem Tommy Lee Jones. Pokud jste tento film neviděli, tak vám radím, podívejte se na něj a tento raději vynechte. Uchováte si alespoň trochu sympatií k Ashley Judd.

Aniž bych si někde něco o tomto filmu přečetl, tak jsem hned od prvních minut tušil, že se jedná o remake filmu Honba za diamantem. To, že moje tušení bylo správné, tak o tom jsem se po skončení tohoto filmu následně i dočetl. A přestože Sandra Bullock a Brad Pitt patří mezi mé oblíbené herce, tak tam to ale bohužel vše končí. Sandra Bullock nebyla příliš významná už i ve filmu Bullet Train, kde se potkala s Bredem Pittem. A tady to moc nevylepšila. Bohužel Channing Tatum nemá charisma Michaela Douglase a S. Bullock postrádá noblesu Kathleen Turner, kdy by pak mohla nechat vyniknout kontrast skleníkové květinky potkávající se s drsnou realitou dobrodružství. Celé to budí dojem, jako když si New Yorská smetánka z fitka udělala výlet do tropických krajin. A i koncept předlohy byl změněn. Tam si spisovatelka vytváří představu neohrožené ženy, která v jejich dílech má svého statečného přítele. Sama je však přesným protipólem své postavy. A až teprve tehdy, kdy je vystavena drsné realitě světa, ve kterém by se neměla nikdy ocitnout, tak potkává muže, který není až tak ideálem z jejich knih, ale má své sny, které se sněží uskutečnit a umí se orientovat v daném prostředí. Zde se však spisovatelka dostává do centra dění se svým z fitka vybroušeným manekýnem za přičinění magora, kterého se snaží hrát Harry Potter. Nic proti němu jako takovému, ale když je špatná role, tak ani sebelepší herecký výkon tomu nepomůže. Největším problémem celého filmu, ale je to, že mezi hlavními hrdiny by měl vzniknout nějak přirozeně romantický vztah, ale Channing Tatum není od první chvíle pocitově správným partnerem pro hlavní hrdinku. Od první chvíle to nějak nesedí, než se na scéně objeví Brad Pitt a vy máte okamžitě jasno, to je on. To je ten hrdina stejně jako byl Michael Douglas v původní verzi. No ale řeknete si, že Channing Tatum už nemá šanci, to by museli Brada zabít. A tu máš čerte kropáč a voni fakt jo. A trapnost pokračuje. Nic proti ničemu, Sandra je pořád i ve svém věku pěkná ženská, ale ten věkový rozdíl šestnáct let mezi nimi je strašně znát. Možná chtěl někdo zbourat ty zkostnatělé názory, že muž je ve vztahu o něco starší, charizmatější ale nyní se již nosí, že ženy mají své zajíčky. Jenže dle mně to není to, co od takového dobrodružného filmu očekáváte a ta romantika na konci je třeba jen pro mě taková divná, nepřirozená. Nevím. Ale co rozhodně vím, že se jdu podívat znovu na původní verzi Honby za diamantem a tohle už nikdy ne, i když pár dobrých nápadů tento film obsahuje. Třeba se mýlím a jsem úplně mimo současnou dobu, ale já už se nezměním.

Dlouho jsem přemýšlel, jakou tvorbu produkuje někdo, mezi jehož bulvárem prezentované symboly jsou nová prsa, auto za dva mega a snaha být vidět mezi celebritami. Mno, tak jsem to viděl. Tedy protrpěl. Přitom jsem si vzpomněl na dávná slova jednoho „renezančního“ muže, který řekl, že nastal čas, kdy by umělci měli opět bydlet v chudých bytech na předměstí a protloukat se bídně životem, neboť v blahobytu nikdy kvalitní díla nevznikala. Ale zpátky k tomuto dílu na úrovni středoškolské písemné práce, a to ještě tak za slabou dvojku. Nadneseně ji tady titulují „spisovatelka“, ale stěží bych ji nazval scénáristkou, neboť nic v příběhu se nevyvíjí přirozeně, ale jen za daným cílem finálního konce. Charaktery postav postrádají osobnosti jen jsou to tragikomické figurky na šachovnici scénáristky a žádná nezíská vaše sympatie maximálně je vám je jen upřímně líto. Říká se, že autoři obvykle popisují události, které viděli ve svém okolí nebo z doslechu. Pokud byla tak hloupá, že zneužila v těchto popisech události ze svého okolí a někteří z jejich známých se tam poznají, tak ztratila určitě i některé části svého sociálního okolí. Po určité době sledování tohoto panoptika hlouposti a nenávisti si uvědomíte, že méně je opravdu více a je lépe něčeho málo velmi kvalitního než „kýbl sraček“, s prominutím. Ale tohle už nelze jinak nazvat, když vidíte, do jakých trapně vykonstruovaných rolí jsou skvělí herci v tomto díle nuceni se přetvařovat. Ani režisér to neukončil se znalostí věci, že herce je lépe do skvělé role dosadit než po něm chtít, aby špatnou roli zahrál… Našel jsem zde jen jediné pozitivum a to, že jsem si uvědomil, jak si nyní o to víc budu vážit jiných už tak skvělých příběhů herců v jejich přirozenosti ve srovnání s tímto brakem.