Dva muži ve městě

Už vôbec úvodný záber na mimoriadne skormúteného Jeana Gabina, nielenže priamo nadvädzuje na úplne ten posledný, v podstate, že začiatok je vlastne koncom, čo si mimochodom divák (i)hneď neuvedomí, ale zároveň, akonáhle som sa dostal TAKMER na spomínaný záver, či povedzme aj skoro na samý koniec, tak ten so mnou tak hlboko otriasol, normálne ma šokoval, že takmer ani nenachádzam vhodných slov k tomu, aby som napísal niekoľko užitočných riadkov k tomuto, vskutku obzvlášť pozoruhodnému filmu, aký sa určite každý deň len tak nevidí... A v tejto dobe ani nehovorím, aká je to strašná bieda ! Konečne sa Delon zaskvel tak, ako sa na neho sluší a patrí, i keď som si musel chvíľu zvykať na nový, dabingový prejav, ktorý mu bol na 90 minút prepožičaný, čo mi našťastie neskazilo celkový filmový zážitok, keďže si skôr poviem, že tentokrát radšej „horší dabing”, než by to bolo trebárs opačne, čo sa mi stalo minule s Dobrodruhmi, kde ho práve (na)daboval osvedčený český dabér, pán Pavel Trávniček, no celková spokojnosť sa i napriek tomu akosi nedostavila... Asi toľko ku všelijakým hlasom, ktoré tu momentálne komentujem, keď by sa už patrilo čosi naznačiť i o samotnom filme, ale zase na druhej strane tak, aby som zbytočne neprezradil dej, ktorý je zásadne kľúčovým. Maximálne napoviem iba to: že niekdajší recidivista sa konečne po desiatich rokoch dostáva von na slobodu, kde to nebude mať vonkoncom easy, a ktorého stelesnil, to už si snáď teraz každý domyslí... „Dopredu sa ani neoplatí napráskať sa, len sa nechať pekne vyhľadovať, proste pociťovať totálny hľad, a na všetko dostane potenciálny labužník bohaté MENU, len podotýkam, že ako som už vyššie spomínal, bude zrejme potrebovať čas na usporiadanie si svojich chuťových pohárikov čo mu to ten prešibaný šéfkuchár José Giovanni naservíroval na tanier, z ktorého sa napapkať dosýta, nie je zrejme úplne príjemné, totižto sa tým pádom môže pokaziť žalúdok na veľmi dlhé obdobie, a to už len z toho prostého hľadiska, že všetky tieto ingrediencie, ktoré sa zvyčajne podávajú, nemusia byť skrátka mnohým stravníkom po chuti...” Máte ešte stále chuť na Dvoch mužov v meste ? (23.05.2022)

"Otázky tady kladu já a záznam v rejstříku trestů máš ty." Takže role máme rozděleny a mně zbývá ještě dodat, že vychovatel Cazaneuve je ten, který věřil ve spravedlnost. A já jsem ten, co neklade otázky, nemá záznam v rejstříku, ze zkušenosti nevěří v justici a taky nevěří v polepšení zločinců. Přesto jsem Ginovi, výjimce potvrzující pravidlo, docela fandil a dost jsem si užil, když srovnával účty s komisařem Goitreauem. Jinak ovšem nepatřím mezi největší příznivce dobráků z rodu Kajínků a tak ve mně jejich osudy nedokáží vyvolat nějaké větší emoce. Nicméně tento snímek je velmi dobrý a určitě svým poselstvím přispěl k diskuzi o zrušení dosud nezodpovězené francouzské národní hádanky: Čí krk dokáže rozpůlit gilotinu? (26.12.2017)

Neuznávam zatrpknutých tvrdohlavých ľudí, či už to bol v tomto filme policajný inšpektor alebo hlavná postava tohto filmu. Tracha ma mrzí, že v mnohých filmoch odmietajú poslednú spoveď pred smrťou, že sa ešte vykonávajú tresty smrti, najmä tu tým hrozným spôsobom gilotínou, tiež, že sa niekto nedokáže ovládnuť. Film ako taký ma ničím veľmi nezaujal, konverzačka, behačka, akurát ten vzťah postáv, ktoré hrali Delon a Gabin mal nejakú iskru, no zvyšok bol len taký jemný kriminalistický dej. (22.03.2014)

Klasický francouzský film jsem si včera po desetiletích zopakoval. Dojmy, které jsem si odnesl, jsou poněkud rozporuplné. Poetika detektivního žánru, na které je film postaven, se v řadě momentů dostává do rozporu se způsobem zobrazení a pojednání některých scén. Nejvíce je to patrné v úvodní části, líčící idylická setkání Strabliggiho s Cazaneuvovou rodinou, zcela nepropracována zůstává milostná náklonnost Cazaneuvovy dcery k Ginovi, hodně hluše vyznívá i zachycení jeho druhého vztahu k vnadné bankovní Anglofrancouzce. Klady a silná místa na druhé straně převládají tam, kde jde o skutečnou drsnou krimiatmosféru. V mnoha ohledech to platí pro soudní scény i vlezlé fízlovství posedlého vrchního policejního inspektora Goitreaua. Tento záběr má obecnější platnost: ukazuje, že i v demokratickém státě mohla - i může - často policie propadat chování, které do toho estébáckého či gestapizujícího nemusí mít zas tak daleko. Štvanice na zušlechtěného člověka končí tragicky: nedobrovolnou smtí oběti, která ke svému hrůznému činu byla dohnána protidemokratickým chováním svého policejního antipoda. Řadu viditelných slabin režie i scénáře přetrvávají dva skvostné herecké výkony: Delonův a Gabinův. Při závěrečné scéně - vrcholném okamžiku jinak spíše průměrného díla - , v níž jde Gino na smrt, obě skvělé herecké kreace vrcholí. Patok nechuti a odstupu od justičních orgánů, největší přání mladých hlavních hrdinů filmu i jeho hlavní kritické poselství, nejlépe vystihuje strachem ze smrti stažená tvář Delonova hlavního hrdiny. Tato část jeho myšlenkového jádra je evidentně nadčasová. Pro kvalitu obsahu i dosahu filmu také jednoznačně určující. (12.08.2008)

Vynikající krimi drama se společensko-kritickým přesahem - a když tak po mnoha letech se na tenhle film člověk znovu dívá, nezbývá mu, než nostalgicky si povzdechnout: kdeže jsou dnes herci, jako byl Jean Gabin. I v ostatních rolích výborné věrohodně civilní herecké výkony... Jó, tak se prostě tenkrát točily filmy... Čtyři a půl hvězdičky - bez problému zaokrouhleno nahoru. - - - P.S. Gilotina spatřila světlo světa ve Francii 11. dubna 1792. Popravy gilotinou byly veřejné a proto dne 21. srpna téhož roku byla gilotina instalována na pařížském náměstí du Carrousel, kde stála až do 7. května 1793. Při příležitosti popravy franouzského krále byla krátce převezena na Náměstí Revoluce. Pak byla přestěhována na méně frekventované místo. Přesto se veřejné popravy ve Francii konaly až do roku 1939, poslední veřejná poprava se konala 17. července toho roku. Posledním oficiálním popraveným byl Hamida Djandoubi, 10. září 1977. V roce 1981 byl trest smrti ve Francii zrušen. (viz. http://cs.wikipedia.org/wiki/Gilotina) - - - P.P.S. Co se týče >popravy v přímém přenosu< , je nejsilnějším fimem nejspíš Krzysztofa Kieslowského -Krátký film o zabíjení- , byť tam jde >jen< o oběšení. Myslím, že soudní lidé uznají, že je dobře, že civilizované země upustily od trestu smrti. Možná k tomu přispěly trošku i tyto filmy... (19.02.2006)