Přízraky v Benátkách

Přízraky v Benátkách jsou hodně jiné než předchozí poirotovky od Kennetha Branagha. Méně hvězdné obsazení a menší rozpočet nevadí, potěší snaha využít uzavřené prostory pro chytré a efektní hrátky s kamerou a dovede to být sympaticky strašidelné. Zajímavá a příjemná změna. Pokud si takhle s atmosférou a žánrem bude Branagh hrát i v dalších adaptacích, rád budu u toho. (13.09.2023)

Benátky za deště, gondoly houpající se v prudké bouři, to je něco co jsem v jiném filmu ještě neviděla. Jen mám problém s tím, že jsem Kennethu Branaghovi toho Poirota moc nevěřila. Kde zůstala pověstná ješitnost a puntičkářství slavného detektiva? Příběh je to náležitě tajemný, paní Reynoldsová jako médium byla dostatečně protřelá (když záhrobí nemůže, menší podvod pomůže), ale na Poirotových šedých buňkách mozkových si vylámala zuby. Jak prohlásil sám detektiv, vyrušený z odpočinku v důchodu: „Probrala jste medvěda ze spánku, nedivte se, že tančí.“ Palazzo Lacrime dei Giovani vzbuzuje dostatečný respekt a příběh vyprávěný dětem o morových ranách a dětských duších, které doposud nenalezly klid je skutečně děsivý (slyšet to jako malá holka, tak si cvrnku do kalhotek). Tento příběh je nejlépe zhlédnout za větrné deštivé noci, to emoce ještě zvětší. (13.12.2023)

[75%] Viděno v kině. Na třetího Poirota v podání s Kennethem Branaghem jsem se opravdu těšil. Předchozí dva filmy mě oba bavily asi tak stejně. Trailer na tento nový počin mě zprvu moc nezaujal, přeci jen se zde režisér pokusil trochu zkombinovat žánr až do hororové stránky. No a ve finále jsem docela spokojený. Celé to sice výpravou, hereckým obsazením a dalšími aspekty nepůsobí tak velkolepě jako předešlé díly, ale i tak jsem se nenudil, pořád se tu něco dělo, ta seance nebyla tak dlouhá nadpřirozená, jak jsem se zezačátku obával. Vše bylo nakonec logicky vysvětleno, i to, jak Poirot slyšel hlasy a viděl ty přízraky. Vyústí to v rozumnou a zajímavou pointu, která teda nebyla pro mě až tak nečekaná, ale fungovala dobře. Herci krom ústředního byly v pohodě, vedle něj mě asi nejvíc zaujala Kelly Reilly, kterou znám z Yellowstone. Hudba byla taková nevýrazná, ale postačila. Nevím, co k tomu více dodávat, já se bavil a uvítal bych ještě další díl. (23.09.2023)

Myslím, že tohle je Branaghův (zatím?) nejlepší Poirot. Sázka na méně známý případ se vyplatila, jeho umístění do Benátek byl skvělý nápad... A absolutně nejlepší je způsob, jakým si Branagh - režisér užívá stísněné prostředí starého provlhlého domu na spadnutí, jak podivně zneklidňující jsou záběry z různých úhlů, jak krásně napínavé a místy stoprocentně hororové to je. Rozluštění záhady možná nepřekvapí ani ty, kteří předlohu neznají, nicméně opět o ně tak úplně nejde. Jde o to, k čemu případ dovede samotného Poirota A to je zase naprosto skvěle napsané i zahrané. (03.10.2023)

Vykalkulovaná snaha o elevaci nezáživné detektivní zápletky se dle očekávání zvrhla v absolutní hororovou křeč. Nechte popraskat pár žárovek, přitlačte na hlasitosti a předstírejte, že se jedná o horor. Třeba se některé z méně bystřejších diváků podaří opít rohlíkem. Doufám, že se studiu tento směšně průhledný marketingový tah vymstí a snímek skončí v červených číslech. Ale A Haunting in Venice trpí i mnoha dalšími neduhy: afektovaným herectvím, chaotickou kamerou či naprosto zbytečnou změnou lokace oproti knižní předloze. Místo toho, aby si režisér při budování atmosféry ulehčil práci a opřel se o benátská specifika v podobě spletitých uliček či stísněných kanálů, tak celý děj zcela nesmyslně zasadí do jakéhosi bezpohlavního interiéru. To už rovnou mohl natáčet někde na statku v Horní Dolní. Katastrofa. Jakožto zdejší hororový expert tak snímku A Haunting in Venice mohu udělit pouze jednu slabší hvězdu. (15.09.2023)