Režie:
Václav MarhoulScénář:
Václav MarhoulKamera:
Vladimír SmutnýHrají:
Petr Kotlár, Udo Kier, Michaela Doležalová, Zdeněk Pecha, Lech Dyblik, Jitka Čvančarová, Stellan Skarsgård, Harvey Keitel, Julian Sands (více)Obsahy(1)
Ve snaze uchránit své dítě před masovým vyhlazováním Židů, rodiče posílají syna k příbuzné na venkov kdesi ve východní Evropě. Chlapcova teta však nečekaně umírá a tak je dítě nuceno vydat se na cestu a protloukat se úplně samo divokým a nepřátelským světem, ve kterém platí jen místní pravidla, předsudky a pověry. Jeho snahu o doslovné fyzické přežití ale po válce střídá jiný boj. Boj, kterého si ani není vědom, boj sama se sebou, boj o svou duši, o svojí budoucnost... Nabarvené ptáče je hluboce dramatický příběh zaobírající se bezprostředním vztahem mezi hrůzou a krutostí na jedné straně a nevinností a láskou na straně druhé. Je to první a nejslavnější román autora knih „Byl jsem při tom“ a „Pinball“ - jednoho z nejvýznamnějších a nejvýraznějších a světových spisovatelů minulého století Jerzyho Kosińského. (Bioscop)
(více)Videa (3)
Recenze (673)
Pri sledovaní tohto filmu ma napadla taká absurdná myšlienka. Že čím ďalej ide človek na východ, tým tam viac ľuďom hrabe. Samozrejme, nie som zástanca tejto netolerantnej myšlienky, no tento film ju v človeku priamo vyvoláva. A možno bol aj taký úmysel. Ako netvrdím, niektoré situácie boli celkom reálne, no niektoré mi zase prišli pritiahnuté za vlasy (napríklad ja by som si určite od nejakého starca nenechal vlastne bez boja vylúpnuť oči lyžičkou. To čo za nezmysel?). Tiež tu bolo možno trocha účelovosti - chudák chalan, kam stúpil, tam nejaké nešťastie, nejaká smola. Až v druhej polovici si môže divák trochu vydýchnuť z obáv o chlapca, no čudností aj tak neubudlo. Na druhú stranu ma nadchla technická stránka. Ukazuje sa, že aj v tomto regióne sa dokáže natočiť remeselne špičkovo zvládnutý film. Celkovo mám dobrý pocit, aj napriek negatívam, sa na to pozeralo veľmi dobre. Zbehlo to ako voda a pritom ide o pomerne dlhú stopáž. Aj to niečo znamená. Slušný nadpriemer. 80/100 ()
Film, zachráněný kameramanskou prací “s černobílem”, rámováním a svícením. A produkčním vystižením doby kulisama a kostýmama. Vypravěčskou strukturou však naprosto jednotvárný, postrádající dramatický oblouk, uměleckou symboliku, sofistikovanější střihové postupy i vnitržní emocionální vývoj, který mu mohla aspoň částečně dodat (pohříchu naprosto absentující) hudba. Nabarvenému ptáčeti chybí většina toho, co jeho typ filmu potřebuje. Postavy mají výstižné tváře, ale setrvají pouze pár minut, většinou téměř nepromluví, a filmu nic nedají. Pouze svojí hnusotou přispějí k další a další předčasné ztrátě nevinnosti kluka v ošklivém prostředí. A že to celé má být právě o oné ztrátě, pochopíme až z posledních pár minut, po téměř třech hodinách monotónního kupení stejně vypadajících a vyznívajících epizodek na sebe. ()
Rozhodně je to (ojedinělá) událost a velký film, který si zaslouží být viděn v kině. Řeči o (divácky) nesnesitelném násilí jsou ale každopádně hodně přehnané (snad všechny skutečně odporné věci se dějí zcela mimo obraz). Má to krásnou kameru, mnoho působivých scén, ale je to dost odtažité (s hlavním hrdinou skoro není umožněno se nějak ztotožnit) a banální repetetivní epizodická struktura ve spojitosti s délkou filmu dost škodí. Působí kvůli tomu zdlouhavě, rozvlekle, má výpadky tempa a poměrně slabou gradaci celku. Kdyby se některé jednotlivé "kapitoly" zpřeházely nebo rovnou vyhodily, nic moc by se (nejspíš) nestalo. Marhoul je vysoce schopný (a obdivuhodně zapálený) producent, ale bohužel pouze ucházející vypravěč (ostatně tohle je teprve jeho třetí celovečerák). Ve vícero ohledech je ale NP samozřejmě někde úplně jinde než naprostá většina současné české filmové tvorby. 70 % ()
Ambiciózní projekt, ke kterému se upírají oči mnohých českých filmových fanoušků s nadějí, že bude počátkem obrodu tuzemské kinematografie. Už z hlediska jedinečnosti Marhoulova desetiletého projektu se jim to nespíše nesplní, neznamená to nicméně, že v Nabarveném ptáčeti není nic, čím by se český film nemohl inspirovat. Za zmínku stojí třeba krásná kamera, která stojí ve výrazném kontrastu s tím, co divák od českých filmů očekává, ale vynikající i střih nebo zvuk. Je mi také sympatické, že Marhoul měl zjevně jasnou představu o struktuře děje a příběhu a že z ní neustoupil ani, když se mu do některých rolí podařilo obsadit známé herce – ostatně třeba Stellan Skarsgard má ve filmu jen dvě scény, a je to tak dobře, protože další zapojení jeho postavy do děje by působilo rušivě. // Možná i kvůli své kapitolovosti se mě Nabarvené ptáče nedotklo tolik, jak bych čekala, ostatně i některé brutální scény na mě zapůsobily méně, než kdyby se jejich obětí nestala postava, se kterou jste se seznámili o deset minut dříve. Nic to ale nemění na tom, že z řemeslného hlediska je to možná to nejlepší, co se na tuzemské půdě za posledních pár let vyprodukovalo. ()
Galerie (399)
Zajímavosti (56)
- Natáčelo se také v Polsku, Brně, Josefově, Bezdružicích, Černošíně a Kácově. [Zdroj: iDnes.cz] (rakovnik)
- Román „Nabarvené ptáče“ považuje Norman Finkelstein (autor publikace „Průmysl holocaustu“) za „první velký podvod holocaustové literatury“. (Všežrout)
- Kameraman Vladimír Smutný vysvětlil: „U barevného filmu je divák citlivý na to, jestli světlo opravdu vychází přímo ze světelného zdroje, který svítí. Kdežto u černobílého toho není schopný a můžete si to světlo vymýšlet.“ (SONY_)
Mediální humbuk kolem tohoto filmu připomněl, jak snadné je vhodnou deformací reality negativně ovlivnit smýšlení poměrně slušného počtu lidí. Přehnané zkazky o brutalitě, hromadném odcházení z projekcí a o tom, že tento film snesou jen otrlejší diváci, které se lavinovitě šířily sociálními sítěmi a diskuzními vlákny, jsou pochopitelně nesmysl; diváky může odradit leda tak délka, pomalé tempo a "artovost" použitého stylu. V exploataci násilí Ptáče dalece zaostává za průměrnými horory, kterých vznikají tucty do měsíce. Nutno dotat, že v tom hodně zaostává i v porovnání s literární předlohou. Ostatně od té se velmi odlišuje i perspektivou vlastního vyprávění, čímž se dost výrazně oslabuje divákův vztah k hlavní postavě. Scénář zcela pominul chlapcovy vnitřní monology, úvahy, záměry... Divákovi je tedy zcela skryt chlapcův duchovní vývoj (a možná i vysvětlení některých detailů, které ve filmu naopak jsou). Z rozhovorů s Marhoulem je ale zřejmé, že toto byl autorský záměr ("Chtěl jsem se té hlavní postavy jen dotýkat, ale moc si ji nepřitahovat k tělu."), který je třeba respektovat (byť se divák obeznámený s předlohou může cítit ochuzen a divák neznalý předlohy občas zmaten, což je ale klasický problém filmových adaptací literatury). Epizodický základ víceméně koresponduje s knihou a já osobně jsem při sledování zažíval podobné myšlenkové & emoční procesy (i když v rozdílné míře) jako při četbě románu. Asi největší rozdíl v percepci obou děl jsem u sebe nacházel v intenzitě zhnusení z lidského pokolení, která je u psaného, velmi barvitého a plastického Kosińského líčení nesrovnatelně větší než u Marhoulových/Smutného obrazů, u nichž se chvějeme spíš z Hanekeovsky pojatého ne-zobrazování vlastního násilí, z domýšlených důsledků. Častou výtkou směrem k tomuto filmu bývá, že divák Marhoulova filmu během těch necelých tří hodin "otupí", a to bez jakékoli katarze. To je asi otázka subjektivního vnímání; já bych řekl, že záměrem (a poměrně zdařile provedeným) naopak bylo ukázat/podtrhnout vnější projevy chlapcova otupení (Marhoul nám zakryl chlapcův vnitřní svět a šel na to tedy takříkajíc behaviorálně...). Nabarvené ptáče není válečný film, ani film o holocaustu. Je to film o bazálním zlu, které je člověku vlastní a které potřebuje určité podmínky k tomu, aby se mohlo plně projevit - a právě ono otupení je jednou z podmínek. Marhoulův film není dokonalý. Smutného kamera je sice krásná, ale občas balancuje na hranici kýče a sama o sobě jakoby křičela: "Všímej si mě, jsem klasicky krásná!". Ve skutečnosti ale Ptáče není vizuálně originální. Až příliš těží z kinematografické tradice, odkazuje se na řadu vzorů, které originální skutečně byly. Srovnávání s Vláčilem či Tarkovským je v tomto případě příliš přitažené za vlasy. A totéž platí i pro samotné vyprávění a režijní pojetí. Marhoul-scénárista vlastně jen zjemnil ohromně silnou literární předlohu a dost oslabil i její vyznění. Herci jsou přesvědčiví, geniální je volba lokací, film jako celek je dost kompaktní; jen je škoda nutnosti (kvůli přízvuku?) nadabování do mezislovanštiny zjevně mezislovansky mluvících zahraničních/neslovanských herců. O co přesvědčivěji působí nemluvný Stellan Skarsgård oproti "ukecenému" nadabovanému Keitelovi? Marhoul se určitě nemusí za výsledek stydět a z mé strany všechna čest Marhoulovi-producentovi. V rámci českého filmu je to mimořádný úkaz. Nicméně nemůžu se zbavit dojmu, že výsledek by mohl být ještě silnější, kdyby se potlačila úcta ke vzorům & tradicím ve prospěch větší originality a autorské nekompromisnosti. Slabší 4*. () (méně) (více)