Oscar 2021

Nevadí mi předvídatelnost, nevadí mi tolik ani politická angažovanost ve chvílích, kdy se to vůbec nehodí a s přimhouřenýma očima mi nevadí ani to, že nevyhrála Carey Mulligan. Vadí mi ta hrozná zbytečnost a nezáživnost přenosu, ze kterého se vytratila veškerá zábava. Nemůže za to skromné prostředí nebo řádně zredukovaný počet zúčastněných, ale tvůrčí škrty v roky prověřených proprietách, bez kterých je veškerá šťáva zcela pryč. Na oslavě filmu nevidíme z nominovaných pořádný klip, což u zvuku, kostýmů, zvláštních efektů nebo hudby působí jako výsměch. Nominované písně zazní mimo hlavní přenos. Nikdo nepřijde s vtipnou scénkou, ať by třeba byla sebevíc trapná, tím pádem se na humor rezignuje úplně. A stejně celé předávání trvá nekonečně dlouho, protože ušetřené místo se věnovalo nekráceným děkovačkám. Snad se v klasických podmínkách vrátí všechno na svoje místo, jinak se může akademie raději obrátit do daleké minulosti k pouhému přečtení výsledků. (27.04.2021)

Letošní ročník Oskarů jsem vlastně dal jenom ze slušnosti k ceremoniálu a také se zájmem, jak kdo vypadá v době covidové. Z této strany došlo k mírnému zklamání, protože těch správných hereckých es tu bylo pomálu, a ten kdo tu byl, vypadal díky maskerům dobře, jako každý jiný rok. Zajímavě na mě tento ročník působí ale především skladbou nominací, protože jak na Oskarech obyčejně bývá jeden až dva filmy z ranku nezávislého (navíc ze slušnosti k žánru), tak tady na té nezávislosti letošní nominace byly snad i založené. Bylo to pak vidět i na samotných nominujících, kteří žádné hvězdy nebyli, ale evidentně si to užívali. Například Yen-jeong Yoon z Minari byla zlatá. Loni kouká na Oskary z gauče, letos na nich promlouvá se soškou v ruce. Navíc je znát, jak Amíky ta jihokorejská kinematografie pohltila. Osobně jsem pak měl největší radost z dánského Chlastu. Thomas Vintenberg předvedl nejemotivnější děkovačku a snad jenom škoda, že v nominacích nebyl Mads Mikkelsen. Myslím si, že by byl přímým konkurentem Anthony Hopkinsovi. Druhá věc z nominovaných, která mě překvapila, byla výhra dokumentu Moje učitelka chobotnice, u kterého jsem pociťoval radost jen proto, že jsem ten dokument viděl a je teda sakra boží. Nevěřili byste, že si uděláte vztah zrovna k takovému zvířeti jako je chobotnice. Také jsem nevěřil. Zbytek ceremoniálu byl ale jednoznačně o ničem, filmy vesměs průměrné celé to bylo takové plytké, unylé. Nejzábavnější moment byl, když Glenn Close totálně utřela Lil Rel Howeryho tím, že umí zatancovat jeden nezajímavej tanec z jednoho nezajímavého filmu od Spike Lee s názvem Blázinec ve škole. Závěr pak vyšuměl do prázdna, když Anthony Hopkins vyhrál hlavní mužský výkon, ale bohužel se ceremoniálu nezúčastnil. Takže blik, hotovo, konec, žádné emoce, nic. Škoda, tak zase uvidíme příště. (27.04.2021)

Loňská nabídka poměrně dietní, což se promítlo i do nejvýznamnějších filmových ocenění. Pobavila jihokorejská Yeo-jeong Yoon, a to nejen směrem k Bradu Pittovi. Asie promluvila i do ocenění za režii (za lidsky přívětivou, ale nijak výjimečnou Zemi nomádů). Navíc šlo o teprve druhou ženu, která sošku za hlavní tvůrčí kategorii dostala, a ještě šlo o vůbec první Asiatku. Všechny čtyři herecké sošky mohly poprvé v dějinách skončit v rukou umělců jiné než bílé pleti. Nestalo se. Za mě naštěstí. Jsem moc rád za Anthony Hopkinse, tak nějak napříč zapadlo, že Frances McDormand má třetího plešouna za hlavní roli (Meryl Streep má sice monstrózní počet nominací, ale ceny dvě za hlavní a jednu za vedlejší roli). Dlouhé čekání Glenn Close naopak pokračuje. V děkovačce právem emoční (skvělý filmař) Thomas Vinterberg. Přenos ale celkově bez jiskry, usedlý, utahaný, navíc se vytratila (prakticky) veškerá zábava. Obvyklé citové výlevy samozřejmě nechyběly. In memoriam nedůstojně kvapné!! (28.04.2021)

Dôstojné, avšak chladné a vážne predávanie, príslušné lockdownovému roku. Absencia humoru a hudobných čísel je pochopiteľná a v rámci protipandemických opatrení to tou malou sálou (a komornou atmosférou) poriešili dobre. Mrzelo ma, že mimo hlavných kategórií neukazovali úryvky napríklad pri kraťasoch, ale zas som sa takto dozvedel (čo ma malo napadnúť samého), že autorka môjho obľúbeného Burrow má rada Wesa Andersona. Najkrajšiu ďakovačku mala herečka z Minari (štýl Olivia Coleman). Inšpiratívna bola aj reč H.E.R. za najlepší song. Celé to bolo inšpiratívne, s dôrazom na sociálny rozmer. Akurát už to neni zábava. Furt som si hovoril, že by sa tam mohli zjaviť, zjaviť aspoň na moment, Maya Rudolph a Kristen Wiig, a trochu to oživiť. Nestalo sa. Čo sa týka ocenení, boli očakávané; z mojich favoritov to dostala asi len Fennellka za scenár, ale zas ja niekedy nedržím najlepším :). A aj keď by som hrozne rád videl takého Stenfielda s oscarom v ruke, Kaluuya si ho zaslúžil viacej (konkurovať by mohol ešte Lindo, ktorý sa paradoxne neprebojoval ani do nominácií). Natruc, že Burrow nevyhralo, si nepozrem víťazný kraťas. Kolektív je určite lepší film jak Chobotnica, aj ako Chľast. Čo ma mrzí najviac je, že ja mám Frances celkom rád, už odkedy som v detstve miloval Fargo, a ona je určite strašne sympatická teta, ale uvedomme si, že toto už je tretia soška, za stvárnenie furt tej istej postavy. Už chýba iba jedna. A história si ju bude pamätať ako tú, čo nebola Katherine Hepburn. Ps: Skvelý výber pesničky pre In Memoriam. (28.04.2021)

Proklikal jsem si záznam galavečera (už loni to byla taková bída že jsem to letos vzdal a po asi deseti letech se nedíval na přímý přenos). Peklo. Nechápu proč se aspoň letos, kdy se muselo osekat tolik tradičních součástí ceremoniálu, nevrátili k použití moderátora - ten jediný to mohl zachránit od smrtící nudy a trapného patosu, kterým to takhle bylo prodchnuté. Nemluvě o přepíčené SJW progresivitě, kterou si tam jedou už několik let. Místo moderátora se střídají jednotliví uvaděči a předhánějí se v tom kdo bude hroznější. A vidět přestárlého Harrisona Forda už bylo spíš smutné, toho dalšího Indiana Jonese se fakt děsím. Jedinou dobrou věcí na celém večeru pak byly šaty/bikiny Zendayi. A ta jediná věc která si patos a větší délku obzvlášť tento rok opravdu zasloužila - tradiční sestřih In Memoriam - tak ten naopak sfoukli extrémně rychle že ty desítky jmen ani nebyl čas přečíst, a k tomu na nějakou rozjuchanou swingovou písničku. V roce kdy zemřel Ennio Morricone. Zrůdné. (27.04.2021)