Den nezávislosti: Nový útok

Beztvará a rutinní sci-fi, které chybí šťáva a otravuje všemi současnými neduhy, na které si divák jen dokáže vzpomenout. Destruktivní efekty nastříhané za sebou, bez ladu a skladu, bez napětí, tempa, emocí. Představuje několik starých známých, se kterými tvůrci neumějí zacházet, a hlavně partu nevýrazných teenagerů, kteří jen otravně sténají a křiví ksicht, když se na poslední chvíli něčemu vyhnou a kterým bych nesvěřil dálkový ovladač, natož na ně spoléhal se záchranou planety. Mimozemšťané se vrátili, samozřejmě silnější a vyspělejší. A s nimi americké vlastenectví, destrukční orgie a velkolepé triky. A dějově zoufale nastavovaná kaše. A tak se všichni dvě hodiny potácejí v nevýrazných kulisách a doufají v řešení shůry. To nepřichází, protože Roland Emmerich už dávno nemá tak pevnou ruku a hlavně měl kolem sebe zřejmě mizerného dramaturga a nerozhodné producenty. V rámci katastrofických popcornovek nemá nový Emmerich co říct. Víc letadélek a větší lodě ještě jaro nedělají. Naštěstí. (01.08.2016)

V akčnom sci-fi sa stretávame ako so starými známymi, tak s množstvom nových tvárí. Medzi klady filmu patria prepracované počítačové efekty, na ktorých sa nešetrilo a občasné vtipy, nielen od Goldbluma, ktoré uvoľnia napätú atmosféru. Na druhú stranu, herecké výkony sú priemerné, dunivá hudba rovnaká ako všetky soundtracky apokalyptických filmov, dej predvídateľný. Emmerich určite odviedol dobrú prácu v prvom Dni nezávislosti, kedy novo uchopil žáner katastrofického snímku, avšak druhé dieli spravidla bývajú slabšie. Boje sú zintenzívnené epickou hudbou a prehľadne zachytené kameramanom. Na pozadí bojov sledujeme aj sebaobetovania a milostný príbeh, ktorý nesmie v správnom letnom blockbustere chýbať. Ako som si všimol, ostatní recenzenti na Independence Day: Resurgence nakydali pekných pár kôpok hovien. Až toľko, že som skoro zvolil pozretie iného filmu. Ale to by som urobil chybu. Dvojka dvadsať rokov starého originálu má všetky cnosti, ktoré môže americký film mať. Nový útok nie je výnimkou. Dobrá voľba na odreagovanie s popcornom v ruke. (08.09.2019)

"Tohle je mise BOZ. Přímý zákaz všech civilistů a diktátorů." Tak nám vzplála další z bitev, které se nedají vyhrát a vzhledem k dění v první díle patrně ani prohrát. Takže Královno raď. Za mě se na to tedy koukat dalo, i když tu leteckou akrobacii vesmírným bordelem patrně nedokážu úplně ocenit. Nicméně táta a syn Levinsonovi občas pošimrali mou bránici, svérázný prezident Whitmore mne zase rozesmíval svým patriotismem, Dr. Okun ke své holé zadnici přidal i skvělou sbírku netradičních nástrojů a sekání mimozemšťanů katanou si při prvním kontaktu rovněž vyzkouším. Jenže pak tam byli ti synové, dcery, manželky či nevlastní pravnuci původních hrdinů a ti mě zaujali snad jen svou mimořádnou nezajímavostí. (12.12.2016)

Hollywoodské triky O.K., ale nulové napětí, trapné dialogy, hrdinské kecy a dědek Jeff Goldblum mne vyloženě vytáčel. A ty kecy o tom, co bylo v roce 1996 mne už fakt unavovaly Čekal jsem megatrhák a půl roku jsem se na to těšil. Výsledkem je nudná dvojka, která je jen odvarem jedničky! Jít na to do kina, tak se asi zabiju 50% (31.07.2016)

Nostalgie jako prase. Při každé druhé scéně jsem musela vzpomínat, jak jsem před dvaceti lety seděla v kině a užívala si každou minutu (a pak ještě mnohokrát opakovaně). Jednička je moje guilty pleasure srdcovka, na kterou pokračování sice nemá a v podstatě jen recykluje už viděné, ale co naplat. Když to miluješ, není co řešit. A navíc mě neskutečně potěšila účast mého oblíbence Williama Fichtnera, který to konečně dotáhl až na generála (a ještě dál). (24.06.2016)