Hodina klavíru

Nepříliš vyrovnaný pokus natočit starý Hubačův scénář, připravený pro Vladimíra Menšíka a Vlastimila Brodského. Problém je nejen v nesrovnatelně slabším herectví Polívky a Lišky, ale také v nedochůdné režii Zdeňka Zelenky (vím, malichernost, ale třikrát po sobě natočit stejný Polívkův příchod ke dveřím... ech). Liška je herecky zcela nedostatečný a Polívka se snaží scény, které by Menšík hrál s tichým zvnitřněním, překonat šaržírováním a nejapnými pokusy o zlehčení látky. Budař je v tomto případě zcela zmarněný, šaržíruje jakéhosi groteskního blba, i Cibulková tentokrát není schopna zahrát skvěle připravený part. (16.10.2007)

Bolek Polívka jako člověk, který pitím přišel o všechno a hlavně svou ženu. Ve dvojici  s Pavlem Liškou se snaží vrátit zpátky do života, normálního a nepít. Vilma Cibulková jako manželka, co již vztah vzdala a našla si nového partnera a Pavel Liška co by bratr Kláry Melíškové, která zde hraje opravdu velmi zlou a přísnou paní, která to umí bratrovi všechno na rovinu říct až je člověku úzko. (04.03.2022)

Jiří Hubač se v Hodině klavíru tématu "problémy umělce s alkoholem" nevěnuje poprvé. Ačkoliv jde o samostatný film, v podstatě volně navazuje na Hubačovy inscenace Ikarův pád a Tažní ptáci s Vladimírem Menšíkem v režii Františka Filipa. Ikarův pád vyprávěl o odhodlávání se k léčbě a Tažní ptáci se soustředili právě na pobyt v léčebně - tyto fáze Hodina klavíru shrnuje ještě před úvodními titulky. Na malém prostoru tu jsou stručně, leč výstižně vystihnuty charaktery všech hlavních postav příběhu - tedy Františka Stáry, jeho ženy, syna a spolupacienta Edy Mandíka. Postavy Bolka Polívky (Stára) a Pavla Lišky (Mandík) jsou krásně napsané a herci opravdu mají co hrát (což v případě českých - nejen televizních - filmů bohužel zdaleka vždy neplatí). Nedá se to ovšem moc říci o vedlejších postavách, ty jsou většinou jen lehce načrtnuty - ale třeba Jan Budař dokázal i přesto zazářit. Co se týče příběhu: pan Hubač si místy až příliš zjednodušoval práci (uklízečka na ZUŠ a následné Stárovo vyhození, půjčení peněz Mandíkovi) a i díky tomu nepůsobí film moc věrohodně a autenticky, vyznívá až příliš tradičně. Snad je to tím, že jeho základ byl napsán už někdy před dvaceti lety. Ačkoliv jsou kulisy a kostýmy současné, jen těžko si lze představit, že by se v současném světě události seběhly a lidé ve filmu mluvili vždy přesně takhle. Přitom u jiných Hubačových příběhů jsem pocit nepřirozeného chování lidí neměl - naopak! Nekřivděme však scénáristovi, na vině je z velké části režisér - je znát, že Zdeněk Zelenka nemá s příběhy ze současnosti zkušenosti. Místo, aby jistou neautenticitu scénáře zahladil, naopak ji ještě zvýrazňuje – např. řidiči kamiónů hrající karty o peníze vypadají spíše jak piráti v krčmě, které pouze někdo oblékl do současných kostýmů. Snahu o přiblížení kino filmům poznáme hlavně díky častému použití kamerových nájezdů. Sice nejsou zcela dokonalé a obraz se při nich místy až příliš zatřese, ale film rozhodně vylepšují. Horší jsou pokusy o větší zdramatizování některých scén - nejkřiklavější je vyhození mobilu. Jednak působí zastarale jak z inscenace z 80. let (tehdy se ale samozřejmě rozbíjely jiné věci než mobily :) a navíc je to natočeno, jako kdyby se dělo něco mnohem drastičtějšího a pod koly kamionu neskončil mobil, ale člověk. Jediné opravdové kvality filmu tedy tvoří herecké výkony Boleslava Polívky a Pavla Lišky. Není to málo, ale čekal jsem rozhodně více. (01.10.2007)

Povedená variace na Ikarův pád/Tažné ptáky (vůbec točíme povedené filmy o melancholických pijácích vyléčených či nevyléčitelných - Dobří holubi se vracejí, Rok ďábla), která nedisponuje tak propracovaným scénářem a některé vedlejší postavy jsou nahozeny hodně nahrubo, i tak je to film, který mě dojal k slzám, hlavně díky perfektním hercům. Bolek Polívka hraje přesvědčivě jako už dlouho ne, Vilmu Cibulkovou jsem tak dobře hrát ještě neviděl a Pavel Liška předvedl podle mě svůj životní výkon. Zdeněk Zelenka dává jako obvykle hercům maximální prostor, nic navíc sice nepřidává, ale to mi u televizního filmu vůbec nevadí. A velmi povedený je konec, který je sice celkem předvídatelný, ale svojí kombinací smutku a naděje nádherný. Hodina klavíru patří k tomu vůbec nejlepšímu, co bylo v posledních deseti letech v televizi natočeno. (30.08.2009)

Ano, film se mi líbil. Ikdyž byl hodně smutný a toho humoru (a to dost hořkého) tam moc nebylo. Film oprávněně staví na 2 hlavních představitelích Polívkovi (zde hraje převážně egoistu, který trochu procitne až na konci příběhu) a Liškovi (hrajícího stejného chudáka, avšak dost naivního a člověka, který touží po přátelství a je schopen se pro něj obětovat). A musím se přiznat, že Pavel Liška mě docela dojal (a to nejen svojí sebezničující trpělivostí s "domnělým" přítelem). Trochu mě mrzí to menší hodnocení zde, ale třeba si k tomuto filmu, který já osobně hodnotím 4*, někdo časem najde cestu. (20.03.2008)