Poznáš muže svých snů

Tentokrát se to Woodymu nějak nevydařilo... Je tu hodně hezkých momentů, ale ve výsledku se jedná jen o několik souběžných příběhů, tu lepších (svůdně oči mhouřící Banderas), tu horších (stárnoucí Hopkins ve variaci na stokrát omletá kliše o stáří). Pořád je to příjemná podívaná, ale tentokrát spíš pro skalní fandy... A zdá se mi, jako by Woodymu anglické prostředí moc nesedlo - je to celé dost chladné a vnímané stále stejnou optikou jako u Match pointu a Sólokapra. (31.01.2011)

Není to úplně ten starej typickej Woody se svou sarkastickou sebekritikou, ovšem sarkasus, trefné postřehy a vtipné i tragičtější životních situace najdeme skoro v každé scéně. V postavách, nebo spíš jejich osudech, se nejspíš najdete, ale do vážných úvah nad nimi se pouštět nebudete, film vám radši přinese uvolněný nadhled nad nimi i nad životem celkově. I když pár střihů může pro oko diváka působit rušivě, atmosferické pohledy na Londýn a známé chodníky i budovy podél Temže vše zručně vykompenzují. Já osobně se bavila při filmu celých skoro sto minut a každý, kdo přistoupí na Allenův styl vyprávění i pohled na svět bude zaručeně taky. (16.12.2010)

Neuvěřitelné!! Woody Allen nepolevuje a rok co rok překvapuje další porcí promyšlených dialogů a netriviálních příběhů. Mistr už dávno nemusí nikomu nic dokazovat, natož mě, který některé jeho dítka doslova zbožňuje. Přesto.. když chce bavit, dojímat, soudit, překvapovat i pitvat, bránit mu v tom rozhodně nebudu. Pro tentokrát to není až tak jistý tah na branku, ale to „vůbec“ nevadí. No, vadí.. místy to totiž vypadá, jako by si slavný tvůrce jen plnil formu, protože ač měl skvostné herce a dobrý námět, jede jen na půl plynu. Cynicky se vyjadřuje k snaze několika vesměs příbuzensky propletených postav vymanit se z osobní krize. V některých to slušně vře, jiní se na dno teprve dostanou, další se z něho sápají zase nahoru. Skáče od jedné postavy k druhé, člověk se těší, co nabídne další setkání s někým, jenž se mu právě v minulé scéně stával bližším, jenže těch postav je tolik, žádná až tak moc srdcová a.. Allen, který dál putuje po starém kontinentě (ze Španělska přesídlil na britské ostrovy), tentokrát nijak zásadně nepřekvapuje (i když obrat u Joshe Brolina mě dostal), přesto si s divákem slušně pohraje (přebíhá z komediálních do tragických rozměrů a zase zpět), nastoleným zápletkám a potížím nedává řešení/morální soudy. Prostě leccos nechává na divácích. Ať si oni sami rozhodnou, zda ta či ona postava jedná správně.. i když se tak trochu staví a fandí těm naivnějším (třeba Gemmě Jones vrhající se do náručí kartářky). Občas jsou to skvostné momenty zralého tvůrce, povětšinou ale chybí ona pověstná lehkost.. přesto pořád nadprůměr!! Jo, a chci bydlet naproti Freidy Pinto.. (09.01.2011)

Může se zdát, že je to zase lehké a komediální, jako další Allenovy filmy z tohoto období; vybízí k tomu uvolněná hudba, světlé interiéry i exteriéry. Co se ale může během sledování jevit poklidně a v některých momentech odlehčeně, je však během děje neustále narušováno a v závěru smeteno, až připomíná ty nejtíživější Allenovy filmy (Interiéry, Září, chybí snad jen ona krutost z Manželů a manželek): Roy odcházející z nemocnice, Sally loučící se se svým šéfem, Helena, když odmítá dceři půjčit peníze, Alfie, který musí žít s tím, že dítě nejspíš nebude jeho - hlavně záběry na jejich tváře v tyto momenty. (02.05.2017)

Vyzrálý Woody, jak ho mám ráda - hravý, zveličující, zesměšňující a zde navíc i noblesní, a přes všechnu tu tragiku vlastně velmi uvolněný. Ženské obsazení bez chyby (včetně úžasných kostýmů), z mužského mi nesedl Josh Brolin, zato mi přijde, že své alter ego Woody tentokrát rozdělil do dvou postav - Heleny Gemmy Jones a Alfieho Anthonyho Hopkinse, přesně podle své rozpolcenosti... Woody neohromující, ale právě ten, kterého mohu vidět s chutí znovu. (29.08.2013)