Arachneuss

Být afro-američanem, tak tvůrce téhle slátaniny nechám oběsit. Hlavní hrdinka sní o bílé barvě pleti, touží po přirozeně blonďatých vlasech a prosazení se ve světě jako popová hvězdička. Logika, ať už v chování postav či v samotném ději, zde neexistuje, hlavně že se při sledování mohou všichni modlit k panu Vedoucímu tam nahoře, zatímco Precious sedí v koutě na hráchu se založenýma rukama a nechá se od života mlátit hlava nehlava. Jsem necita? Možná, ale tomuto tzn. veledílu nevěřím ani nos mezi očima... natož pak nějakou autenticitu.

Všechny kostičky do sebe nakonec zapadly a nezbývá než zamáčknout slzu. Bylo to šest dokonalých let.

Holky to mají těžký. Filmový průmysl si je zaškatulkoval do romantických dramat, zatímco akční žánr je pouze chlapská záležitost. Pitof je magor a tak jde opět proti proudu - v jedné ruce má proklatě sexy herečku, v druhé scénář, zasluhující si jeho autora postavit před popravčí četu. A pak má ještě samozřejmě svou uměleckou zručnost. Fyzika zde neplatí, nadávat na kvalitu triků nemá smysl. Hlavní je si vychutnat zvrhlost, s jakou režisér komiksový svět představuje. Jako bych se koukal na prvního Spider-Mana... ale pro baby.

Anglická fotbalová liga si už asi nikdy finále ve Wembley nezahraje, zato Fresnadillova bych klidně nechal se na tomhle žánrovém písečku ještě chvíli vyblbnout. Atmosféra a hlavně samotný děj (jen těžko si jakákoliv z postav získá divákovy sympatie ve stejné míře, jako tomu bylo u Cilliana Murphyho) jsou tentokrát silně nevyvážené stránky v porovnání s prvním dílem. Pokud bych měl použít POMOvu stupnici napětí, tak prolog je za čistých 100, poté to ústavičně kolísá mezi 0 až 70 a končí na pěkně kulatých 80. Pokračování je to ale více než důstojné a ústřední melodie spolu s režisérovou zručností tomu dodává ten správný survival depresivní feeling. Palec nahoru, chci trojku.

Obrazová onanie říznutá temnou detektivkou. Beru všemi deseti.

Jerry je bez Míši Baye očividně hodně bezradný, když na zrežírování adaptace herní klasiky najal břídila Mikea Newella, který není z tak zajímavého tématu ani na vteřinu schopen vykouzlit sebemenší špetku atmosféry. Zatímco základním elementem předlohy bylo princovo putování skrze zpustošené město plné písečných monster, jenž stylově porážel díky převracení času, tak ve filmu cestuje hlavní hrdina sem-tam po celé Persii, jen aby se vždy zapletl do nějaké šarvátky (o akčních scénách se zde díky otřesnému střihu nedá hovořit), z které vždy o vlásek unikne a jde se o dům dál. Místo pohádkově laděného příběhu se dostavil nelogický slepenec všech dosavadních dílů ságy (zaůkolovat napsáním scénáře béčkaře a debutanta je opravdu skvostný nápad) s nemastným-neslaným záporákem a humorem z Ordinace v růžové zahradě. Pravda, Jake Gyllenhaal a Gemma Arterton se na své role hodí jako nikdo jiný, to by ale nesměli pronášet tak křečovité dialogy, nutící je chovat se jako dvě malé děti na pískovišti. Filmová verze Prince of Persia je zkrátka kardinální průser, jehož jediným plusem je tak maximálně hudba Harryho Gregsona-Williamse a hrdinovy akrobatické vychytávky. Pro fanoušky geniální trilogie jinak hotové peklo.

V šedesátých letech se ve filmech utíkalo z nacistických táborů snad každou chvíli. Steve McQueen si postačil se skopčáckou motorkou, Frank Sinatra naopak myslí ve větším měřítku a tak si ukradnul rovnou celý vlak. Nápad dobrý, provedení slušené, místy ale značně pokulhávající v příběhové lince a hlavně po stránce technické. Spojenci mají nekonečno munice, nacisti naopak netrefí ani vrata od stodoly. Zkrátka poctivá válečná filmařina ze staré školy. Nic víc, nic míň.

Jdi a unuď se k smrti.

Prostinký a opravdu hodně pitomý příběh se snaží Greengrass zachránit bravurně natočenou akcí, opět podepřenou chytlavou hudbou od Johna Powella. Marně. Po novém Robinu Hoodovi další hořké zklamání postrádající vše, co dělalo Bourneovu trilogii tak jedinečným dílem. Brian Helgeland je zkrátka scénáristická trubka, která nesahá kvalitám Tonyho Gilroye ani po kotníky. Zručně natočená nuda, to je nový příspěvek zámořské produkce do tématu války v Iráku.

Part One - 40%: Hodně nudný kompromis mezi Ryanem a Tenkou Červenou Linii (které přesto seriál nesahá ani po paty). Scény z civilu opět spolehlivě ruší atmosféru. Part Two - 50%: O třídu lepší, hlavně díky noční bitvě. I tak jsou mi stále hlavní postavy narozdíl od BoB naprosto ukradené. Za dilemata nemocného bratra v civilu by tvůrci zasloužili pohlavek a pořádný kopanec do rozkroku. Part Three - 10% Hezký, romantický a absolutně nepodstatný díl, který se do celkového konceptu seriálu ani v nejmenším nehodí. Part Four - 30% Až na pár momentek solidní nuda s nulovou atmosférou a hloupoučkou zápletkou, kterou používá kdejaká jihoamerická telenovela. Part Five - 50%: První polovina je pouze debilní snůška keců o náboženství, bratrství a lásce mezi přáteli. Absolutní ztráta času. Díky následující bitvě, která sice (opět) postrádá jakékoliv pamětihodné momenty, je alespoň poprvé za celou dobu vidět tučný rozpočet seriálu. Vše ale v klidu zruinuje patetické zakončení o nostalgické masturbaci nad americkým Grand Canyonem. Part Six - 70%: Konečně první díl, který nestál za starou bačkoru. Bitevní sekvence na letišti neztrácí ani na chvíli tempo, postavy přestaly pronášet stupidní dialogy a hlavně se jedná první epizodu seriálu, u které jsem na konci nebyl nasranej. Možná to ve finále nebude taková katastrofa... Part Seven - 50%: Šeredně jsem se zmýlil. Poslední díl bitvy o Peleliu sice není tak patetický, jak prvních pět epizod, ale přesto jako dramatická část trilogie o dobývání skalnatého ostrova, zaměřující se na psychiku vojáků, moc dobře nefunguje. Chování hlavních hrdinů je pouze povrchní a hlavně již stokrát viděné. Snaha tvůrců převést do Pacificu prvky z Tenké Červené Linie opět selhává na celé čáře. Part Eight - 30%: What the fuck?! Kvůli tomuhle jsem přetrpěl dobrou polovinu minulých epizod? Po celou tu dobu jsem se těšil na bitvu o Iwo Jimu a místo toho jsem dostal romantický blivajz, v kterém chudáček Basilon balí zprvu nepřístupnou sestřičku? Tři čtvrtiny děje jsou tak naprosto kreténské a nepodstatné. Naopak poslední čtvrthodinka, odehrávající se konečně na bitevní poli je tou nejlepší sekvencí, jakou seriál doposavaď nabídl. Napínavé, hezky přehledné a mistrně natočené. To ale nezachrání holý fakt, že předcházejících 45 minut je... no, prostě je to na hovno. Part Nine - 90%: První a bohužel i poslední díl, který po celou dobu neztrácí dech a má vše, co může divák od válečně laděného snímku chtít. Bojové sekvence jsou přehledné, mají silnou atmosféru. Debilní dialogy už naštěstí tvůrci vyplýtvali v minulých epizodách, místo toho přichází na řada konečně důkladnější pohled do mariňákova „born to kill" nitra. A hlavně je z celého dobývání Okinaway konečně cítit onen válečný feeling ála špína a krev. Konec pak trošku připomíná Jarhead Sama Mendese. Kéž by takto vypadal celý seriál... Part Ten - 20%: Otřesně natahovaný kýč s pár dobrými scénami, které ale nezachrání fakt, že to opět stojí za starou bačkoru a patos z toho smrdí na míle. Sečteno a podtrženo: The Pacific postrádá vše, co dělalo Bratrstvo neohrožených tak jedinečným dílem. K postavám si člověk nemůže vytvořit silnější citové pouto, neboť ani jedna z nich neprojde všemi epizodami a možnost pozorovat psychický růst (či v tomto případě defekt) tím pádem neexistuje. Bitevní scény jsou čistý průměr, který ničím novým nepřekvapí a zmatený střih pouze pojišťuje již tak nízkou šanci na jejich užití. Po hudební stránce opět nic omamného, seriál pouze recykluje několikrát ohrané melodie a když už dojde na tu ústřední, tak ta nesahá svému staršímu bratříčkovi ani po palce na nohou. Největším problémem je (jak jinak) celkový koncept seriálu a vedení děje, které je tak zmatené, jako by sami tvůrci nevěděli, co vlastně chtějí točit. Dvouhodinové porcování Němců kvůli záchraně „nějakého” vojína ještě debilní scénář snese, kolosální mini-série o konfliktu v Pacifiku ani náhodou. Některé bitvy jsou nesmyslně roztaženy na několik dílů, jiné naopak zobrazeny pouze v pár krátkých minutách „bum, bum, bum, zabít jednu postavu a takhle vypadala Bitva o Iwo Jimu / Guadancanal”. The Pacific je zkrátka nehorázný provar, který nepřináší do skomírajícího žánru jakoukoliv inovaci či nápaditost, která by jej odlišovala od ostatních děl. Pokud tedy berete BoB jako vrcholný válečný seriál, tak toto je krok zpět do pravěku.