Vlkodlak

Scenáristický slepenec snad třiceti autorů, který neví, jestli chce být akční řežbou odkazující na slavný originál, anebo téměř filosofickým zamyšlením na téma "kde končí hranice mezi člověkem a zvířetem, potažmo jak tuto hranici identifikujeme," v němž se má navíc odehrát velká, ne-li snad největší romance všech dob. Není divu, že jako celek Vlkodlak vůbec nefunguje a ve výsledku jen překlikává mezi jednotlivými styly, aniž by se člověku dostal trochu pod kůži. Chemie mezi Del Torem a opravdu mizerně hrající (leč stále pohlednou) Emily Blunt navíc neexistuje (ještě aby ano, když je jejich vztah založen na dialozích z třetí cenové), Hopkins se i přes svoje maniakální pohledy abstinujícího feťáka svému Van Helsingovi z Draculy ani nepřibližuje a Weaving pro jistotu recykluje agenta Smithe v každé druhé scéně. Vlkodlak je vlastně takový odvar. Jako by se onen nespočet tvůrců, který na filmu po léta pracoval, nedokázal shodnout, co vlastně chce, a tak do něj každý napral, co se mu zamlouvalo, aniž by bral ohledy na vyváženost produktu. Aspoň že vykradačský soundtrack (Coppolův Dracula hadr) odvádí atmosferickou práci na jedničku, stejně jako Johnston v případě vizuálu a nápadité akční řezničiny. Tolik upadnutých hlav jsem dlouho neviděl. 5/10 (19.02.2010)

Čekal se horror, čekala se pocta originálu. Ale nečekalo se po všech stránkách komplexní drama, které kombinuje více žánrů než jsem mohl kdy doufat. Scénář od samého začátku dává tušit, že tady se půjde do těch nejtemnějších vod a přerod do zrůdy ukazuje v podobě pokročilého duševního rozkladu. Na první pohled vypadají "falešné" lekavé momenty jako klišovitý neduh, ale filmu jako celku právě tyhle scény slouží jako postupující trauma. Jako noční můra, ze které se hlavní hrdina trhaně probouzí, aby se budil do skutečné, plíživé a neodvratné skutečnosti, která si s děsivými představami nezadá. Johnstonova režie navíc tohle všechno umocňuje na depresivní druhou. A když si to v dialogu vyříkají Benicio Del Toro s Anthonym Hopkinsem, tak není co řešit. Vzniklo velmi specifické dílo, které určitě není pro každého, ale kdo se na něj dokáže podívat i jinak než jako na monster horror, může si odnést více, než by kdy čekal. (13.09.2011)

To máte, jako když potkáte nádhernou ženskou. Perfektně udělanou. Kozy jako z katalogu a od její luxusní prdelky téměř nemůžete odtrhnout zrak. Po ucházející půlhodinové předehře si myslíte, že bude fuckt dobrá a jste celý říčný, co bude dál. Když tu náhle sebou dáma flákne na záda, zafixuje pohledem strop, přimhouří oči a začne monotónně funět. A z této polohy se prostě nehne, ani kdyby jste stál na hlavě a hrál s ním maňáskové divadlo! Navíc s hrůzou zjistíte, že madam jen tak nevyvrcholí a minimálně ještě další hodinu a půl do ní budete muset intenzivně bušit, aby jste kamarádům mohl vyprávět, že jste to dotáhl do konce. Máte chuť se na to vysrat, nicméně pohled na ty její dokonalé kozy vás pořád těší a navíc jste napnutý.... nedopadne-li to náhodou jinak, než si myslíte. Ne! Takže poté, co ona ukončí své nudné funění krátkým, táhlým "ááááá", dvakrát divoce zakmitá pánví a začne pět ódy, že tohle ještě nezažila, vy celé to nekompatibilní setkání ukončíte chladným polibkem na čelo, drze si ho utřete do její pečlivě vybělené záclony, smažete její číslo z telefonu a už ji určitě nikdy víckrát nezavoláte! Tedy snad jen v případě, že by příště inspektor Aberline povýšil na Komisaře Rexe. (24.05.2010)

Vlkodlačí horory to u mě až na výjimky nemají lehké (stejně jako upírské), vždy jim však dám novou šanci. Vlkodlak ji dostal, avšak po polovině stopáže ji promrhal. Benicio Del Toro přijíždí vyřešit zmizení a následnou smrt svého bratra, potýká se s odcizeným otcem a nepřátelskou atmosférou městečka. Potud na jedničku. Atmosféra je hutná a z každého filmového políčka je cítit viktoriánská Anglie. Výprava, kostýmy, herci - to vše dělá z prvních pětačtyřiceti minut něco, co tu už dlouho nebylo. Poté však přijde zvrat, který pošle většinu zmíněného do kopru. Žánr se otočí o sto osmdesát stupňů a namísto perfektního mysteriozního thrilleru tu máme béčkový akční horor, který si hraje na rodinné drama o válce mezi otcem a synem. Takhle promrhanou příležitost jsem neviděl už delší dobu, alespoň se na obrazovce promenádují vynikající herci. Benicio je výborný v obou polovinách Vlkodlaka a Hugo Weaving si zaslouží vlastní spinoff, všechny ale strčí do kapsy Hopkins s jablkem ve scéně na schodišti. PS: Spoiler - namaskovaný Hopkins je výborným nechtěným digitálním vtipem. [Unrated director's cut] (19.09.2010)

Je to již nějaký pátek, co jsem byl naposledy v Aeru na Festivalu otrlého diváka. Budou tomu už 4 dlouhé roky, co jsem viděl korejský S&M snímek Gojitmal, ze kterého si pamatuji hlavně ujetý hudební doprovod. The Wolfman je na tom rozhodně mnohem lépe než můj první zážitek, ale svou kvalitou bych ho přirovnal přesně k Wolverine. Máme tu několik kvalitních - převážně akčních sekvencí, pěknou hru světel a stínů, Elfmanovu hudbu, která byla přesně podle mého gusta. Na druhou stranu se tu setkáme s občas nevkusným CGI, holt digitál dnes vládne světu. Herecké obsazení sice vypadalo také jako bod k dobru, ale postavy se mi zdály dost ploché a emoce nikde. Nejlíp to zahrál asi Hugo Weaving, který měl koule i vtip, Benicio Del Toro se tak nějak prokousal až k samotnému závěru, Emily Blunt - ok, více mě opravdu nezaujala a Hopkins na mě působil už nějak vyschle. Lekačky byly jinak čekané, butalita+krev na slušné úrovni a nebýt těch otrlých (čti opilých) diváků, kteří doslova permanentně chodili vyprázdnit své údy, možná by byl zážitek o něco lepší (alespoň létajících kelímku s pivem jsem se naštěstí tentokrát nedočkal). Každopádně by neškodilo vyměnit režiséra a předělat scénář, tam bych viděl ty hlavní nedostatky Wolfmana. (6/10) (14.02.2010)