Willy Kufalt

Přiznávám, že sledovat tuhle tvorbu mě dlouhodobě hodně baví – jak pro dobovou reflexi tehdejších politických událostí, vypořádání se s nimi, soundu do psychologie postav na pozadí pohnuté doby a tady již rok od roku stále otevřenější a kritičtější pohled na fungování tehdejší socialistické společnosti... tak pro přítomnost mnoha legendárních herců a silnou filmařskou stránku. Osobitě mě nadchla další nápaditá tvůrčí práce s flashbacky a montážemi pro rozehrání retrospektiv nebo zachycení vnitřních myšlenek postavy – Vladimír Čech v tomto směru hezky kráčí ve stopách filmů jako Taková láska (Weiss), Smyk (Brynych) nebo Černá dynastie (Skalský), ale vůbec nekopíruje a přichází opět se svým odlišným pojetím, když rozdělí širokoúhlý obraz na dvě vzájemně prolínané záběry a v jednom obrazu tak vidíme současnost (s poznamenaným hrdinem) i minulost (s poznamenající událostí), příp. jindy větší záběr a současně detail na hlavní postavu, pro vyznění a odlíšení vnitřních myšlenek mezi souvislými dialogy. Slabinou pro mě zůstalo obsazení hlavní role – Jaroslav Vízner se snaží, jeho postava je zajímavá, ale šel z něj na mě podobně nezáživný dojem jako u některých soudobých intelektuálních rolí Jana Kačera. Naštěstí ho vesměs dostatečně vyvažuje řada herců ve vedlejších rolích (mezi nimiž mě překvapili hned tři „prvorepublikoví hosté“ Vojta, Nový a Nedbal) a osobitně bych vyzvedl až překvapivě charakterní výkon Františka Peterky. Linie kolem jeho postavy „Bédi“ přináší vůbec silné vyvrcholení celého dramatu, už jen pro bolavou konfrontaci za stolem s výčitkou, že onehdy tam nezahynul a přežil... [80%]

Bohdan Sláma je režisérem, kterého dlouhodobě registruji, nejspíš bych i uměl vyjmenovat, jaké filmy natočil, ale dosud jsem si žádný nepustil... až teď. Divoké čely mi připadají jako vesměs klasický zástupce těch novodobých českých filmů, které příliš neoplývají celistvým dějem a nabízejí spíše kaleidoskop různých drobných osudů, postav a příhod v rámci jisté komunity či shluku postav, zde v prostředí české vesnice. Na debut to jde, na začátku mě film chytl hlavně díky scénám s vtipně podanou konfrontací otce a syna s odlišnými přístupy k životu, občas pobavily i některé další lehce divné postavičky (jako třeba ta Duškova), více vtipně podaných scén (jako na hřbitově nebo se stádem krav procházejícím přes cestu), cosi má film do sebe i svou atmosférou. Ale jako celek mě tolik neoslovil a v některých scénách časem i trochu nudil. K tomu nejvydařenějšímu za mě určitě patří závěrečná píseň... [60%]

U mě žel, aspoň po prvním zhlédnutí, jedna z legendárních klasik, která mě trochu minula účinkem. Těžko říct, jestli bych si plně uvědomil onu relativně unikátní jednotu děje, místa a hlavně času, kdybych o tomto prvku předem nevěděl. Rozehraný námět mě zaujal v několika dialozích nad záchranou města a přístupu k blížící se hrozbě, ale herecké podání mě jaksi výrazněji neoslovilo. Hodně moje dojmy pozvedává nezapomenutelná titulní píseň, jejíž další variace zní a dolazují atmosféru i v průběhu filmu, velmi obstojné akční vyvrcholení a samotný závěr, během nějž jsem u záběru na nasedání do kočáru uprostřed shluku lidí najednou (i přes můj chladnější vztah k sledovanému filmu po většinu doby) pocítíl silnější emoce... na případné vyšší hodnocení to už ale bylo trochu pozdě. [65%]

Robert Altman umí vytvořit specifickou atmosféru a kombinace temného mysteriózna se scenériemi skalnatých vodopádů a podzimního lesa v mnoha záběrech se mu náramně vydařila! Hodně mě bavilo sledovat, kam se příběh plný mysteriózních událostí kolem hlavní hrdinky vyvine, jak bude pokračovat příběh, když vykonání úspěšné vraždy viditelného přeludu pokračuje vraždou naopak ještě reálně živé osoby... Kontakt s horrorovým žánrem v tomto psycho dramatu dlouhodobě probíhá velmi opatrně, v doprovodu místy až poetického stylu, ale ve správné chvíli atmosféra dokáže udeřit zvratem – a opět jiný, originální přístup ze strany Altmana k žánrovému námětu se mi zamlouval. Skvělou Susannah York v roli spisovatelky doplňují tři mužští partneři, kteří v různé míře zpestřují náladu břitkým nadhledem (jako třeba její filmový muž s foneticky ráznou hláškou „Who shot off the goddamn shotgun in the goddamn house?“ :)) a Marcel Bozzuffi si vystřihl docela nezvyklou, přesto značně ikonickou vedlejší roli vesele ironického ducha. Děj se ke konci zamotá a asi bych ho do detailů nedokázal napoprvé jasně vysvětlit, ale to mi stejně jako u Lynchových filmů nevadí, neboť přesto jsem u posledních scén, dvojitě podtrženého slova KONEC a závěrečných titulků zíral s regulérně otevřenou pusou nad završením a propojením vícera motivů i nejspíš hned tří světů hlavní postavy – reality, psaného románu a vnitřního boje s přeludy vycházejícími z minulých prožitků... kdežto přeludy snadno způsobí i záměnu ve vnímání postav. Tahle atmosféricky rozjímavá hra s divákem mě dostala! [85%]

Fekální humor nemusím, tady jsem ho v rodinném filmu rozhodně nečekal, takže mě zaskočil, přesto je Báječný den na pláži filmem se snad nejpřirozeněji podaným fekálním humorem, co jsem viděl. Nebo vzhledem k atmosféře filmu možná nejpoetičtěji. Zřejmě v žádném jiném koutě světa, než ve svérázné Skandinávii, by nevznikl dětský film, v němž by se tatínek procházel po bytě nahý, kadil na podlaze, pravidelně vyplivoval sliny, hlasitě prděl a kde bychom ještě detailně sledovali jeho mlaskavé jezení. Je to naturalistické až až, ale co naplat, scéna s velkolepým prděním za stolem na mě zapůsobila tak, že jsem dostal okamžitě chuť zaprdět si společně s Erikem Clausenem na dálku. :o) Vyloženě mi však vadilo jen vzájemné plivání na sebe ze strany dětí a plivání na zvířata (byť se tak dělo jen po jedné scéně) a později jakýsi flashback s prosvětlenou noční můrou, kdy lidé z pláže dívajíc se do kamery vytahují různá jídla ze svých úst, to byl již značně nechutný vrchol zdejších „specialit“ pro otrlého diváka. Ale až na podobně drobné záchvěvy se mi Báječný den na pláži líbil, dostal do vyloženě pozitivní nálady, většinou mě bavil svou neotřelostí a až lehce živočíšně humorným výkonem Erika Clausena. Určitě jsem vnímal i lahodivou retro atmosféru, včetně výtvarné stránky, a kouzlo výjimečnosti dětských příhod, rodinných zážitků, výletů i malých životních setkání, třeba s místním trubačem. Poetičnost a vlídnost zvítězily nad naturalismem a fekalitami. Není to za mě úplně ideál z ranku pro děti a mládež, ale osobitý zážitek ano. [75%]

Netuším, nakolik můžou aspoň trochu stát za to i některé další filmy Carla Schenkela, který na mě svou tvorbou působí od pohledu jako těžce béčkový tvůrce nejspíš i často (pod)průměrných žánrových filmů. Ale tenhle Výtah, k němuž jsem se nedávno dostal náhodou, se za mě hodně povedl. Napínavý thriller nebo-li lidově řečeno nervák se tady rozpoutá poměrně brzy na začátku (a osobně na mě neklidnou atmosférou přenášel už úvod plný záběrů na pozdně večerní velkoměsto či výtahovou šachtu) a pak s výbornou výstavbou, kterou v poslední třetině navrch příjemně odlehčí dva svérázně ukecaní dělníci-záchranáři, plynule graduje až do závěru a zdařile rozehrává i vedlejší (psychologické) konflikty mezi postavami uprostřed hlavního konfliktu. Kam se na tento Výtah hrabe nizozemský Výtah z předchozího roku! :o) Tenhle Schenkelův si cosi bere z klasických katastrofických filmů, zároveň mi hodně připomínal i pozdější „únikové“ thrillery / horrory à la Kostka. Hodně se mi líbila i kamera, která vizuální stránku obohacuje o spoustu působivých úhlů kamery (často výrazných nadhledů a podhledů), opakovaného snímání přes kulatou díru ve stropě či odrazu v brýlových sklíčkách. [80%]

Klimt byl pro mě případ filmu, který mě vtáhl zejména svým hravým filmovým stylem – precizní dobová výtvarná stylizace s barvami a filtry, různě otočené či pokřivené záběry, odrazy ze skel či záběry přes okno, k tomu se zpočátku nenápadnou komorní atmosférou, která mi však časem začala lahodit. Obsah různých střípků z paměti a duše umírajícího umělce-malíře jakobych nejdříve vnímal až coby druhořadý a teprve s delším vnímáním těchto útržků se mi plně vyskládal jistý obraz uměleckého světa z doby počátku 20. století. Zvláštní, barvitá cesta do Klimtova podvědomí s prožitými chvílemi ve společnosti blízkých známých a uměleckých kolegů však pro mě působivě vyvrcholila v okamžicích blížící se smrti a fantaskní sešlosti v minutě její příchodu. Po celou dobu mě zároveň hodně bavily scény, v nichž se malíř klasického plátna díky jiným postavám setkává s novými technickými možnostmi mikroskopu, fotografie či nedávno vynalezeného filmu, navrch s výraznou symbolickou přítomností Georgese Mélièse. Hezký kousek cesty se zastávkou nad uměním, coby objevováním nových možností nebo i bouřením tabu, ale především s vyvoláním a zanecháním jistých vnitřních pocitů a dojmů... [80%]

Tenhle anglický hon v historických reáliích, s bojem o místo na vysokém postu, jsem si hodně užil... s honosnou dobovou výpravou a vizuálem, excelentními výkony ústředních tří hereček, které to rozbalily skutečně naplno, a zajímavým epickým dějem, naplněným napínavými intrikami v šlechtickém prostředí a břitkým humorem. Rozhodně se zde dějí pikantnosti, jaké v běžných historických filmech či pohádkách z království určitě neuvidíte, ale až na asi dvě krátké bizarnosti jsem si nestěžoval a s pocitem poťouchle nadšeného špehouna, který přes polootevřené dveře náhodně zbadal dvě neskrotné lesbičky, jsem si naopak většinou rochnil :o) a ocenil na pozadí zábavného námětu i náhled do jedné historické epochy Anglie během rozpoutané války s Francií. Pikantní je, že všechny tři ženské mi vycházejí ve finále jako slušně nekompromisní mrchy – vykreslení postav, charakterů i vnějších črt je spolu s vedením děje však natolik zvládnuté, že si dámy přesto ani zpětně rozhodně nelze zaměnit. **** Řada režisérů po pár úspěšných lokálních filmech přechází do koprodukcí, natáčení v anglofonním zahraničí, filmů s vyššími rozpočty a mainstreamovějšího stylu... u mnoha tvůrců mě tyto posuny vzhledem k vytrácení původní osobitosti i zamrzí, u Yorgose Lanthimose však musím říct, že teprve díky Favoritce a Chudáčkům jsme si plně začali rozumět. Tohle bylo skvostné, tak doufám, že mě nezklame ani nejnovějším filmem. [90%]

Á, vida, tak Čtyři vraždy po letech dopadly jako jeden z filmů, které s odstupem času přehodnocuji s již mnohem pozitivnějším dojmy. Pamatuji si, jak se mi před lety protivila ona temná stylizace, brakově komiksové ladění nesedlo, mnoho scén připadalo příliš bláznivých a u závěrečného akčního návalu jsem jen trpěl... Je přímo zážitkem se vrátit k Lipského filmu v době, kdy často dokážu rozpoznat a tím více si vychutnat, jaké prvky z krimi, gangsterek, crazy komedií i akčních bijáků západního střihu zde Oldřich Lipský a jeho spolutvůrci parodují a jak tuto parodii obohacují svými nápady, aby spolu s odkazováním na komiksovou tvorbu vytvořili dost unikátní dílko, nejen po výtvarné a hudební stránce vyladěné do mnoha vtipných či stylových detailů... to vystoupení barové kapely složené z gangsterské party je už totálně absurdní úlet na hranici kakofonického otřesu a mírné geniality, ale nejen na tuhle scénu nelze určitě zapomenout. Je zde pár míst, která mi i dnes připadala pocitově mírně přepálená (přestože jde o parodii) či hysterická. Ale celkový požitek mi tolik nekazí, stejně jako dojem, že víc než režisérův bratr Lubomír (byť typově přesný) ten film daleko víc do roviny jedinečné podívané dotahuje spíše řada herců ve vedlejších až epizodních rolích, ať už Iva Janžurová v dalších nespoutaných převlekových kreacích, polda Libíček (s ručním ventilátorem!), vyloženě funèsovský inspektor Filipovský nebo řada výborných gangsterských figurek v podání Peterky, Kemra a dalších... i to akční vyvrcholení s rozjetými auťáky a přestřelkami mi tentokrát do stylu přesně padlo a ujeté reklamní vložky, nakolik mi původně přišly mimo, k závěru teprve hravě odvrací vyústění s happy endem včetně drobné romantiky od případných klišé. Dneska spokojenost, bavil jsem se, ale čtyři mrtvolky vypadlé ze skříně mi stačí, drahoušci... [80%]

Pro mě velice příjemné překvapení z nenápadného filmu, od mně zatím neznámého tvůrce. Scénář dal prostor pro výbornou souhru dvou hereček dvou odlišných genereací, jež ve svých rolích z uměleckého prostředí předvedly silné výkony, působící čistou úpřimností. Juliette Binoche byla skvělá jako herečka v nesnázích s přípravou nové role, ve vnitřním boji s časem blížícím se pomalu k prvním náznakům stáří; zpočátku lehce odtažitá osobnost z pódia, která ve společných chvílích s mladou asistetkou začne odhalovat vskutku pestré emoce. Kristen Stewart se jí ale k mému překvapení bez potíží vyrovnala. Velká část filmu působí coby jeden dlouhý dialog, začínající kdesi v zákulisí mediálně ostře sledovaného světa divadla a filmu, posléze s výlety v alpských stezkách pokračující až do osobitné zóny mimo zákulisí, s ještě civilnějším nahlížením na hlavní postavy uprostřed nádherné přírody... Sils Maria nenabízí tolik napínavý děj, ale svými dialogy, hereckými výkony a podmanivou atmosférou mě vyloženě upoutala po celou dobu. Poslední třetina jen mírně pozmění styl s prostorem pro více postav, aby plynule přešla k souboji na prknech, co znamenají svět, a na malém prostoru nenuceně připomněla odvrácenou stránku jejich mediálního zákulisí. Tudíž si film zvládne udržet nasazenou laťku až do posledního okamžiku, završujícího zajímavý pohled na vztah mezi hercem a jeho rolí. [85%]