Panelstory aneb Jak se rodí sídliště

Dojem z celého filmu vystihuje scéna, v níž se maminka s kočárkem snaží projít bahnem. Všichni zapadají do bláta, které jakžtakž přebrodí, ale za cenu znečištění nejen sebe, ale i dětí, které nejsou vedeny ani drženy, nýbrž vlečeny. Tahle těžkopádnost, nedokonalost a hlavně ulepenost je příznačná po celý film: ať už je způsobená oním blátem na zemi, rozlitým mlékem, kypící kaší, nánosy očních stínů, nebo plácavou tělesností a pronikavým hlukem. Můžeme se radovat, že ženy jsou ve filmu natolik "emancipované", že postrádají punc "jiného", alternativního a umlčovaného. Co se týče zrůdnosti jsou si dospělí zcela rovni. To "jiné umlčované", tedy starost a zájem, je reprezentováno dítětem, staříkem a černochem. Mladý pár patří také mezi několik málo neopatlaných postav, ale scény vyvolávající závrať, kdy se dívka rozhlíží po balkonech s plínkami a matkách ověšených dětmi, dávají tušit, že "čistota" nebude trvat dlouho. Lepkavou izolaci rodin ve společnosti a jednotlivců v rodinách, podobnou přepážkám mezi byty, automatická pračka nevyřeší. (26.07.2011)

Příběhy obyčejných lidí odehrávající se "na prknech" staveniště sídliště let sedmdesátých působí trochu rozpačitě. Tatam je poetika Chytilové rannějších filmů. Rozpaky nebudí umná kamera nebo vkusný zvuk, ale samotný obsah. V podivném kontrastu jsou neustále vyhrocené konflikty postav s klimatem, ve kterém žijí - dobou vysoké podpory sociální a rodinné politiky, kdy je vše od státu, či za babku (případně pětistovku) dostupné a životní úroveň socialistických občanů má tendenci spíše stoupající. A že by je po té, co obdrží nový byt, snad přiváděly do varu obligátní technické nedostatky se mi prostě nechce uvěřit. Navíc člověka, jenž by po souboji se svým svědomím tímto "komfortem" pohrdal ve filmu nenaleznete. Neustálé hádky a boje, vygradované do těžko uvěřitelných šíří připomíná tímto pověstnou rodinu Homolkových - přerušené jen lehkým filozofováním seriálové hvězdy Jiřího Kokeše (Jiří Kodet) - jen na chvíli. Chytilová snad jimi nechce diváka bavit, neboť přehnaně bizarní snůška všeho negativního v lidech (a to nejen té doby) mu brzy úsměv zmrazí, po chvíli odejme nadobro a nakonec věřím, že bude i nesnesitelně protivná. Slušná hudba a všeprostupující industriální hlahol výstavby často graduje scény, ve kterých se právě mnoho neděje, zároveň příjemně lapidárně působí v dramaticky vyhrocených scénách, kde naopak zvolní. Výsledkem je pocit z kompaktního a květnatého filmu, který nemá slabého místa, po sto minutách filmu však ani místa silně dramatického, postrádající vrchol. Víc jsem si z filmu bohužel neodnesl. (03.05.2005)

Upraveno v lednu 2024. Panelstory aneb Jak se rodí sídliště je dynamicky neposednou koláží spletenou nitkami satiry do zvuků disharmonie v neutěšených obrazech s razítkem politicko-společenské kritiky. Věra Chytilová svou jízlivostí zhodnocující partnerské a mezilidské vztahy provokativně převrací nadšení a obdiv nad socialistickou výstavbu k vykreslení krajiny odcizení a destrukce vztahů pod vlivem sobectví, nedůvěry, intimních kompenzací a niterné nenaplněnosti. Stereotypy ve vztazích a v komunikaci i řádně kymácející se struktura uspořádání a fungování společnosti v cynickém rozechvění. Nedostatky doby jako každodenní a trvalé vymezení životního prostoru. Smetiště lidské nedokonalosti jako základní podmínka lidského soužití. Koláž je vzájemně propletena ve výkřik celé té podrobené a neukojené lidské touhy. Průvodci koláží jsou se sídlištěm velkoměsta seznamující se penzista (Antonín Vaňha) v desiluzivním prohlédnutí a bezprostředně bezelstný malý klučina Pepík Novák (Lukáš Bech) s vlastní Odysseou i tím iniciačním zasvěcovacím rituálem životu. Mezi výrazné objekty zájmu patří členka kolaudační komise s něžným dobrodružstvím a výchovnou starostí Marie (Eva Kačírková, scénáristka filmu), herec s neustále používanými maskami v životě Jiří Kodeš (Jiří Kodet), Mariina dcera s hrůzným dilematem Soňa (Alena Rýcová), člen kolaudační komise s vlastním nepřiznaným tajemstvím minulosti Josef Novák (Bronislav Poloczek), jeho tělesně vášnivá milenka Alžběta (Dagmar Slivinská), Sonina bývalá spolužačka v zajetí manželství a mateřství Marta (Miluše Šplechtová), či její jedinečně dobou vytvarovaný manžel Franta (Oldřich Navrátil). Další části koláže: dědův vnuk s plodnou láskou a s vypečenými rodiči Petr Homola (Michal Nesvadba), dosti neúspěšně se snažící hercova sousedka (Daniela Šrajerová), vztahovačný zástupce veřejného pořádku (Milan Klásek), po vyspání lačný autobusák Antonín Vondráček (Ladislav Potměšil), jeho žena v hysterii a bolestech těhotenství Jitka (Klára Jerneková), jejich malá dcerka Helenka (Renata Denemarková), okolního světa stranící se stará Kudláčková (Štěpánka Chytilová), listonoška s prosazovaným právem na nákup (Helena Lehká-Rejšková), trafikantka s přehledem situace (Hana Hejduková), přání plnící malíř pokojů (Zdeněk Matouš), pro melouchy ochotný zedník Kolda (Vladimír Hrabánek), či do úzkých přivedená vrchní sestra v jeslích (Emma Černá). Panelstory aneb Jak se rodí sídliště se prodírá staveništěm socialistického bytí, rozdrobeném ve fušeřině, v odosobnění, konfliktu způsobů přijímání života, v přezírání a vnitřních slabostech. Groteska o šťastném socialistickém sídlištním soužití a aspektech doby. Kurážné neposedný požitek. (08.11.2009)

„Já uteču!" „Tak tě sebere SNB!"... „Pusťte mě, nebo řeknu, že kradete děti!" Hořká satirická komedie je přesným obrazem doby a já jsem se podivil, jak nezestárla. Ba co víc, zdá se mi lepší, než když jsem ji viděl před mnoha lety, což bude možná tím, jak trýznivé vzpomínky spolu s ní vyplavaly na povrch. Sídliště - jedno velké mraveniště, kde nic není zcela hotové, kde je toho spousta zfušovaná, ošulená a odbytá, kde se lidé jak mravenečci brodí bahnem, do něhož zapadají a s vypětím sil ještě tlačí kočárky a kárky před sebou. To snad ani není alegorie. To je zkrátka realita (a proto soudruzi tenhle film nenáviděli). Lhostejnost, sobeckost, podplácení, flákání se, samota. I když v tom lidském víru se najdou i tací, co nejsou lhostejní, co pomáhají, co soucítí. Protiklady dvou postav - chlapečka v červené bundě a starého dědy - jsou ve skutečnosti spojnice. Skvělá nervní kamera podtrhuje absurditu doby. A pak je zde Chytilové oblíbená červená - láska, nebezpečí, krev, varování, výkřik. Červené bundy, kabáty, dupačky, kočárky, červený šátek i lampa a srdce v ústech při sexuální extázi, svetr s červenými a zelenými pruhy jak od Freddyho. „My se vám jen podíváme na kohoutky." „Na moje kohoutky se nikdo dívat nebude!" Už v minulém století jsem neměl tomuhle filmu co vytknout a to zůstává i nadále. (28.06.2020)

Vivat socialistický urbanizmus a jedna z jeho najsilnejších zbraní - prefabrikát. Za čias minulých zakázaný film, dnes už viac menej dokumentárna záležitosť a spomienka na začiatky budovania králikární, v ktorých si väčšina z nás "veselo" nažíva dodnes. Ja sám mám ešte v živej pamäti zvuk nedelného vyklepávania rezňov nesúci sa celým panelákom, v každej obývačke rovnaká obývačková stena a čierno biele televízory s polomerom vešteckej gule, domovníkove schôdze a spoločné sobotné brigády na skrášlenie okolia toho "nášho" paneláku. (28.02.2009)