novoten

Civilnější, uvěřitelnější, ale občas paradoxně i umělejší. Je dobře, že se upustilo od sériového randění a vztahové epizody působí jako realistické pokusy o nový vztah či krátkodobou známost. Roubování na aktuální události (covid, BLM) se ale míjí účinkem, protože nemají příběhové opodstatnění ani viditelné důsledky. Harper je v hlavní roli mnohem uvěřitelnější a tím pádem i sympatičtější než byla Anna Kendrick, ale už po dvou sériích celý koncept působí právě až moc jen jako koncept a ne jako volná šablona, se kterou se dá hrát. Předčasný konec proto dává logiku, už teď byly žánrové variace v posledních dílech příliš těžkopádné.

Netypický seriálový úkaz, který mi téměř dokázal zprotivit někoho, koho mám upřímně rád už od začátku její kariéry a nic na tom nezměnil ani nejeden špatný film. S Love Life ale narážím, přestože v pilotu navnadí na ze života upřímně odkoukané a přitom dokonale civilní situace, uvěřitelné vztahy partnerské i přátelské a na fakt, že Annina ústřední Darcy téměř nesleze z obrazovky. Pak ale přijde divný pocit, že seriál je dobrý hlavně ve chvílích, kdy Darcy z obrazovky sleze a její nervózní tiky vystřídá úplně jiná nálada, postava nebo vzpomínka. Nikdy bych nevěřil, že když bude Anna Kendrick hrát podvacáté snaživou, přiměřeně uštěpačnou i zranitelnou holku odvedle, budu mít problém oněch pět hodin vůbec nadávkovat. Bohužel to tak je a já hlavní hrdince věřím právě jen ony drzé průpovídky, zatímco nešťastné peripetie nebo naopak veselé či úlevné chvíle téměř vůbec.

Nerad se dívám na filmy, které byly zamýšleny vážně a shodou nešťastných náhod nebo neumětelství se z nich staly vysmívané odpady. Čím jsem ale starší, tím víc dokážu ocenit nejlevnější béčko nebo jakékoli pozdější písmeno abecedy, které vzniklo na koleni za pár naspořených šupů s plným vědomím vlastních limitů a parta kamarádů se v něm vyznala z lásky k žánru, aby si z něj zároveň udělala překvapivě trefnou srandu. Vyšší hodnocení nedávám, protože napodruhé už by se kouzlo nového nejspíš ztratilo, ale jako jednorázová překvapivá střela zůstává hudrující drůbež i tak překvapivě a argumentačně neobhajitelně vysoko.

V Měděné věži se vypráví o přátelství, o zradě, o smrti a o majestátu velehor, tedy o tématech velkých, nosných a silně archetypálních. Pírko pak navazuje velmi těsně po stránce příběhu, ale rozhodně ne v žánru nebo v kvalitě. Tam, kde dříve byla chata symbolem, je teď jen vedlejší kulisou. Kde se přátelství dalo považovat za nezničitelné, jsou teď jen úlomky příhod dvou nesympatických flákačů a většina děje je bez přehánění hloupá. S přimhouřenýma očima chápu pokus o automobilovou honičku nebo papírem šustící škorpení s nadporučíkem Pardekem, naopak vítám jedinou nosnou linku s Prašivcem. Ale za výjevy, kdy upoceného buráka Valera opakovaně a bezdůvodně nahání sotva plnoletá Andrea Čundrlíková, bych nejraději srazil hodnocení ještě níž. Plnění erotických fantazií k ódě na slovenskou přírodu vážně nepatří.

Elia Kazan opět jako režisér sociálního dramatu. Proto se tu hodně, často a rychle mluví, velkodušně odpouští a v pravé chvíli se ucukne od důsledků. Méně je někdy více a tady by stačila jedna vyhrocená scéna a řekla by víc než pátý šestý monolog o tom, co by se dělat mohlo, ale nedělá. Sám Gregory Peck přiznal, že jako vyzrálejší herec by roli pana Greena odevzdal mnohem víc, takhle bohužel působí Dohoda i díky němu příliš plakátově.

1. série - 60% - První díl mě nadchnul. Ironicky shazuje svoje hlavní hrdiny, opatrně dávkuje strach z neznámého a dává pocit něčeho nového. A pak se děj posune do klasických vyprávěcích postupů, forma se uzamkne v nekonečném přidávání dalších a dalších gramodeskových hitů a k radosti zůstává snad jen ta Lucy. Zbylé postavy často rozčilují nebo přímo vadí, tajemství se vysvětlují průhledným nebo očekávaným způsobem, hlavní hrdince je co chvíli připomínáno, že na povrchu se brzy začne chovat jinak než pod poklopem a popravdě na mě Fallout funguje víc jako love story nebo rodinné drama, případně jako western. Sci-fi stránku, společenskou kritiku, protiválečnou hrdost nebo odhalování stínů minulosti jsem na konci bral jen jako nutné zlo, což je u postapokalyptického výletu na pováženou. Originální ale je, takže budu na pokračování opatrně zvědav. Jen bych si hrozně přál, aby se ustálila nálada. Kombinace těžkopádných vtipů, politické satiry, přiznaně béčkového designu monster, paranoidního thrilleru a akční arkády, kde se fatální zranění občas dá léčit lektvarem a občas zase ne, mě ze sedadla vyhazovala skoro pořád.

1. série - 50% - Eli Jorne napsal pro The Walking Dead tři epizody desáté série. Ve všech se objevil Negan, ve dvou z nich byl dokonce hlavní postavou. Protože se jednalo o jedny z nejlepších dílů daného období, zdálo se, že jeho dosazení na pozici hlavního tvůrce počinu, ve kterém bude pozornost soustředěna téměř výhradně na milovaného i nenáviděného antihrdinu, je skvělý nápad. A pak se všechno sesypalo na smutnou hromádku. Mrtvé město je natahované potloukání se po New Yorku, které by mohlo mít jen hodinku a půl a stejně by moc nedávalo smysl. Přichází totiž zbytečně rychle. První díl jde do vysílání půl roku po velkém finále původního seriálu a hned se horko těžko vysvětlují časové skoky, snad aby se odůvodnilo, proč se ve vzpomínkách neobjevuje nikdo ze známých tváří. Hlavní linka se navíc točí kolem psychopata, který nedokáže zavřít pusu (a i vyhlášený slizoun Željko Ivanek ho hraje jako rutinního zloducha číslo 3), pak kolem až nepochopitelně zapáleného maršála Perlieho (kterého hraje jako obvykle prkenný Gaius Charles) a samozřejmě kolem Maggie, která i dlouhé roky po začátku apokalypsy dělá takové boty jako je zahazování zbraní a důvěřování cizincům. Ale co je nejhorší - i přes davy nepřátel a hordy nemrtvých jsem se většinu času neubránil pocitu, že se na obrazovce vůbec nic neděje. Takhle jsem si "rozšiřování světa" nepředstavoval. Než se točit v kruhu, to radši značku nechat odpočívat.

Z narozeninových speciálů nejslabší, ale jen protože by si zasloužil pořádnou dvouhodinovku. Protože má všechno. Malá pomrknutí z dávné minulosti, zlověstného nepřítele, v jehož kůži si Neil Patrick Harris vychutnává každou repliku, slzy, radost a samozřejmě - nebyl by to finálový díl, aby tu nebylo i ohýbání pevně daných pravidel a překvapení, po kterém jen vyjeveně zírám na obrazovku a jsem rád, že si ze mě a z diváckých očekávání Davies potutelně dělá legraci. Nejúlevnější je ale pocit z poslední desetiminutovky, z nalezení nečekaného klidu, ze smíření, které nikdy nemělo přijít a přesto tu je. Chichot je proto na konci zážitkem nejen odpočinkovým a rodinným, ale téměř až terapeutickým. Děkuji za tenhle trojlístek pro štěstí. Nemyslel jsem, že ještě někdy DoctorDonna zavítá na obrazovky, takže se jen blaženě usmívám, že jsem mohl být u toho. I've never been so happy in my life. 

Was it me, or was Isaac Newton hot? Čirá radost z dobrodružného vyprávění, až divadelně přesného herectví plného nejjemnějších nuancí a nezaměnitelného pocitu napětí, když divákovi ve zcela běžné chvíli najednou dojde, že vesmírné sovy najednou nejsou tím, čím se zdají být. Slabší triky se dají snadno odpustit ve chvíli, kdy zavzpomínám na Tennantovu éru a onu makabróznost tělesných efektů, spjatou s jeho děsivějšími epizodami. Minimalistický díl a přitom esence seriálu v jednom.

Once upon a Time Lord. Patřím k menšině, která si užila Chibnallovu éru a která zbožňovala předchozí regeneraci, ale nebudu lhát. Stačí prvních pět minut, první poťouchlý dialog a mám pocit, že je rok 2008 a seriál právě prožívá svoje když ne nejlepší, tak alespoň nejemocionálnější období. Vykulená dvojka Tennant-Tate je pokladem, jehož nalezení se kdysi zasloužilo o nejráznější nárůst fanouškovské základny a jejich návrat je jako balzám na duši. Strach o to, aby atmosféra byla tak silná a zároveň praštěná jako kdysi je podpořen nevědomím, kam se vesmírné dobrodružství může vrtnout, kolik dramatu si bude chtít staronový tvůrce Davies na úvod dovolit a jak moc bude riskovat pošlapání vlastního odkazu. A samozřejmě se, světě div se, komentuje i gender a sexualita. Autorem je Russell T. Davies. Člověk, který vymyslel Jacka Harknesse a celý Torchwood. Pokud vám pořád nic nenaskakuje, zaspali jste svůj vlastní fandom, gratuluji. Ale škoda kroutit hlavou, balanc tady vyšel na jedničku, a jakmile hlavní hrdina poprvé dramaticky zahuláká, jsem doma. Mírumilovná rodinnost, překvapivý zvrat naroubovaný šikovně na roky zapomenutou mytologii a slovní přestřelky, při kterých se nelze než odevzdaně uculovat.