Stanislaus

Imaginární přátele (d)ocení nejvíce ti, kteří si v dětství i nějakého toho "ípáka" vytvořili, aby na něj pak pod vlnou dospěláckých povinností pozapomněli; zároveň může oslovit i dětské publikum, kterému se budou líbit svérázné postavičky "ípáků" a onen celý barevný svět. Svět, který mi přišel místy maličko nedořešený a nedotažený. Calův background nebyl ve výsledku nijak překvapivý a divákovi, který už má nejeden film za sebou, to sepne v hlavě celkem brzy. Filmů o vyrovnávání se se ztrátou blízkých pomocí rozličných fantaskních rovin či realit je vícero a IP k tomuto tématu přistupuje vcelku nápaditě, nicméně v rámci této tematiky mě oslovily spíše filmy, které šly do více dramatické hloubky - viz Volání netvora nebo Most do země Terabithia.

První Shazam! byla vcelku sympatická a nenáročná jednohubka. Hněv bohů už bohužel citelnou část stopáže koketuje s momenty trapnosti a nabízí předvídatelný a příliš okatě poučný příběh o důležitosti rodiny (a ne, nejde o další Rychle a zběsile); zároveň má trestuhodně přešvihnutou stopáž a místy dost nekvalitní CGI. Hněv bohů se snaží být zábavnou a svižnou podívanou, což se však tvůrcům těžce nevydařilo. V tomto případě mě ani tolik nemrzí, že jsem film nestihl v kině a zhlédl jsem ho nakonec díky Netflixu.

Rozhodně nepatřím mezi fanoušky pavouků, nicméně moje zvědavost mě nalákala do kina na Havěť, jelikož mám trochu slabost pro animal horrory (o přerostlých krokodýlech, hadech, kancích, žralocích atd.). Vanič(e)kův snímek rozhodně zaujme hudebním doprovodem, který bych teda čekal spíše u filmu čistě o drogách či mafii, a ne o smrtelně vražedných osminožcích - i když je pravda, že se ve filmu o drogách často mluví. Co se týče akčně-hororové roviny, tak ta veskrze funguje - zde bych vyzdvihnul zejména scénu s blikající chodbou, která u mě vyvolala solidní husinu. Celkový zážitek z filmu nicméně citelně sráží samotné postavy a jejich jednání, takže bylo opravdu těžké jim fandit, aby se jim podařilo uniknout z "pavučiny smrti".