AloeB

Na filmu mě upřímně nejvíce pobavilo označení jako komedie. Ona totiž tato okázalá bunga bunga je spíš smutným příběhem o lidech, kteří neví, co s penězi. Silvio Berlusconi je jistě zajímavá postava a s nadsázkou lze prohlásit, že lepší filmový životopis by si snad nezasloužil, jelikož jde spíše o filmový medailonek než o skutečný film, který by reálně něco vyprávěl. Silvia Berlusconiho zde ukazuje jako výraznou osobu, snad excentrickou, snad i geniální, charismatickou, temperamentní... Toto krásně podtrhují dvě scény, které mě zaujaly. V prvních momentech, kdy se ve filmu objevuje, hovoří se svým vnukem, ten jej obviňuje z toho, že šlápl na hovno. Silvio toto tvrzení odmítá, prý nešlápl na hovno, urputně se toho drží a pak chlapci s klidem vysvětlí, že jde o zahradnické hnojivo, které svou strukturou exkrement připomíná. Chlapec tomuto uvěří, načež mu Silvio vysvětlí, že o tomto je politika - o tom mluvit i o hovně jako o zahradnickém hnojivu, až tomu posluchač uvěří. Dalším výrazným momentem je samozřejmě scéna, kdy Berlusconi volá náhodné ženě o prodeji domu - celý rozhovor je napsán silně charismaticky, ačkoliv je zřejmé, že se Berlusconi hrou na markeťáka pouze baví. Filmový obraz bývalého italského předsedy vlády a neskutečného boháče si mě tímto získává, přidáme-li k tomu ještě nejednoznačnost toho, zda je to fakt jen politik, nebo chce lidem opravdu pomoct, mi z filmu přijde jasná, podloženo e. g. rozhovorem se ženou o tom, že nikdy nechtěl Itálii pomoct, ale myslel jen na sebe, a následným jiným rozhovorem, kdy se přiznává, jak Itálii skutečně miluje. Třešničkou je pak samozřejmě moment, kdy je mu rozmlouváno, aby v projevem nevtipkoval - kdy se poměrně dost egoisticky odkazuje na Winstona Churchilla - což snad lze pokládat i o jakousi snahu o (snad excentrické) porovnání dvou zcela odlišných velikánů. Tyhle ingredience fungují skvěle a dělají z Berlusconiho postavu hodnou mého zájmu, bohužel však z filmu nedělají geniální dílo. Protože film, ač je napsaný dobře, tak lze pochybovat o tom, zda skutečně drží pohromadě. Film je uveden dlouhým prologem o nějakém Sergiovi, o němž nevím, proč mě má zajímat, kromě toho, že jej vzrušuje Berlusconiho tetování na ženském zadku - náhodnou asociací je to takový Luhrmannův The Great Gatsby, protože se zde o Berlusconim taky jen šeptá (to lui lui), dokud jen v pompě neuvedou. Mnohem expresivnější, sexuálnější a zdrogovanější Gatsby, skoro až wannabe Wolf of Wall Street, což by snad mohlo být fajn, protože ono je občas trochu sexu nebo koksu fajn, ale zde to člověka donutí přemýšlet spíše o tom, jestli není něco špatně v kinematografii, když se sexualizuje oduševnělé porno s božsky dokonalými těly skoro každých pár minutek. Sice jsem ten poslední, komu by snad občas nějaký oduševnělý sex s pěkným tělem vadil, ale též jsem zastáncem toho názoru, že láska je taky fajn (a vlastně mnohem víc fajn než náhodné one night standy, orgie a bunga bunga shitty) a láska v tomto filmu není, ačkoliv se to na konci ten film snaží křiklavě předstírat. Silvio Berlusconi byl politik a podnikatel a loro se v tomto filmu snaží z politika a podnikatele udělat člověka, což je vidět v naprosto směšné scéně o tom, že všechny jeho fidanzate presupueste vypadají jako jeho bývalá žena (jen abych to podtrhnul, ono to asi nebude o lásce, když pícháte vizuálně stejné ženy, jako byla vaše bejvalka). Přes tyto všechny očividné zlý nepěkná věc však musím přiznat, že jsem si sledování Loro užil i přes jeho délku a snad bych si i troufl tvrdit, že původní dvoudílná verze by mohla být ještě lepší a smysluplnější. Čestnou zmínku si zaslouží pochopitelně i Toni Servillo, který roli významného italského politika vznáší do nebes.

O filmech tohoto typu mám občas tendenci mluvit jako o zbytečných, protože v ideálním světě, kdybychom se s klimatickou krizí nemuseli potýkat, bych si namísto nich mohl pustit nějaký příjemný a zábavný film (a nebo dokument o jiném světovém / společenském problému, lol). Film 2040 totiž moc zábavný není, na druhou stranu je však nesmírně inspirativní a extrémně pozitivní, což je slovíčko nepříliš slučované s tématem snímku, nicméně je na místě jej s tématem slučovat, protože přeci jenom přináší naději. A naděje je mnohem lepší věc než si jen rezignovaně nepořizovat děti, protože je nechceme vychovávat v tomto světě. Damon Gameau zde nabízí několik zajímavých řešení, způsobů, které fungují jinde po světě - jde o sdílenou elektřinu ze solárních panelů, sdílená auta ve městech, změna užívání půdy, pěstování mořské řasy na parcelách v oceánu a podobné. Někdo může namítat, že je film idealistický. Jako cynik říkám ano je, ale jako uvědomělý člověk říkám, že lepší alespoň nabízet naději a předkládat řešení než jen nad pivkem nadávat na upadající svět. Už jenom proto, že když se naděje dá správným lidem, tak ti správní lidé mohou skutečně něco vytvořit...

Na to, jak výpovědní hodnotu by mohl tento film skutečně mít, nedosahuje svého potenciálu. Možná je to jen vnímání mě, Mečiarem nepolíbeného Čehúna, pro kterého očividně film natočený není, ale jestli i mě, nezávisle na čemkoliv ze slovenské moderní historie, připadal film plytký, scénicky nezajímavý a vypravěčsky nezvládnutý, tak proč by se na to měli koukat jiní lidé. O únosu Michala Kováče mladšího si ostatně mohu přečíst na Wikipedii, že jo.