UhLee

(8,5/10). Třetí série antologie Love, Death & Robots ve mně po svém skončení zanechává prozatím nejpozitivnější pocity ze všech dosavadních sérií. Tato série mě pouze ujistila v tom, že Love, Death & Robots patří k nejpůsobivějším animovaným seriálům, jaké jsem měl možnost kdy vidět. Jedinečné autorské animační styly vás během několika sekund vtáhnou hluboko do děje celé epizody, která v některých případech čítá opravdu skromnou stopáží. V této nenastala epizoda, která by mě vyloženě nudila. Nastaly případy, kdy jsem se úplně neshledal se záměrem tvůrců a jejich myšlenka mě minula. To byly ovšem zanedbatelné výjimky, které nijak neovlivnily výsledný dojem z celé série. Tato série nám přinesla plno působivých výjevů, kterým očividně vévodí Lovecraftová monstra. Jednu epizodu, ve které jedno z těchto monster objevilo navíc režíroval legendární tvůrce David Fincher. Tento režijní matador má na kontě klenoty jako Fight Club nebo třeba nejnovější počin The Killer. Vlastně mě vůbec nepřekvapuje, že si k tomuto projektu odskočil. Kde jinde můžete naplno projevit své autorské vize, než v takto rozmanitém projektu. Volume 3 mne tedy pořádně namlsalo a já si bohužel musím moji kapající slinu utřít. Neboť Volume 4 ještě nespatřilo světlo světa a já musím tuto moji spanilou jízdu napříč antologiemi na nějaký čas přerušit. Nezbývá než zatnout zuby, utřít sliny a s očekáváním vyhlížet další nálož epizod, která by tentokrát mohla být zase o něco větší. "Release me!" Nejlepší epizoda: Bad Travelling (S03E02)

(8,5/10). The Iron Claw se postaral o takové moje poprvé - byl jsem totiž v kině úplně sám. Tedy byl jsem tam ještě se svojí partnerkou. Ale i tak to byl velice jedinečný a zvláštní pocit. Na jednu stranu máte kino celé pro sebe. Na straně druhé je smutné, že lidi na takovéto filmy nechodí a zajdou si raději na nějakou pitomou českou komedii. Možná to bude tím, že jsem příležitost vidět The Iron Claw chytil za pačesy doslova na poslední chvíli. Protože tohle byl definitivně poslední termín, kdy to u nás v Cinestaru dávali. Ale i tak to pro mě bylo šokující zjištění, když zhasly světla a kino zelo prázdnotou. Teď už však k samotnému filmu, který mě uchvátil svým autorským stylem a semlel svým dramatickým vyzněním. Studio A24 je mým druhým domovem a vždy s radostí prozkoumám jeho další projekt. Proto jsem s nadšením vyhlížel i snímek The Iron Claw, který není klasickým sportovním filmem podle šablony. Tohle je především příběh bratrského pouta, které je zahaleno temným hávem. Sledujeme příběh bratrské skvadry, pro které je wrestlingové zápolení vším. V jejím čele stojí Zac Efron, který se pro tuto roli díky fyzické transformaci proměnil doslova v bestii. Tato bestie je poháněna řádem, který mu byl už v mládí zakořeněn hluboko do srdce. Jeho mysl se nastavila na to, že neexistuje nic jiného než wrestling. Nedej bože, aby někdo konstatoval, že to je pouze divadýlko nebo show. Naštěstí pak na scénu přichází překrásná Lily James, která do jeho života přinese alespoň nějaké světlo a rozum. Jsem nesmírně vděčný za to, že se po vzoru Roberta Pattinsona začíná pomalu vymaňovat ze své škatulky hezounka také Zac Efron. Protože tento film ležel především na jeho muskulárních bedrech. Dále tady máme i ostatní méně či více slavné bratry, kdy každý z nich ve filmu prodává kus svého hereckého umu. Nastává mezi nimi perfektní synergie a rodinná pospolitost, která chytí za srdce i nesportovního fanouška. The Iron Claw je opravdu, ale opravdu hutným dramatem, které tne do živého. Nebojí se diváka utopit v bolesti spolu s beznadějí a sází mu jednu emoční ránu za druhou. Emočně náročný zážitek pozvedá také srdceryvná hudba, která výsledný zážitek ještě umocňuje. Divák se nemá šanci dostat z této bolestné spirály, která se vznáší nad hlavami této wrestlingové rodiny. Režisér Sean Durkin dokázal pomocí příběhu o na první pohled neznámých bratrech Von Erich, přetavit tento film ve velice osobní a niterní zážitek, který bude v mém srdci rezonovat ještě pěknou dávku dní, i poté co zazní zvonek ohlašující konec zápasu. "Tonight, I walk with my brothers."

(10/10). Ani v mé nejkrásnější vizi jsem nedoufal v takto dechberoucí výsledek. Denis Villeneuve je režijní mág a podařilo se mu už podruhé stvořit neuvěřitelné filmové dílo. První díl se stal mojí instantní srdcovkou a já jsem se pouštnímu světu naprosto oddal. Proto jsem se trochu obával, aby mě druhý díl díky tomu mohl ještě něčím uhranout. Ale po několika úvodních sekundách jsem už tušil, že perfektní jednička nebyla ze strany tvůrců žádná náhoda a tohle bude její dokonalé dvojče. První díl se totiž s tím druhým snoubí v dokonalé symbióze a jsou zde více než hmatatelné podobnosti. První část je opět spíš explorativní a poznáváme zákoutí fremenského národa. V druhé části už začíná dávat všechno smysl. Poslední část je pak emocionální jízda, která sází jednu ránu za druhou. To se mi na druhém díle strašně moc líbí - ten, kdo miluje jedničku, tak bude milovat i dvojku. V mém případě totiž první díl v mém srdci zanechal semínka koření, které tam teď dva roky čekaly, aby nyní mohly konečně plnohodnotně vyklíčit. Tyto klíčky rostly a rostly, až doputovaly k mému srdci. Není se potřeba bavit o tom, že po technické stránce je Dune: Part Two bezchybnou podívanou. Přenádherné záběry na písečné duny braly v kinosále dech a Greig Fraser ukázal, že je momentálně jedním z nejpovolanějších lidí svého kameramanského řemesla. Nasnímat monumentální epické záběry je kumšt. Ale umět k tomu ještě přidat velice intimní záběry na obličeje herců je umění, ze kterého se divákovi při sledování filmu derou slzy do očí. Ta kinematografie je celkově opravdu nádherná a je nemalou složkou tohoto veledíla. Dune: Part Two by byla poloviční bez dunivé hudby Hanse Zimmera. Tento muž si již dokázal vybudovat skladatelské renomé, které tady pouze zúročuje. První díl přinesl ikonické skladby, ze kterých druhý díl pochopitelně vychází. Jako bonus nám tento hudební mág vykouzlil další skladby, které budou teď několik týdnů okupovat moje Spotify. Dune: Part Two mi jenom potvrdila, že hudba je pro mě u filmů jedním z nejdůležitějších elementů. Režisér Denis Villeneuve je liška kanadská, protože si moc dobře pohlídal obsazení jeho vesmírné epopeje. Dokázal shromáždit nejtalentovanější herce mladší generace a obsadit je do rolí, které jim budou dokonale padnout. Nemá smysl zmiňovat známé tváře, které dostaly v druhém díle více či méně prostoru než v díle prvním. Koho bych chtěl však vyzdvihnout, tak to bude Austin Butler. Tento talentovaný herec dokázal perfektně vystihnout maniakální povahu, kterou Feyd-Rautha oplývá. Užíval jsem si jeho animálnost a jeho zvrácený pohled, který mě provrtával. Musím překvapivě konstatovat, že byl Feyd-Rautha pro Muad'Diba perfektním protipólem a kradl si většinu scén pro sebe. Když se na to celkově podívám ze širšího hlediska, tak Duna je opravdu zásadní sérií naší generace. Pokud se režisér vrátí v podobné formě i v třetím díle, tak tady máme velice slušně zaděláno na legendární trilogii. Trilogii, která může v klidu zaujmout místo po boku legendárních kousků jako je Pán prstenů. Dune: Part Two ve mně zanechala podobně jako první díl citelnou stopu, která tam už nadosmrti zůstane. Byl to zážitek, na který nikdy nezapomenu. Budu s láskou vzpomínat na to, jak jsem na jaře roku 2024 nasával koření plnými doušky a po skončení filmu jsem nechtěl z této vyprahlé planety nikdy odejít. "May thy knife chip and shatter."

(8/10). Toto drama z našich českých komediálních luhů a hájů jsem měl v hledáčku už nějaký ten pátek. Vyšlo zrovna v dobu, kdy Štěpán Kozub zažíval pomyslný vrchol své slávy a se Třemi tygry jim exponenciálně rostla sledovanost. Štěpán je nesmírně talentovaný herec, hlavně tedy komediální. Ze strany tvůrců tedy považuju jeho obsazení do takto vážné role za odvážný krok. Už u předchozího filmu, který nese název Hrana zlomu jsem měl problém přistoupit na jeho vážnější polohu. Pořád mi na něm svítila nálepka komediálního herce a i v tomto případě jsem s tím měl menší problém. Štěpán zahrál autistického chlapce naprosto perfektně a k jeho hereckému výkonu nemám co vytknout. Bohužel jsem v pár případech měl pocit, že si bere něco i z té komediální stránky. Protože u jeho autistických záchvatů jsem tam viděl jistou podobnost s jeho předchozími komediálními postavami, které ztvárnil. I přesto mě jeho výkon velice oslovil a pořád jej považuji za jednoho z nejtalentovanějších českých herců současnosti. Nebyla to pouze one man show a sekundovaly mu tady dvě ženy. Jeho maminku ztvárnila perfektní Veronika Žilková, která předvedla dechberoucí herecký koncert. Divák se na ní dokázal napojit a soucítit s její pozicí. Poslední ženou na obrazovce byla Kamila Janovičová, kterou můžou diváci znát z pohádky Tajemství staré bambitky. Tato herečka z Ostravy ztvárnila asi nejrozporuplnější postavu z celého filmu a je pouze na divákovi, jaký si na ní udělá obrázek. Spolu je silným dramatem, které ukazuje velice bolestnou skutečnost, že autismus není žádný med. Pokud však kolem sebe máte lidi, kteří vás milují, tak se s tím dá prožít i docela plnohodnotný a krásný život. "Ty ho nenávidíš, že ti zničil život. On ho zachránil nám oběma."

(7/10). Posledním filmem, který jsem potřeboval doplnit před letošními Oscary byla The Zone of Interest. Jedná se o unikátní film z prostředí Druhé světové války, který je jiný než jeho předchůdci. Druhá světová válka je totiž dosti častým tématem filmů a s postupem času je patřičně náročné přijít s něčím novým. The Zone of Interest se to daří, sází totiž na divákovu představivost a jak jistě víte - lidská představivost dokáže občas vykouzlit opravdu pozoruhodné představy. Samotný film se tedy odehrává v divákově hlavě, který si chtě nechtě dokresluje drobnými nuancemi hrůzostrašné představy, které jsou mu hrou zvuků předkládány. Jsme svědky nacistické idylky, která se shodou okolností odehrává na samotné hraně pekla. Pekla, které se zasloužilo o největší zločiny proti lidskosti, jaké jsme za dobu své existence byli schopni napáchat. The Zone of Interest se totiž odehrává v jednom domě, který sídlí hned vedle koncentračního tábora v Osvětimi. Tím pádem jsou v pozadí slyšet opravdu bolestné zvuky, které se divákovi zarývají hluboko do receptorů sluchu. Zvuky, ze kterých člověku tuhne krev v žilách jsou pro naši německou rodinku zažitou rutinou, která je nevyvede z míry. Když jsme poté svědky hrůzostrašných výjevů, kdy záře z rozžhavených komínů osvětluje celou světnici, tak se člověku doslova zastaví dech a připadá si opravdu jako na samotné hranici Mordoru. The Zone of Interest je krásnou ukázkou chladné lhostejnosti a nulové úctě k lidskému životu. Experimentem, který ukazuje, čeho je lidská rasa schopna, když věří nějaké šílené ideologii. Starostmi našich "hrdinů" nejsou problémy každodenního života. Tady se neřeší klasické starosti z práce, které můžeme znát z našich životů. Tady jsme svědky zapáleného nacistického velitele Osvětimi Rudolfa Hösse, kterému každý večer dělá starosti jenom to, jak zvýšit "efektivitu" jeho tábora. Je manželce v podání Sandry Hüller zase to, jaké kytičky by si mohla v její ohromné zahrádce ještě vysadit. Je tady opravdu tvrdě zachycena realita, se kterou musely miliony Židů každodenně bojovat. Velice zvláštním výjevem je pak samotné přesunutí do současnosti, kde jsme svědky velice rozporuplných záběrů. Já vlastně nevím, co těmi záběry chtěl sám režisér Jonathan Glazer říct, ale z těchto scén bylo patřičně úzko. Když totiž sledujete, jak uklízečky doslova leští spalovací komory, tak si vlastně říkáte, jestli to není paralela na vycizelované domy nacistických důstojníků. Za svůj život jsem měl možnost navštívit jednou Osvětim. Byl to zážitek na celý život, který však už nechci nikdy opakovat. Každý člověk by měl toto místo hrůzy navštívit, aby si uvědomil, jak hrůzných činů byla lidská rasa schopna. Člověku je z toho pak opravdu smutno a na straně druhé má hroznou chuť zapnout Wolfensteina a ventilovat zde svůj vztek. "I wasn't really paying attention... I was too busy thinking how I would gas everyone in the room."

(7/10). Představitel řecké divné vlny Yorgos Lanthimos přišel se svým dalším filmem a musím konstatovat, že s přibývajícím počtem jsou jeho filmy víc a víc dostupné široké veřejnosti. Pořád se jedná o prapodivnou podívanou, ale alespoň se dá v těchto snímcích něčeho chytit. Jejich celkové vyznění se dá alespoň nějak pochopit a nezůstane vám v hlavě vyvrtaný pouze kráter, který nemůžete zaplnit žádným vysvětlením. Poor Things totiž od prvních minut jasně ví, čím chtějí být a to se nám také režisér snaží prezentovat. Z počátku to na diváka může působit kapku ujetým dojmem a ani já jsem nebyl výjimkou. Koneckonců jsem absolutně netušil do čeho jdu, protože Yorgos Lanthimos je nečitelnou knihou a vždycky přijde s něčím jiným. Kdo tedy očekával slušnou komedii, tak se během prvních minut stihl několikrát spálit. Tento snímek totiž rozhodně není pro každého a kdo je na citlivější na témata zneužívání dětí, tak jej může první třetina filmu patřičně vyděsit. Film vás doslova vhodí do celkového dění a divák je jím patřičně šokován. Je totiž svědkem surrealistického výjevu, který tady dlouho nebyl. Je to svým způsobem nesmírně kouzelné, protože na vás tím pádem film dokáže svým vizuálním stylem promlouvat a dýchat skrz obrazovku. Nádech futurismu dodává snímku finální kouzelný punc. Poor Things jsou v mých očích takovým dvojčetem od Barbie, protože zde můžeme sledovat řadu podobností. V první řadě jsou to filmy, které nezajímá, jestli přistoupíte na jejich hru. Pokud ne, tak budete po zbytek stopáže patřičně trpět. Kde filmy však splývají asi nejvíce je samotné téma, které se Poor Things daří prezentovat daleko lépe než jejímu růžovému dvojčeti. Bella Baxter vyráží do světa, jako nepopsaný list hravého papíru a zjišťuje, jaký venkovní svět doopravdy je. Včetně jeho světlých i stinných stránek. Na celkovém zážitku tomu hodně přidává hudba, protože Jerskin Fendrix dokázal dokonale vystihnout celkový tón filmu, který na vás díky tomu daleko lépe dýchá. Svůj podíl na tom mají samozřejmě i herci, v jejichž čele stojí kouzelná Emma Stone. Před tímto filmem jsem byl přesvědčený, že Oscara si letos odnese Lily Gladstone, ale po tomto snímku to bude ještě hodně zajímavé. Místy jsem až žasnul nad jejím detailním herectvím, kdy dokázala precizně zachytit výrazy a emoce, které by malé dítě nejspíše prožívalo. Po jejím boku je zde jako vždy spolehlivý Willem Dafoe a mnozí diváci by možná namítali, že těch pár jizev mu naopak přidalo na kráse. Posledním hercem, kterého nelze opomenou je Mark Ruffalo. S tímto hercem mám však zásadní problém a dokázal bych si v jeho roli představit někoho jiného. Třeba rovnou Colina Farrella, který hrál v posledních projektech režiséra. V konečném důsledku pro mě Poor Things nejsou nejlepším filmem tohoto režiséra. Toto místo stále drží The Killing of a Sacred Deer, který je mi svým tématem bližší. I tak se jednalo opět o jedinečný zážitek, který byl sice místy dosti natahovaný, ale nakonec to všechno hezky zaklaplo. "Mrs. Prim? Bella discover happy when she want. You are a sour face, but I fix you. Close eyes. - No! - Just wait. It takes a moment. - She grabbed my hairy business. She is sick! "

(6/10). Rozmohl se nám tady takový nešvar. Plno známých režisérů točí své vysněné projekty, do kterých vkládají kus sama sebe. Ovšem divákům jejich díla nic neříkají. Maestro je po vzoru mnoha dalších projektů, snovým dílem režiséra Bradleyho Coopera, který zároveň ztvárnil jednu z hlavních rolí. Nicméně výrazně doporučuju fanouškům jeho předchozího projektu Zrodila se hvězda, aby si tento snímek nepouštěli, protože tohle je něco úplně jiného, než jeho debutový snímek. Stačí se poohlédnout krapet do minulosti a objevíme plno sourozenců podobného ražení. Někteří z nich byli dokonce stejně jako Maestro nominováni na Oscara - zdravíme Manka. Ovšem v případě Manka to neskončilo až takovou nezáživnou katastrofou. Maestra bych zařadil někde na úroveň Belfastu od Kennetha Branagha. Stává se to už takovým nepsaným pravidlem, že v takovýchto případech zvítězí forma nad obsahem a u Maestra to platí dvojnásob. Máme tady opravdu překrásné záběry kamery, která poletuje okolo hlavních představitelů a dělá všemožné piruety, jako dirigentská taktovka. Je z toho doslova kamerová symfonie. Po stránce audiovizuální se snímku nedá moc co vytknout. Kde to ovšem patřičně skřípe je scénář. Osobně jsem velkým fanouškem filmové hudby a občas přičichnu i k té klasické, takže jsem se na snímek vlastně i těšil. Moje očekávaní směřovala především k hudebním vystoupením, které slibovaly heroický výkon Bradleyho Coopera. To jsme skutečně dostali, protože jde vidět, že tomu herec obětoval skutečně moře času. Ovšem těch hudebních čísel je zde trestuhodně málo a místo toho se utápíme v rodinném pletichaření. Ten film vlastně není tak úplně o Leonardu Bersteinovi, jako spíše o jeho manželce. Tu ztvárnila perfektní Carey Mulligan, která se stala hlavním středobodem celého snímku. Její herecký výkon místy dokonce zastínil i samotného Coopera, což je obdivuhodné. O to víc, když jsem zjistil, že byla během natáčení těhotná. Divák se tedy ve většině stopáže namáčen v depresi s ostatními postavami a ke kráse hudebního řemesla ani moc nepřičichne. V konečném důsledku je Maestro velice líbivých snímkem, do kterého režisér vložil kus sebe sama a na obrazovce to jde opravdu poznat. Snímek však vrcholí až ve svém třetím aktu, kde dostane utrápený divák konečně nějakou uspokojující náplast. Dostane opojné jedno záběrové dirigentské představení, které je nejen hereckým koncertem samotného herce, ale také všem zúčastněných. Respekt již několikrát zmiňovanému herci, že se vůbec do takového filmu pouštěl a NETFLIXU, že umožní tvůrcům dělat jejich vysněné projekty bez většího dozoru. "There's a saying in Chile about never standing under a bird that's full of shit. And I've just been living under that fucking bird for so long, it's actually become comedic."

Druhá série - (8/10). Love, Death & Robots se mi se svým Volume 2 dokázal dostat pořádně pod kůži a z mého pohledu je to o chlup lepší Volume, než to první. Je sice pravda, že tady máme o polovinu méně epizod, ale podobně jako u prvního Volume tady byla zhruba polovina epizod naprosto perfektních a pak tady byly o něco slabší kousky. Žádná epizoda však nebyla vyloženě špatná, která by zkazila celé antologii pověst. V paměti se mi nejvíce uchytila epizoda v poušti s trefným názvem Snow in the Desert, která byla krásnou variací na mou milovanou Dunu, která snoubí svoje prvky se Star Wars. Poté tady byla mrazivá epizoda (nebojte, nemyslím Ice), kde jsme byli svědky děsivé předtuchy přelidnění. Poslední epizodu, kterou bych chtěl speciálně zmínit bude hororová podívaná The Tall Grass. Zde jsem si před spaním vybral velice silné sousto a v mých snech jsem poté bloudil v rákosí. Když jsme u těch nočních můr, tak vánoční epizodu All Through the House by měli rodičce povinně pouštět svým zlobivým děťátkům. Na této antologii se mi strašlivě líbí to, že se může některá z epizod stát skutečností a v tomto případě má k nim neblíže asi epizoda s přelidněním. Jedná se o audiovizuálně nápaditou a opojnou antologii, která podobně jako Black Mirror, tak i Love, Death & Robots nastavuje společnosti děsivé zrcadlo a prorokuje děsivé predikce, která budoucnost přinese. Po poslední epizodě však musím konstatovat, že bych si větší porci epizod dal s velkou chutí. Těch 8 epizod je na normální seriál bohatě dostačující, ale zde je to trestuhodně málo. Protože je prazvláštní vyprodukovat za 2 roky pouze 8 epizod, z nichž má většina z nich velice skromnou stopáž. V případě Volume 1 to byl dvojnásobek epizod. Vysvětlení mi z toho plynou dvě - zaprvé nemají tvůrci tolik nápadů, jak v případě Volume 1. Nebo zadruhé měli na přípravu toho Volume 2 daleko méně času a neměli nastřádané do zásoby tolik epizod, jako ze startu. Momentálně už vím, že bude mít i Volume 3 pouze 8 epizod, takže nezbývá než zamáčknout slzu a vychutnat si alespoň takovouto porci. Já jsem každopádně vděčný za jakoukoliv porci epizod, protože tohle jsou z mé strany ideální Večerníčky na dobrou noc. "I've been alive for 218 years. I've seen... too much. But she makes everything new. I love seeing things through her little eyes. They're so bright. They're so full of life. Not Dead. Like Yours." Nejlepší epizoda: Snow in the Desert(S02E04)

(6/10). American Fiction bych zařadil mezi filmy, které jsem si pustil pouze z principu. Tento snímek byl totiž nominovaný na Oscara v hlavní kategorii, takže mi moje tradice zhlédnout všechny filmy z této kategorie před začátkem ceremoniálu nedovolila tento snímek vynechat. Občas tohoto rozhodnutí lituju, protože bych tento v mých očích nezajímavý snímek mohl vynechat. Očekávaní byla na bodu mrazu a s prvními minutami jsem opravdu proklínal Akademii za to, že tento snímek vybrali a já se na něj teď musím koukat. S přibývajícími minutami se však naštěstí začalo blýskat na lepší časy a snímek se mi začal pomalinku zavrtávat pod kůži. Bylo to hlavně kvůli nepředvídatelnému ději, který mě dokázal udržovat neustále v pozoru. Zvraty, které přišly opravdu nečekaně mě dokázaly zaháčkovat a já jsem začínal přistupovat na hru debutujícího režiséra. Svůj podíl na tom měl samozřejmě i představitel hlavní role Jeffrey Wright, který z mé strany nepatří mezi nejvyhledávanější herce, ale tato poloha mu sedla. Snímek hodně zvedala romantická linka, která byla sice lehce na pozadí, ale pro mě se stala středobodem tohoto snímku. Téma černošského etnika je docela častým tématem oscarových snímků, takže se vůbec nedivím, že tam i letos jeden musel z povinnosti být. Snímek krásně ukazuje, jak je dnešní společnost (hlavně ve Spojených státech) nastavená a že bílé části populace stačí pouze to, aby si odškrtli potřebná políčka ve vlastním seznamu a příjemný pocit zadostiučinění je na světě. Chápal jsem motivace postav, ale co mi dosti zvedlo mandle byl samotný konec. Chápu, že se snímek snaží být nekonvenční a závěr je toho jasným důkazem. Mi osobně tento typ konce vůbec nesedl a naopak zanechal v ústech nepříjemnou pachuť. "I'm happy you're not white. -  Me too."

Druhá série - (8/10). The Boys jsou bezesporu seriálovým superhrdinským fenoménem, který okupuje streamovací službu Amazon Prime Video. Přijde mi, že až v druhé sérii mohli tvůrci pořádně roztáhnout křídla. V první sérii to bylo spíš takové oťukávaní, ale v té druhé se až tvůrci mohli pořádně odvázat. Jde to vypozorovat na několika aspektech, ze kterých mi ne všechny úplně sedly. V první řadě se dostáváme všem postavám ještě hlouběji pod kůži a divák k nim nachází cestu. Tím pádem seriál kolikrát sundá výrazně nohu z plynu a jedná se o hru především dialogů. V tomto ohledu mě mrzí, že jsme v druhé sérii dostali daleko méně černohumorných scének než v první sérii. Humor je zde pořád cítit, ale vaše bránice u toho trpět rozhodně nebude. Na straně druhé se tady otvírají daleko zajímavější témata než v sérii první, které komentují dění ve Spojených státech. Jsme tedy svědky děsivých politických kampaní, stále převládající nenávist k opačných rasám a nebo třeba homosexuálové. The Boys s dokonalou přesností uhodili hřebíček na hlavičku a nastavují celé nejen americké společnosti zrcadlo. Po herecké stránce stále exceluje Karl Urban, jako Billy Butcher. Ovšem začínám také přicházet na chuť taky Homelanderovi, který zde dostane zase několik nových vrstev a v první sérii mi postava Anthonyho Starra přišla nevýrazná. Kdo mi však přišel podobně jako v první sérii naprosto zbytečný, tak to byl The Deep, který se zapletl s církevní sektou. Jeho dějová linie patřila k těm, které mě většinu času téměř nezajímaly. V konečném důsledku druhá série mírně zaostává za tou první a to hlavně kvůli absentující humorné stránce. Ovšem po závěrečné epizodě druhé sezóny jsem pociťoval daleko větší hlad po další sérii než u té první. Jinak se pořád jedná o nefalšovanou zábavu, která momentálně zachraňuje superhrdinský žánr na seriálovém poli. "This is a fucking mess son. But don’t you worry - Daddy's Home !" Nejlepší epizoda: What I Know(S02E08)