freddy

Pokud mám pro nějakou kapelu slabost je to pop-punková slovenská kapela Iné Kafe, jejichž hudbu jsem poprvé slyšel před 20 lety. Jejich texty mají hlavu a patu, v různých fázích svého života jsem si v jejich repertoáru vždy našel písničky, které jako by byly o mně a pro mě. A kromě toho se mi na jejich písničky fakt dobře cvičilo ve fitku. Proto jsem vzal zavděk jejich koncertem k 25. výročí existence kapely, jež se konal ještě před všemi covidovými opatřeními 15.1.2020 v Bratislavě. Jelikož jsem ale dopředu nevěděl, o jaký koncert půjde (TV JOJ neposkytla žádné bližší informace), byl jsem překvapen, že pop-punk styl kapely se spojil s 40členým pražským symfonickým orchestrem a jejich songy dostaly nový kabát, kdy z pop-punku byly najednou jemné balady, a některé songy dokonce odzněly beze zpěvu jen v novém symfonickém hávu. Lídr kapely Vratko Rohoň v košili, vestičce a motýlku vše zvládl na výbornou a bylo poznat, že vše bylo perfektně nazkoušeno a secvičeno. Až se mi skoro nechtělo věřit, že tohle je ta kapela, na jejímž koncertě u nás v Budějcích v hudebním klubu pro cca 200 lidí jsem pařil seč mi síly stačily, až ze mě tekl pot. Potěšilo mě dále zjištění, že Národné tenisové centrum v Bratislavě bylo narvané fanoušky, kteří s kapelou zpívali s neskrývaným nadšením jejich songy. Tohle se povedlo a já dostal svou dávku milované hudby. Takže nemohu jinak než hodnotit maximálním počtem!

Měl jsem to štěstí vidět Audienci u královny dvakrát přímo ve Stavovském divadle, a to v září 2017 a v září 2019, vždy z bezprostřední blízkosti v přízemí, a byl to zážitek. Proto jsem se s velkým nadšením podíval i na záznam, který neztratil vůbec nic ze své divadelní kvality. Možná za to může fakt, že Alice Nellis se v tomto případě kromě divadelní režie ujala i samotné režie divadelního záznamu, takže nejlépe věděla, jak inscenaci zaznamenat tak, aby se na diváka u obrazovky přenesla její původně zamýšlená atmosféra. Inscenace sama o sobě oplývá kvalitou ve všech směrech. Předně jsou to vynikající kulisy, které absolutně dokonale zapadají do honosného prostředí Stavovského divadla a divák má pocit, že se skutečně ocitl v reálném prostředí sídla britské panovnice. Stejně tak je zde i kvalita co se týče kostýmů. A to nejdůležitější, kvalitní jsou i herecké výkony. A byť je Iva Janžurová skvostná v roli Alžběty II., snad mi tato velká dáma českého herectví promine, ale o něco více zde vynikají někteří její kolegové, především Taťjana Medvecká, Igor Bareš a Jan Hartl. Všichni jmenovaní své roli ztvárňují s obdivuhodným zaujetím a s přesně cílenými výrazy a dikcí. Iva Janžurová pak své roli dodává důvěryhodnost a pozoruhodnou schopnost měnit se v závislosti na tom, jaké období vlády Alžběty II. ztvárňuje. A s úlevou konstatuji, že paní Janžurová svou roli stále obdivuhodně zvládá. Když jsem viděl Audienci v září 2019, bylo v předních řadách v přízemí slyšet hlas nápovědy a paní Janžurová chvílemi zapomínala text. To se v tomto záznamu naštěstí neprojevuje a přesvědčila mě, že svou roli stále zvládá. Co mě mrzí je fakt, že se bohužel zaznamenání inscenace na kameru nedožil Václav Postránecký, kterého jsem v roli Churchilla viděl v roce 2017, a jenž v této roli absolutně vynikl. Co se týče děje samotného, byť nejsem nějak více znalý anglických politických poměrů, inscenace mě ani na okamžik nenudila, a to ani naživo, ani ze záznamu. Jsou zde samozřejmě zajímavější i méně zajímavé scény, ale ve výsledku to funguje prostě skvěle. Audience u královny je bohužel poslední inscenací na repertoáru činohry Národního divadla, jež vznikla ještě za předchozího vedení, než to převzal Daniel Špinar, který tento typ inscenací založený na hereckých výkonech nepreferuje a spíše sází na výrazné režijní prostředky než na upovídané inscenace. Toto je tak dle mého názoru jediná možnost vidět poctivé herecké divadlo na prknech Národního divadla.  A díky ČT za to, že inscenaci zaznamenala, byť bohužel bez diváků. Ale i to se počítá!

Kolem roku 1914 to neměla mládež na našem území příliš jednoduché. Na jednu stranu dušeni rakouskou monarchií, na druhou stranu potýkající se s bídou, jež doléhala na nejnižší vrstvy obyvatel především z dělnického prostředí. A do toho všeho blížící se světová válka a doba, kdy se dějiny dají do pohybu. Přesně do této doby a do prostředí gymnasiálních studentů zasadil Jiří Hubač děj třídílného televizního filmu, který začíná v období relativního klidu a končí na bojišti světové války. Inscenace oplývá především vysokým morálním apelem na rozhodování a chování jednotlivce, kdy rozhodnout se zda být zbabělcem a zůstat naživu nebo být hrdinou a riskovat smrt je těžké a s následky svých činů bude muset člověk žít až do smrti. Stejně tak zůstat zásadový a přímý tváří v tvář nesmlouvavému profesorovi matematiky s vizáží perfektně záporného Radoslava Brzobohatého vyžaduje odhodlání hodné mentálně vyzrálého jedince, kterým má v této televizní inscenaci být Berka v podání Pavla Kříže, zatímco tím, kdo své morální zásady a uvědomění teprve hledá je Nekolný v podání Martina Zounara. Teprve jako druhotný, ale rozhodně nikoliv upozaděný či neméně důležitý motiv celé inscenace je zde bída a radikalizace chudých lidí a studentů z nemajetných rodin vůči těm majetným, či dokonce vůči monarchii. V druhém díle, kdy studenti vůči svému profesoru matematiky stávkují, dokonce při mašírování městem hrdě zpívají Internacionálu. Já osobně tuto inscenaci nevnímám jako ideologickou či poplatnou době svého vzniku. Kdo se zajímá o historii a o souvislosti, tak ví, že dělníci a lidé z chudých poměrů trpěli hladem a nedostatkem, ať už za Rakousko-Uherska či za První republiky. To je objektivní fakt, stejně jako to, že se právě ti nejchudší, či naopak ti studovaní, jimž nebyl lhostejný osud a utrpení druhých, s nadějí obraceli směrem k Sovětskému svazu, odkud se začala šířit myšlenka komunismu jakožto spravedlivého uspořádání. Tato inscenace zřejmě chtěla ukázat příčiny či kořeny toho, na základě čeho se u nás mohl začít rozvíjet komunismus. A byť o komunismu zde nepadlo téměř ani slovo, pouze zde hlavní hrdinové mluvili o něčem novém, co se odvíjí v Sovětském svazu, kde ale zatím stále ještě v době děje tohoto filmu vládl car, je patrné, že pakliže hlavní hrdinové této inscenace přežili Světovou válku, mohli patřit mezi ty, kteří pomáhali v Československu zakládat komunistickou stranu. Lidé vždy hledají naději, obzvláště vidí-li zjevnou nespravedlnost, ať už v sociální sféře či v čemkoliv dalším... Inscenace nabízí skvělé herecké výkony, ať už v případě Viktora Preisse, Radoslava Brzbohatého či Jiřího Bartošky či ve studentských rolích Martina Zounara, Pavla Kříže či Vladimíra Dlouhého. Byla radost se na všechny zúčastněné dívat a prožívat s nimi jejich uvědomění, morální růst a jejich naději v lepší svět. Závěrem snad jen dodám, že ČT vytáhla inscenaci z archivu po velmi dlouhé době, za což jí děkuji, jelikož jsem o existenci tohoto díla dosud nevěděl. A byť to ČT uváděla jako poctu k 60. narozeninám Pavla Kříže, mně to přijde tak trochu spíše jako pocta ke 100. výročí vzniku KSČ, které připadá na 16.5.2021. Ale je každého věc, jak to cítí. Já myslím, že netřeba tuto inscenaci odsuzovat jako tendenční a propagandistickou. I tohle je naše historie. I takhle se žilo. A i tohle, dokonce si troufám tvrdit že především tohle, jsou příčiny, které přivedly tuto zemi pod nadvládu komunismu. Ale já v této inscenaci vidím především zajímavě ztvárněné osudy mladé a bídou, monarchií a válkou poznamenané generace, která musela převzít zodpovědnost za životy své a svých budoucích rodin. Nic víc, nic míň. A za to ode mne inscenace získává plnou palbu v podobě pěti hvězd.

Pan Donutil je moje srdcovka už od raného dětství, kdy jsem jako malý špunt sledoval seriál Báječná léta. Tehdy jsem byl ve věku hlavního hrdiny, stárl jsem spolu s ním a získával ze seriálu poznatky do života. Pan Donutil tam perfektně daboval tím svým úžasným vypravěčským hlasem a hodně mě to ovlivnilo. Dnes, ve svých 34 letech mohu říci, že jsem ho viděl hrát dvakrát v Národním divadle (Národní furianti a Sluha dvou pánů), viděl jsem jeho předčítání z knih Oty Pavla ve Viole, o němž je v tomto dokumentu řeč, viděl jsem ho v jeho nejnovější roli v Divadle ABC ve Smrti obchodního cestujícího, kde exceluje po boku Zuzany Kronerové i svého syna a sklízí potlesk vestoje, viděl jsem v divadle dvě jeho one-man-show, byl jsem přítomen i na jedné jeho knižní autogramiádě. Doma mám několik jeho podepsaných knih a DVD. A tím pádem je asi jasné, že tento dokument by se mi líbil zřejmě za všech okolností. Ale musím vyzdvihnout snahu o poetické záběry a vyznění dokumentu v segmentech, které se věnovaly vodě a rybářské vášni pana Donutila. Zároveň oceňuji možnost nahlédnout do soukromí pana Donutila a vidět ho v jeho civilní podobě. "Povinné" chvály, u které ale zrovna v tomto případě věřím, že je upřímná, od kolegů, kamarádů a známých hlavního aktéra, je zde možná na můj vkus až příliš mnoho, ale to je asi prostě dáno osobností pana Donutila. Možná kdyby se dokument více věnoval panu Donutilovi a osekal počet respondentů aspoň na polovinu, bylo by to jen ku prospěchu. Ale i tak chvála a poděkování ČT, že takový reprezentativní dokument o panu Donutilovi za jeho života natočila. Krásně to doplnilo epizodu o panu Donutilovi z cyklu "Komici na jedničku", kterou ČT vysílala před pár dny, a kde pan Donutil například vyprávěl historku o tom, kterak mu jedna neznámá paní málem ukradla o přestávce představení Sluhy dvou pánů ze šatny kostým Truffaldina. Za mě spokojenost a panu Donutilovi přeji ještě mnoho spokojených a úspěšných let, aby nás mohl ještě dlouho bavit v televizi či dojímat v silných divadelních představeních. Tak jako to dělá třeba právě ve Smrti obchodního cestujícího. Je to fajn, že tenhle chlápek tu s námi JEŠTĚ STÁLE JE! Alespoň na tu chvilku!

Je sirotek a jeho tetička se strýčkem, kteří na něj nemají čas a u nichž vyrůstá, jsou bohatí. Tak bohatí, že jejich synovce unesou kvůli výkupnému. On však uteče a dostane se kamsi na Šumavu, kde v budově zrušené železniční stanice nachází hřejivou rodinnou atmosféru a možná i nový domov... Jsou filmy, které se pro člověka stanou srdeční záležitostí od prvního okamžiku. Film Únos domů pro mě takovým filmem bezesporu je. Poprvé jsem se o něm dozvěděl v roce 2002 v dubnovém čísle časopisu Cinema. Tou dobou jsem byl zblázněný do Harryho Pottera a když jsem u tohoto filmu zahlédl jméno Vojtěch Kotek v hlavní roli, chtěl jsem poznat člověka, který Harryho dabuje, trochu blíže, nikoliv jen po zvukové stránce. Do kina jsem se na film však nestihl dostat, ale ještě téhož roku, 25. prosince 2002, jsem se dočkal premiérového televizního uvedení filmu na ČT1. A film předčil má očekávání. Zajímavý příběh, zajímavý film, zajímavý Vojtěch Kotek, kterého tehdy znali snad opravdu jen příznivci dabované verze Harryho Pottera. V tomto případě si u mě všechno sedlo tak, jak mělo, a zrodil se můj osobní kult. Kult, který jsem poprvé viděl měsíc před svými 16. narozeninami, a ke kterému jsem se za posledních 18 let několikrát vrátil. A vždy, když ho znovu vidím, vracím se do doby svého dospívání, do doby, kdy jsem ten příběh prožíval poprvé, a kdy jsem pochopil, že ten kluk, co dabuje Harryho Pottera, je dobrej herec a nezůstane nadlouho jen tím dabérem Harryho. Věřím, že film mě bude provázet i mým dalším životem a já se vždy znovu a rád vrátím do doby, kdy jsem ho viděl prvně. Škoda, že ČT tento film zatím vysílala jen dvakrát, kromě roku 2002 pak už jen v prosinci 2006. Zasloužil by si více pozornosti...

Jedna psí duše neustále se vracející na svět v tělech pejsků různých ras, velikostí a pohlaví, procházející si znovu a znovu běžným vývojem od štěněte až po smrt, a zároveň pamatující si své předchozí životy. Jednoduchý nápad, který funguje. Alespoň tedy na mě jako celoživotního pejskaře určitě. První Psí poslání mi nějak uniklo, tak jsem to zkusil rovnou s druhým dílem, a ono to mě to hned od začátku dostalo. Úžasný hlavní psí hrdina provázející životem vnučku svého milovaného páníčka si mě získal ve všech svých reinkarnacích. Krásná psí pohádka, kdy člověk ví, že v reálu to tak nefunguje, ale to vůbec nevadí. Každý pejskař sní o tom, že jeho milovaný pejsek se mu vrátí v nějaké nové podobě. I já. A možná i proto jsem zase, jako už tolikrát u podobných psích filmů, potřeboval kapesník, abych do něj prolil potoky slz. Herecky i dějově zvládnutý film, který milovníky pejsků nemůže nechat chladnými, a ti ostatní při něm třeba pochopí, proč tolik lidí tato zvířata miluje. Za mě spokojenost a nemůžu jinak, než hodnotit na maximum, protože u psích filmů prostě nemůžu a neumím být objektivní. Jsem nadšený a těším se, až se podívám na první díl.

Život jedné rodiny viděný psíma očima. Myslím, že to je ta nejlepší charakteristika tohoto filmu o jednom automobilovém závodníkovi, který si napřed pořídí štěně labradora, pak manželku a pak i dcerku. A jak už to tak bývá u filmů s psími hrdiny, měl jsem připravený i kapesník, který jsem samozřejmě využil, protože jako téměř celoživotní pejskař prostě nemohu a neumím být vůči takovýmto filmům imunní. Film nabízí vše, co se od něj dá očekávat, od těch nejkrásnějších štěněcích okamžiků hlavního hrdiny, přes jeho dospělost a smiřování se s tím, že v životě jeho páníčka jsou další lidé, které miluje stejně jako svého psího přítele, až po konec jeho života. Pejska Enza jsem si zamiloval a ten úplný konec byl jakýmsi balzámem na mou duši a zároveň nadějí, že psí existence v tomto světě má svůj smysl. Samozřejmě film asi obsahuje řadu klišé, kdo v něm chce vidět jen běžný doják pro pejskaře hrající na city, ten ho v něm uvidí. Já v něm však vidím krásný film o psím a lidském přátelství, film, který mi, stejně jako třeba filmy Hačikó, Marley a já či Můj pes Skip, pronikl až do nejhlubších míst mé duše a tam zůstane, i kdybych už nikdy neměl odvahu se na něj znovu podívat, což je u těchto mých psích srdcovek dost běžné, že aplikuji systém jednou se podívat, pobrečet si, a dost! Zde nemohu a ani nechci být objektivní. Jsem maximálně dojatý a spokojený a hodnotím na max.

Jedna nevyléčitelně nemocná krásná slečna, jeden mladej sympaťák, jedna noc na vlakovém nádraží, a symbióza mezi dvěma mladými lidmi je dokonána. Jenže co když je to jen na chvíli? Může to být o to intenzivnější, nebo naopak o to smutnější? Nebudu si tady hrát na drsňáka, v srdci jsem romantik a tak miluju i romantiku ve všech příbězích, které konzumuji. A tady bylo romantiky fakt hodně, bohužel ale šla ruku v ruce se smutkem a depkou. Jasný, tohle bylo schématický a kýčovitý jako prase, ale čert to vem, já chci takových filmů víc! Ryzí láska, upřímnost, pokora, čest. Oba hlavní mladí herci si mě získali a bylo to vlastně strašně moc fajn. K tomu super písničky, a konec, který nemůže snad nikoho nechat chladným. Tenhle film si na nic nehraje, je přesně tím, čím chce být a divák dostane přesně to, co je mu slibováno. U mě tohle aspiruje na další z mých několika filmových srdcovek a rád se k filmu kdykoliv znovu vrátím. Možná nadhodnocuji, ale jsou případy, kdy hodnotím srdcem. A tohle je jeden z nich!

Láska může vzplanout kdekoliv. Třeba i v bowlingové herně. A co je na tom špatného, když se dva mladí lidé do sebe zamilují? Jenže maloměstská morálka v USA raných 60. let dokáže i takovou intenzivní lásku jak od Shakespeara rozprášit jen proto, že "ti spravedliví dospělí" mají předsudky vůči floutkovi, který se vzpírá zažitým dobovým zvyklostem. Ještě, že je tu holčička ze sousedství... Na filmu mě uhranul především ten úžasný look 60. let a to úžasné ospalé prostředí maloměsta, atmosféru film zvládá na jedničku a i díky tomu jsem se do něj tak rychle vnořil. Příběhově se tam jistě najdou nějaké mouchy, či si minimálně divák řekne, proč se některé postavy chovají jak se chovají, scénář možná má nějaké díry, ale já si chtěl jen užít romantické drama, a toho se mi dostalo. Byl to prostě takový ten fajn obyčejný film z 90. let, který vlastně ani moc nenudí, nabízí sympatické mladé herce a krásu osudové lásky, stejně jako radost z bezstarostného mládí. A tak se perfektně hodil na ospalé sobotní odpoledne. Já jsem spokojený!

Byl tu, když jsem se narodil. Byl tu, když jsem vyrůstal. A vrátil se zpět do domu svého otce dva měsíce poté, co jsem dosáhl plnoletosti. Ikona. Vzor. On byl láska. Ony byl víra. On byl síla. On byl žijící svatý. On byl a zůstává mým vzorem v tom, jak se stavět k utrpení, k lidské bezmoci, k pomoci svému bližnímu. On byl dle mého názoru největší a nejdůležitější osobností nejen 20. století, ale dost možná celé historie lidstva. V krizi pandemie, kterou nyní lidstvo zažívá, a v době Velikonoc, jsem uvítal možnost si díky slovenské RTVS připomenout tuto osobnost ve čtyřdílném životopisném seriálu. Seriálu, který velmi obšírně v šesti hodinách popisuje život tohoto výjimečného člověka od jeho zhruba 20. roku života, kdy vypukla v Polsku 2. světová válka, přes složité doby vlády komunismu a pronásledování nepohodlných, zvolení papežem, atentát na něj a popasování se s mnoha světovými krizemi a událostmi, kterým musel během svého pontifikátu čelit, až po jeho úmrtí. Jeho život byl lemován bolestí a utrpením druhých, kterému musel být přítomen. Nebýt 2. světové války a těchto utrpení, nestal by se knězem. Ale osud či Bůh ho přivedli na cestu, ze které nebylo návratu. Jeho odpovědí na vše byla láska a odpuštění. A to stačilo! Nic víc. Tato série ukazuje budoucího papeže Jana Pavla II. v mnoha situacích, v mnoha těžkých chvílích, v mnoha jeho projevech, poselstvích. A výslednému dojmu zajisté pomáhá naprosto uvěřitelné herectví Piotra Adamczyka v hlavní roli, který se stal Karolem Wojtylou a celou dobu ho ztvárňoval s velmi uvěřitelnou přesností. Je mnoho scén, které mi utkví v hlavě, a to je asi ta nejlepší vizitka celého seriálu. A potěšilo mě, že se zde dostalo v jedné scéně zprostředkovaně i na Československo, kdy ve druhém díle v období po roce 1968 několik mladých mužů z Československa překročí nelegálně hranice s Polskem, aby zde nastoupili studium ilegálního kněžského semináře právě pod vedením budoucího papeže. Ale to je jen jeden z mnoha střípků ze života tohoto muže, který celý život vyznával lásku a vždy myslel na jiné lidi více než na sebe. Přiznávám bez mučení, že mnohokrát během sledování seriálu jsem měl husí kůži a slzy v očích. Stejně jako tehdy, když Svatý otec opustil pozemské bytí a zanechal tu po sobě velké množství dobra. Síla jeho osobnosti mě provází mým životem a v této době víc než kdy jindy jsem pochopil, jak důležité je pro mou vnitřní sílu těžit z osobnosti a poselství Jana Pavla II. Tohle strhující šestihodinové dílo, kdy jsem se ani na okamžik nenudil, nemohu ohodnotit jinak než jako dokonalé.