Devadesát Dva

Při délce 102 min se to Jimmy snaží občas natahovat a nenudit, což se mu daří plejádou různých nápadů, i pokud jde o práci s publikem, jeho kresby, testování limitů toho, co nekorektního mu ještě projde. Bavilo mě jak dělal všechny možné akcenty, které musí pochytit na základě určité fráze, dělám to podobně a proto mě to taky baví. Jako komik je tu pořád stejný, zachovává si svoji ostrost, rychlost, pohotovost při reakci na publikum a nebojí se být ostřejší... ale první polovina mě bavila hodně a ta druhá zase už tolik ne.

Film jako 'Hit Man' má na začátku takovou woodyallenovskou nenucenost, s jakou plyne jeho zápletka, ale přišlo mi, že taková byla jen jeho slupka, protože jakoby se postupně vyvíjel z něčeho, co vypadá jako komedie, do něčeho, co vypadá jako thriller, ale vlastně to není ani jedno (trochu podobné žánrové mixéry lze jako trend spatřit u jihokorejských filmů, nebo, nejlepší příklad, Wheatleyho 'Kill List' - rodinné drama, co přejde do thrilleru a pak končí jako čistý horor). Když jsem uviděl, že něco jako tohle režíruje Richard Linklater, který spolu s představitelem hlavní role, Glenem Powellem, napsali scénář, nějaké očekávání se dostavilo. Nicméně je taky fakt, že jsem nic z novější tvorby (poslední dekáda) známého režiséra neviděl. Tenhle snímek se soustředí na středoškolského učitele filozofie/psychologie, Garyho, který si ve svém osobním znuděném životě přivydělává tím, že je technik pro policii. Když jim vypadne týpek, který předstírá, že je nájemný vrah, aby donutil podezřelé k přiznání, Gary je přinucen zaskočit a předstírat roli sám... a jelikož mu to jde, vedení se rozhodne ho do role falešného vraha obsadit namísto původního borce, který si to samozřejmě vezme osobně a začne to Garymu dávat pasivně sežrat. Gary se začne různě maskovat, charakterizuje to, jak si myslí, že by podezřelí chtěli, aby jejich nájemní vrazi vypadali (na základě jejich profilu, než se s nimi setká). Při jednom ze setkání se Garyho zahledí do jedné podezřelé, která je "krásná a čistá duše" a pak překračuje svoji hranici a pravomoce, a setkává se s ní dál, jako svoje hitmanovské alterego Ray, což začne zamotávat celý koncept a premisu filmu. Do půlky si říkáte, že víte, jak to bude, že na komedii je tam málo k smíchu, na romanci je tam málo romance, na thriller málo thrilleru (něco jako když jsem nedávno viděl 'Nesnesitelnou krutost', mělo to vše, ale nic z toho silně, pořádně, takový nevýrazný kus). Tohle je spíš jeden z těch filmů, který je takový chameleon, podobně jako hlavní postava... dvojice se střetne a hodně píchají a najednou je to jak 'Poslední tango v Paříži'), pak dojde na vydírání a najednou je to jako thriller atd. Jako celek to tolik nenadchne, ale je zajímavé, že ta část, kde se některé filmy mají hodně tendencí táhnout, okolo poloviny až do 3/4 je tu vlastně nejsilnější. Snaží se to nejdřív hodně vařit z toho, že Gary se hodně převlíká. Má to skoro dvě hodiny a to je dost na takovou věc. Myslím si, že jestli v něčem mohl film excelovat, ale minul to, tak všechny ty interakce mezi lidmi a jejich "proč a jak" se dostali k tomu, že si chtějí najmout vraha. Glenn nehraje špatně, Adria Arjona je zase pěkná sexy prdelka, což je to hlavní, co se po ní chtělo a vrcholem filmu je pak potom, co jí Gary odhalí svou pravou identitu, že je přinucen napíchnutý k ní jít a jako Ray s ní udělat rozhovor, zatímco jí na mobilu píše instrukce a ona musí hrát s ním a následně celý ten segment s otravným kolegou, který se pak dvojici snaží vydírat. Film má i solidní filozofické pasáže okolo identity a je inspirovaný příběhem skutečného člověka. Nakonec vlastně příjemné překvapení, čekal jsem, že to bude větší blbost. 7/10

Téměř dekádu zpátky jsem byl zvědavý na první sérii a ta stejně jako druhá (a ta možná snad ještě víc) přinesly skvělé variace na původní film. Třetí a čtvrtou jsem se ale pak už rozhodl vynechat. Nicméně pátá mi prostě nedala spát, jen jak jsem viděl trailer. Téměř mccarthyovsky mýtický Ole Munch (neznámý herec malých rolí Sam Spruell, který tu konečně dostává prostor), se tentokrát nese příběhem, který tak není pouze obyčejným černohumorným thrillerem, který mimochodem dělá dost trefnou variaci na původní snímek tím, jak napodobuje scény, záběry. Nelze nezmínit, že tuhle sérii hodně táhnou postavy, především Juno Temple v hlavní roli, pak i Jon Hamm v roli grooming-záporáka-šerifa, který má svůj pohled na mlácení žen a co je jeho právo od Boha. Kontrastem k tomu budiž, Munch, který je pět set let zpátky proklet někde ve Walesu, v Anglii, nosí celý film kilt a sestřih podle kastrólu a je mu, hladovějícímu nabídnuto, že sní hříchy bohatých, od té doby se toulá Světem, nemá sny, nemůže spát a snaží se nalézt jakési vlastní pojetí Světa, přijetí, spravedlnosti... a jak na konci zjistí, hlavně odpuštění. Finále bylo skvělé, ale myslím si, že tahle série mohla být tak o třetinu kratší, uvítal bych i víc hrotů mezi postavami, kdy jedna odkrágluje druhou... namísto toho se z toho stane taková polo-military kovbojka, kdy namísto toho osobního "postava na postavu" tam najednou šerif zmobilizuje svoje jižanský kámoše a namísto toho se pak plácá ve scénách a částech, které mi přišly roztahovány, jen na úkor toho, že Fargo má prostě mít svých deset epizod, ale reálně by se to dalo nacpat klidně třeba do šesti.

Zvláštní. Na S02 jsem čekal tak dlouho. Pak jsem si dal jen "most", kterým byla epizoda o Atom Eve a rozkoukal první polovinu S02. Ta navazuje prakticky tam, kde první skončila. Omni-Man zrasil svého syna Marka do krvavé kaše a pláchnul potom, co zjistil, že k němu chová otcovské city, namísto aby naplnit úděl svojí rasy a jako Viltrumite splnil svou misi a připravil Zemi pro nadvládu jeho rasy, rasy chladnokrevných silných, kteří věří, ve své veliké dílo, které bude dobré pro všechny. Ačkoliv jsem čekal, než vydají druhou polovinu (z nějakého důvodu nechápu tu trendy věc dělit série a vydávat je s odstupem) kompletně, trvalo mi dalších pár měsíců se k tomuhle dokopat, protože jsem jaksi ztratil zájem o "superhero shit" (a upřímně, kdo dnes není přejeden produktem-Marvelem? Infinity War byla snad jediná světlá vyjímka, s temným koncem a dobře motivovaným archem okolo Thanose, který zajistí mír tím, že vyhubí polovinu bytostí ve vesmíru, aby pak mohl odložit zbraně a v klidu sedět v zahradě, jako pokojný bojovník). Kromě tohohle a The Boys se tu žánrově snad nic nedá sledovat. Nebo to jde mimo mě. Občas se dá naletět na úleťárny, jako třeba Peacemaker (a Vigilante!), ale ty se snad nedají brát nijak vážně. (...) Nicméně S02, na rovinu, postrádá dvě věci... stejnou detektivní zápletku okolo vraha, která byla hnacím motorem celého toho "juicy objevování" skrze mladého Marka v první sérii. A (#2) absence ikonického Omni-Mana. Je to asi jako představit si The Boys bez Homelandera. Nebo představit si ho, jak hraje ve dvou epizodách série max. O to víc ale pak jeho nástupy zaujmou, něco ve stylu Barbossova nástupu na konci Pirátů z Karibiku 2. Tady je přesně takový zlom/nástup v půlce série, ale pak se Nolana (Omni-Mana) dočkáme až na několika místech v posledních několika epizodách. série se hodně zaměřila speciálně na Marka a jeho problém s adaptací na to, že je, kým je a jak se snaží skloubit svůj osobní život s úlohou ochránce planety, jak se ukáže velmi časově náročnou úlohou, která ho nutí konstantně cestovat do vesmíru, nedává mu prostor na to, být normální student a mít normální holku. Show přináší i zajímavý přídavek v některých postavách, jako je třeba Allen the Alien (Seth Rogen), který je zajímavým prostředníkem v boji proti Viltrumiteům a od svého úvodu, jakožto counter-zbraň proti nim hodně zesílí, jakožto něco jako vesmírný šerif, který se snaží pro "dobrou stranu" dát dohromady nějaký odboj proti Viltrumiteům. Zápletka se prohlubuje, co do odhalování malých drobností okolo postav, sune se... ale zároveň, jakoby se tu vlastně nic příliš neposunulo, končíme de facto (abych citoval další majstrštyk s Rogenem) "Same-same, but different". I přestože neskáču nadšením, S02 definitivně má svoje cool momenty a jede si pořád svoje a když si ji pustíte a chytí vás, je to binge (dnes jsem dal půlku za jeden den, něco, co mi trvalo efektivně měsíce a měsíce tu a tam dát) a Invincible definitivně patří k těm solidnějším z aktuálních shows, na které se dá dívat, i díky mnohdy nekompromisní brutalitě a umírání postav, stejně jako to, jak komplexně a relativně uvěřitelně zpracovává svoje motivy "hrdinů v našem Světě". Třeba postava Donalda, agenta, který umírá (39x), ale je znovu a znovu "obnoven" jako robot a pokaždé z něj zbývá méně a méně člověka a tak si nechává smazat paměť, aby pouze sloužil a měl méně trauma. Spousta otázek tu jde až do existenciální roviny, hrdinové se hodně zabývají vlastními osobními problémy, ačkoliv na flexování taky dojde. Fight s Anissou je hard, ale ukazuje Marka, který stojí jako hrdina, který chápe, co to je být člověk a pro co a za čím stojí, i kdyby to mělo znamenat jeho konec. Rozchod s přítelkyní je zajímavý twist, protože jaká to byla osina v zadku v první sérii, a jak ji tvůrci na remcání fans změnili k dobrému, tak ji zase "nechali jít"... aby Marka nasměrovali "správným" směrem, k té, které ho "skutečně chápe". Druhá série končí, hrdina se snaží ukočírovat více věcí, aby nakonec pochopil, že vše je otázkou volby mezi věcmi. Střihy na název INVINCIBLE, vždy zakomponované do nějaké věty, namísto úvodu jsou trefné, baví mě to, stejně jako fakt, jak si show mnohy utahuje ze stereotypů. Zapomněl bych zmínit i hlavního záporáka, Angstroma Levyho, který uštědří Markovi cennou lekci... je dalším ze zajímavých záporných postav. Muž, který se snažil "spasit svoji realitu" tím, že získá vědomosti z těch ostatních... je shodou okolností přerušen Markem, zohaven v procesu a nakonec získá vzpomínky ze všech alternativních realit, v mnohých je Mark záporný, padouch... Angstrom Levy, šílený vědomím z ostatních realit, je pak posedlý tím, že se chce Markovi pomstít. Mark pak vyprovokovaný strachem o svou matku v záchvatu hněvu Angstroma zabije, ale je odříznut, uvězněný v jedné z realit, v poušti, kde není nic, ale no worries, neskončí tam. Osobně hodně věřím v geny. Koneckonců, pocházíme z těch lidí, kterými se bojíme, že se staneme, to kým jsou, je dovedlo k pokračování, k přežití. A to je ta nekonečná vnitřní bitva, když s tím ideologicky nesouhlasíme, stejně tomu neutečeme. Mark tak končí druhou sérii více v přijetí toho, v jakých sračkách se vlastně nachází a že musí zesílit ani tak ne proto, že chce spráskat padouchy, ale že se musí kontrolovat, aby nebyl jako jeho otec (ten poster k season 2 je perfektní!), ten je mezitím ve vězení, zajat a kecá telepaticky spolu s Allenem, který se nechá záměrně uvěznit, aby Nolana dostal ven. Nemusím ani zmiňovat, jak vtipně ta postava působí už jen tím, že ji dabuje Rogen, dodává to vážné show jakýsi kýžený komediální tón... a Allen má přesto snad nejvíc pod čepicí ze všech těch dramat a traumat okolo. 8/10 "He brought me a tree once instead of flowers. He thought it was the same thing but better. I had to teach him so much about Earth." "...your tranformations are a problem. You've expressed that yourself. And I fix problems. It's what Im good at. It's who I am. I care for you. So I wanted to fix your problem. I'm sorry if, along the way, I became a problem myself."

"What are you memorizing?" "A composition." "What is it for?" "Our teacher can predict exam topics."  "Predict? Don't tell me. I don't want to know." "Why don't you go to school?" "It's useless." "It's not." "It's useful for you, but useless for me. You are too pure. You don't get it." (...) Chei Nai (Dongyu Zhou) je top studentkou, která se snaží dostat na univerzitu, aby mohla finančně podporovat svoji mámu, která je věčně pryč z domu, aby se vyhýbala věřitelům. Jedna ze studentek, kterou Chei Nai tak trochu znala, se zabije, Chei Nai přes ni přehodí bundu a jinak celkem samotářská hrdinka tím ale na sebe dá terč pro též skupinu, která šikanovala a způsobila sebevraždu oné dívky. Chei Nai se náhodou stane svědkem pouliční rvačky, kde je bitkař Xia Bei mlácený partou dalších pouličních gaunerů a zavolá policii, pak je přinucená ho těmi, kteří ho mlátí, políbit... dvojice se touhle zkušeností postupně sblíží a Xia Bei pak začne Chei Nai ochraňovat. Život nadějné studentky a pouličního rváče se prolíná a v mnohém slučuje, ačkoliv každý míří odlišným směrem a je z odlišného Světa, přesto spolu dokáží najít dialog, chvíle, kdy Xiao Bei na Chein Nai dohlíží, aby se jí něco nestalo a v pořádku dostudovala, ona se snaží zase držet jej a pomáhat jemu. Když je Xia Bei jednou zdržen, skupina si Chei Nai podá a zrasují ji, její účes, nahrají ji nahou, takže si Xiao Bei spolu s ní oholí hlavu. Hlavní "kapitánka" šikanující skupiny je posléza nalezena mrtvá. Stopy vedou k Chei Nai, která ji ve skutečnosti ve vzteku strčila ze schodů. Xia Bei, jako všichni hrdinové pak na sebe bere ultimátně vinu pro všechno, aby zajistil lepší budoucnost Chei Nai, vidí sám sebe jako někoho, kdo nemá budoucnost, peníze, nic, tak nabízí sebe jako oběť. Vím, jaké to je, když chcete být s někým a nemůžete s ním být, nebo se rozhodnout neudělat volbu, která je špatná pro oba. Ochránit ji, aby ona mohla, jak říká, chránit svět. Je to solidní film, který navíc nekončí špatně, protože pravda vyjde najevo, jak tomu často je, ve všem... a dívá se na problematiku šikany, sebeobětování, "lásky".... ale taky má dost přes dvě hodiny a i když je příběh natočený dobře, nedokážu se zbavit dojmu, že to, co říká, šlo udělat v  kratší stopáži. Současně je mi film jakýsi povědomý, je možné, že jsem na něj už nějak dříve narazil. I přes množství působivých scén a dobré dynamiky, třeba ty odrazy obličejů, kdy jeden se prolíná přes druhý a pláč přes to sklo, když se spolu v závěru setkají, ten film uměl chytit v momentech a je solidně natočený, ale sráží ho to, že je zbytečně dlouhý a taky bych řekl, že, jak je ale u Číny zvykem, trochu melodramatický a šablonovitý.

Nate (Idris Elba) a jeho dvě dcerky se vrací do Jižní Afriky, ke strejdovi Martinovi (Sharlto Copley), do míst rodiště jejich právě zesnulé matky, aby tu léčili rodinné trauma, připomněli si místa a projeli si krásy buše (a ten úvod je fakt fajn, vidět i krásu Afriky, ten bejvák, popíjení). Ale nic neléčí trauma tak, jako další trauma (které vás semkne), když se hrdinům do cesty připlete obří lev, který se po střetu s pytláky rozhodl mstít lidem a vyhladil už celou vesnici. Čtveřice se ocitá izolovaná v nepojízdném autě, než se objeví pytláci a podobný věci, který zápletku začnou natahovat, aby vlezla do celovečerní podoby. Celkem klasický survivor thriller/horror, kde je to klasické "obří zlo ve tmě" a "my slabší, co ho musíme přelstít" (škoda, že tam není ten "línej Honza, co ve finále vyjebe s celým Světem", jak říkal Pohlreich, protože to by byl lev v prdeli). Film vyloženě neurazí a odsýpá, herecky je to ok, víceméně vše je v pohodě (snad jen ten CGI lev občas fakt působí až příliš digitálně, nehmotně a stejně tak přetahované jsou i souboje s ním, kdyby po vás skočilo něco jako tohle, nebo medvěd, tak to tak dlouho trvat nebude), nikde to ale není nadprůměr, nebo zajímavé, či unikátní. Je vám jasné, jak to asi dopadne, protože příběh by byl o hovně, kdyby lev všechny prostě odjebal, takže jen čekáte na očekávané finále a jak to lev schytá (nicméně já to tušil, už když mi byl film doporučen, ale stejně jsem se na to chtěl podívat)... nicméně už roky zpátky natočili v žánru lev vs člověk jednu absolutní klasiku a tu jsem viděl několikrát a nedám na ni dopustit, to je ultimátní film. 'Beast' je taková fakt jednohubka, co obsahuje dva moje oblíbený herce a podle toho, jak moc vás bude bavit či zajímat každý jednotlivý detail bude stoupat či padat i vaše nadšení.

Neodmyslitelná krajina Íslandu mě hned na začátku přiměla dýchat zase znovu její vzduch a říct si, nejedenkrát, jestli se tam nemám vrátit a zemřít... poslední íslandský film tenhle aspekt dost postrádal (SPOILERs ALERT+). Těžko zařadit 'Á Ferð með Mömmu' do kolonky jako komedii, snad jako jen velmi černou, existenciální, ale to je něco, co k téhle zemi patří. Jon žije sám s matkou a pletou svetry, aby si vydělali na nejnutnější věci, přítelkyně od něj dávno utekla, otec po smrti. Pes Brežněv (lol na jméno, ale toho psa jsem si zamiloval už během chvíle, když trucoval, že nepojede). A tak když se jednoho dne zamlklý Jon střetává s faktem, mrtvou matkou, která ještě před smrtí jasně dala najevo, kde chce být pohřbena, náš hrdina se vydává na klasický road movie, aby ji tam dopravil a pohřbil... střetává se s lidmi, kterým na rovinu vždy řekne, že matka v jeho autě je mrtvá a každý nad tím jen pobaveně mávne rukou, nicméně Jon s ni vede dialogy celý film a chvílemi je těžké říct, co je realita a co část jeho imaginace (celý segment okolo mimů/klaunů/performerů, kteří ale jsou na fotce, přesto si jednu z performerek zaměňuje za svojí přítelkyní). Asi nejpoutavější je scéna opravování auta s nevyléčitelně nemocným Francouzem kde každý muž vede svůj vlastní monolog ve vlastním jazyku, ale i přesto dojdou jakéhosi spojení, ke konci, v tom, že opraví auto (připomnělo mi to Carverovu Katedrálu). Francouz se toulá krajinou stejně jako Jon a není to poprvé, co na sebe narazili. Jon se přibližuje k cíli ve starém křápu-autě, pes Brežněv je ponechán u staršího páru, pak se ale později ve filmu vrací, hned dvakrát... stejně jako se zjevují vidiny jeho zmizelé přítelkyně... když ji pak chce vyhledat v Selfossu (což je btw jedno z největších měst jižního Íslandu, kde jsem si párkrát byl nakoupit, ale z filmu ho tam člověk nevidí), narazí na její dceru a dozví se, že její matka žije v Austrálii a následně pak zjistí, že žena, která mu otevřela je jeho dcera. Což je něco, co před Jonem jeho matka zamlčovala (dopis). Během celé cesty Jon fotografuje. Je to spíše těžké, ale ne až stylem Bély Tarra, jako spíše stylem existenciální černé komedie. Když Jon dojede do cíle, zapálí auto i s matkou, přičemž je pak obviněn z její vraždy, protože nikdo neví, že nebyla naživu. Jon se neodvolá a nastoupí výkon trestu, nakonec učí vězně, jak plést svetry (ten s tím prostředníkem byl stylovej). Jon dostane od správy věznice nabídku, že by si ho tam rádi nechali, že by se mu vedlo dobře, díky jeho vlivu na ostatní vězně. A tak má Jon zřízenou laboratoř na vyvolávání fotek a končí film s tím, že dává sbohem přes plot i svému věrnému Brežněvovi, kterého adoptovala skupina dětí. Meditativní film, se spoustou skvělých momentů, ale taky trošku delší stopáží, ačkoliv nemůžu říct, že stylem, kde bych si řekl, že by se měl snímek zkrátit. O Hilmaru Oddssonovi slyším poprvé, pro něj je tohle teprve čtvrtý celovečerní snímek za bezmála půl století... je to filmař, který asi opravdu natočí, jen když se dopracuje k něčemu zajímavému, co by chtěl říct.

USA se ocitají uprostřed konfliktů a nejasné budoucnosti, která rozděluje společnost, některá místa jsou konfliktem silně dotčená, některá téměř vůbec. Potřetí zvolený prezident ve Washingtonu neposkytuje rozhovory a i navzdory tvrzení, že je vítězství na dosah je tlačen zpět silami WF (aka Western Forces = Texas a California), vše se nachází v dost nejasných pravidlech (například hned v úvodní třetině, kdy hrdinové narazí na ozbrojené pumpaře, se dozvíme že USD ztratil hodnotu, ale kanadský dolar berou, pak vidíme dva v kůlně pověšené zloděje, domlácené, které pravděpodobně čeká brzká smrt). Reportérka Lee Smith (Kirsten Dunst) a dva další členové jejího týmu (Wagner Moura, Stephen McKinley Henderson) putují skrze státy, fotí a jejich cílem je Washington DC, kde chtějí udělat rozhovor s prezidentem. Neptají se, nesoudí, jen projíždí, dělají fotky a jejich "PRESS" nálepka jim dává zvláštní povolení a prostor k dokumentování toho, co se děje, takže mnoho scén jsou za zadkem vojáků a fotografují - vše to utrpení je vepsané už ve tváři Lee, která je zkušená, uznávaná a "viděla hodně". K trojici se přidá mladší holka, Jessie (Cailee Spaeny), která chce dělat reportéřinu taky (-There is no version of this that isn't a mistake. I know, because I'm it. Joe and Sammy are it. -It's my choice. -Right. Then I'll remember that when you lose your shit, or you get blown up or shot. -Would you photograp that moment if I get shot? -What do you think?). Film je celkem nekompromisní, strany neberou zajatce. Setkání se dvěma snipery, kteří jdou proti ostrostřelci ve velikém domě (-Hey. What's going on? -Someone's in that house, they're stuck. We're stuck. -Who do you think they are? -Hmm. No idea. -Hey. We're press. -Cool. Now I understand why it's written on the side of your vehicle. -Are you WF? Who's givin' you orders? -No one's giving us orders, man. Someone's trying to kill us. We're trying to kill them. -You don't know what side they're fighting for? -Oh, I get it. you're retarded. You don't understand a word I say. Yo! What¨s over there in that house? -Someone shooting.) Jesse Plemons, jehož role mě z doslechu lákala neskutečně si tu střihne velmi krátké cameo... a opět na malém prostoru předvádí neskutečný výkon, tentokrát vojáka v červených brýlích (což jeho perspektive "vidět červeně" ještě přidává, mimoto musím říct, že mě nalákala i jedno meme, kde nějaký z diváků po jeho nástupu řekl "oh yea, here we fucking go", I can get it), který kdoví, lost his fkin shit, takže ihned poznáte, že není radno ho jakkoliv trollit, protože vás z fleku odstřelí na základě toho, jak "američtí Američané vlastně jste" ("What kind of American are you?"). Jsou to silné scény rozbité společnosti, stejně jako mentální stránka reportéřiny, fotografování. Adrenalin ("Never felt more scared in my life and I never felt more alive"). Krásná krajina, jak člověk projíždí tím lepším z USA a nadechuje se v lese, než ho čeká finální dobývání DC, při kterém má Lee po smrti blízkého přítele panický záchvat - je síla. Chvíli jí trvá, než se sebere a dostane zpátky, Wagner Moura tu taky hraje skvěle to mentální napětí, hodně chlastá, zároveň ho ta práce bere a dokáže se do ní plně položit, skvěle to ukazuje kolektivně těžce traumatizované lidi, kteří ale kráčí dál... vojáky, kteří se dobývají do Bílého domu, aby odstranili prezidenta. To je intenzivní watch. No happy end.

Stuntman-turned-director David Leitch a jeho love letter všem těm, kteří dělají heavy lifting, pády a skoky a lámou si kosti. Výhodou je, že tenhle film není tak sebeposedlý touhle základní ideou a má i příběh, který by mu dnes leckteré béčko mohlo závidět... o prohnilém a hrabivém Hollywoodu (trefná Hannah Waddingham) a opět musím vyzdvihnout (po Nocturnal Animals) Aarona Taylora-Johnsona, který neskutečně skvěle hraje tyhle sebestředné dull postavy, násilný hovada, dost se v téhle poloze našel (co víc chtít od nastávajícího Jamese Bonda?). Ryan Gosling a Emily Blunt jsou tu spíše tradičně fajn, pokud nemají "cool moment", nicméně, tohle není character-driven story. Double fingers na konci bylo skvělé zakončení finální akce a já se překvapivě bavil a vypnul, ač jsem filmu úplně-plně pozornost nevěnoval. Pes, na kterého musíte mluvit francouzsky je taky addition. Na vypnutí/večer je to ok jednohubka.

"I was watching bunch of videos online. They show how you can order raw semaglutide from a factory in India and mix your own injections for next to nothing." "You mean like, we're gonna get powder from India and make it into obesity shots for Cartman ourselves?" "Who needs hospitals and insurance when we have TikTok and YouTube?" (...) Ani ne dvě minuty in a Cartman už uráží Pákistán. South Park a nekorektnost, jako vždy, ruku v ruce. Nová experimentální droga na hubnutí v South Parku způsobí trend, kdy se chodí s vyrýsovanáma břišákama na odiv, když Randyho dcera jde takhle oháklá do školy, sám na truc, protože její ohoz odsuzuje, přileze s odhaleným břichem, což způsobí, že se zaplete s místním gangem hubnutím posedlých mamin, které Randyho přijmou pod svá křídla (Cry Little Sister z Lost Boys OST), brzy jim drogy dojdou a tak je všemožně kradou. Cartman je sad, protože je jeho obezita neuznaná jako nemoc a pojišťovna mu neuhradí léčbu, na kterou jeho máma nemá, Kyle se ale chce administrativním bahnem prokousat... a nakonec se rozhodne, že drogu sám vyrobí a chce ji udělat dostupnou pro všechny, kteří se k ní nemůžou dostat. Mezitím se ti, kteří vydělávají na prodeji cukrem nacpaných amerických cereálií rozhodnou celou výrobu zatrhnout, protože jim to kazí zisky.  "But as long as there's a factory in India I will never stop making obesity drugs for the needy." Trefná satira na vše spojené s hubnutím a v rámci stopáže to celkem odsýpe.