Jakub lhář

Snad jen v takových chvílích, jaké byly na začátku snímku, může obyvatel židovského ghetta doufat. V porovnání např s varšavským ghettem se dá hovořit snad i o židovském ráji, mluvíme-li o 40. letech v Evropě. Elektřina, tekoucí voda, myšlenky na svatbu a nacisté? Ti vše jakoby sledují shora...jen občas se připomenou. Je čas i na naděje, na konec a zároveň nový začátek, ať mluvíme o světě dětském či dospělém. Naděje v tomto prostředí ovšem končí pro oba světy stejně. Dokonale tragikomický kukuč Vlastimila Brodského a silný závěr. Atributy, které mne nakonec utvrdily v nadprůměrném hodnocení, jinak v lehce sentimentálním příběhu, který je jak stvořený pro remake s holywoodskou hvězdou, jak vidno. (31.07.2016)

Téma holocaustu patří v rámci světové kinematografie k obzvláště vděčným příběhům, skrývajících mimo své morální poselství také určitou dávku emocí. Jak je s nimi v rámci hrané fikce naloženo, závisí do jisté míry na konkrétním tvůrci. V případě JAKUBA zvolil režisér Frank Beyer překvapivě melancholickou tóninu, stimulovanou lehkým, typicky židovským humorem, prosvítajícím skrz temné a zanedbané ghetto, ztracené kdesi na polských hranicích. Neodvratná tragédie, blížící se se stejnou rychlostí jako tanky sovětské armády, je alespoň na čas vykoupena dobrosrdečným prášilovstvím titulního hrdiny. Drobný muž s ustaranou tváří a jakoby ustrašeným pohledem, který není žádný hrdina, jež přesto předstírá, že vlastní ukryté rádio a nosí válkou pokořeným lidem kolem sebe "zaručené" zprávy o již přicházejícím konci utrpení, je mistrovskou hereckou studií Vlastimila Brodského, získávajícího právě zde výjimečnou příležitost k výjimečnému výkonu, v českém prostředí jen stěží nahraditelného. Ocenění Brodského Stříbrným medvědem i prestižní oscarová nominace pro studio DEFA jsou jen zlomkem vyjádření obdivu zúčastněným tvůrcům, vzdávajících nenápadný hold lidské odvaze a statečnosti. Oč menší, o to větší. V roce 1944 zcela určitě. (26.10.2013)

Zajímavě pojatý snímek ze života v židovském ghettu. Na rozdíl od žánrově spřízněných filmů nesází na beznadějnou atmosféru reprezentovanou všude číhajícím německým nebezpečím, ale zaměřuje se na nitra jeho obyvatel. Ti jsou zde reprezentování jen malou skupinou lidí, jež se dostane do soukolí pomalu se nabalující malé lži. Lež se však nestává prostředkem k destrukci společnosti, ale je jedinou nadějí, kterou zdejší obyvatelé mají, a ke které se neustále upínají. Ničivým se tu stává právě až dementování lži. Vlastimil Brodský skvěle ztvárnil postavu, která je vnitřně rozervaná, a uvědomuje si, že každou další lží dává ostatním falešnou naději, a zároveň se vzdálí možnosti sdělit jim pravdu. Ví, že je horší o naději přijít, než žádnou nikdy nemít. Kladné přijetí může být ztíženo několika fakty. Tím prvním je velmi pomalá atmosféra, která není vykreslována dramatickou hudbou ani zobrazováním fyzického utrpení, ale jen citlivými hereckými výkony a hrou hlasů (čemuž příliš nepomáhá předabování neněmeckých herců) a mimikou. Druhým je zejména soustředění absolutní většiny emocí zejména do hlavní postavy, která je však při konfrontaci s ostatními nedává jasně najevo (ta bezmoc a rozervanost je schována pod maskou lháře). Třetím může být i zobrazení německých vojáků (jelikož se jedná o německou produkci), kteří (těch pár co je tam vidět) nejsou výrazně negativní, ale přistupuje se k nim jako k běžným lidem (nad židy se nepovyšují, jsou lidští, jediná scéna ztrestání přichází jen, když to i židé potřebují a vynutí si ji…). (13.12.2013)

(2x) ,,Příběh Jakuba lháře se nezakládá na pravdě... ale možná přeci jen je pravdivý." Filmy z prostředí židovského ghetta bývají obvykle silné. Zde je tomu tak o to víc, když film přímo proniká do duše sympatické postavy a Heyma, který na jedné straně rozšiřuje po celém ghettu lži, na druhé straně tím nepřímo zachraňuje životy ostatních před sebevraždou. Ale byly to skutečně záslužné kousky? Nehodnotím v tomto směru, ale odnáším si o to větší zážitek, v níž mě oslovila přítomnost lidské statečnosti a silné vztahy mezi židy v ohrození i mezi Jakubem a malou dívkou. Nedávno jsem si film zopakoval po více než třech letech a opět nejvíc zapůsobila scéna, kde Jakub na půdě spodobuje dívce fiktivní rádio a při vyrábění hudby na hrncích a amplionu i vyprávění pohádky se odvíjí poeticky laděné představy a prožité vzpomínky z minulosti. Krásně smutný film s jedinečným výkonem Vlastimila Brodského, který se svým herectvím dokázal uspět v zahraničí. 95%                                                                                  // PS: Troufalka zde v komentáři zajímavě srovnává s americkým remakem a uvažuje nad tím, jak se často američtí filmaři chopí předlohy úspěšného filmu z evropských zemí a doslova ho sprzní. Současná americká kinematografie jde spíše mimo mne, osobně mě tady mrzí spíše stále neměnná situace dostupnosti tohoto filmu pro české a slovenské publikum. Zůstává zde pořád jen verze v němčině s předabovaným Brodským a s uživatelskými CZ titulky, při tom sám Brodský mluvil ve filmu během natáčení česky a v roce 1990 vznikl s ním i český dabing! Jenomže stále se neprobudila ani ČT, ani DVD distributoři. Škoda. "Jakub lhář" by mohl být opravdovým skvostem čs. kinematografie, vyčnívající po všech stránkách z většiny soudobé produkce v letech vyvrcholení normalizace, navíc koprodukčním! Tak zůstává pro zdejší publikum nadále "pouze" zahraničním filmem s českým hercem v hlavní roli, který navíc tady skoro nikdo nezná. (25.09.2018)

Jeden z mých nejranějších nejsilnějších filmových zážitků – ještě z času otevřených trezorů. Již jako kluka mne tenkrát nadchl úžasný Vlastimil Brodský a jeho úsilí proměnit ghetto týraných, mlčenlivých bytostí v prostor naděje a víry. Po letech nesouvislého pronikání do tkáně těchto mikrokosmů se mi při opakovaném shlédnutí můj raný pocit potvrdil a rád jsem docenil, jak věrně tento skvěle obsazený film vstřebává tísnivé klima ghetta, stravující sebe sama a vyčleňující se z plynoucího času. Je to svět schoulený v ruinách, živený jen vzpomínkami (a jimi současně vysilovaný), čekající na jaro volnosti a pak již jen o něm snící. A nemohl jsem si přitom nevzpomenout na úlomky slov, tóny hudby a detaily obrázků, které ve mně zůstávají, třeba i na to, jak terezínský skladatel Karel Berman zpíval píseň dalšího z terezínských skladatelů Hanse Krásy na slova básně Arthura Rimbauda Sensation: „Za modrých večerů si vyjdu po pěšině, / lechtán obilím, se brouzdat svěží travou: / a zasněn ucítím, jak vítr na mýtině / mi bude kroužiti nad rozcuchanou hlavou! // Ni slova neřeknu a nepomyslím na nic. / Však budu míti duši lásce otevřenou; / jak cikán půjdu dlouho, dlouho podél hranic, / v nesmírné Přírodě - šťasten s ní jako s ženou.“ Tady i tam, všude se zhmotňovala ta představa svobody, která rostla uvnitř – s tvorbou, vzpírající se násilnému ujařmení. To všechno pro mne nadále zůstává velkou posilou. (18.03.2011)