Ubožáci

Myslím, že v tomto případě nebude nekorektní, když pomineme Victora Huga i Jeana Valjeana, a zeptáme se pouze, proč obdivujeme a ve své fantazii hýčkáme Lino Ventruru. Ale ani zde neřekneme nic nového, budeme se za šos držet našeho pána a učitele Sigmunda Freuda: Lino Ventura jako prototyp otce (na fyzické úrovni) a boha (na úrovni psychické). Takového otce, který nám sice občas střelí facku nebo dá herdu do zad, ale na kterého se můžeme spolehnout, když se dostaneme do nějakého průseru (dále viz Sebrané spisy S. Freuda). Takovým dojmem působí Lino Ventura ve všech filmech, ve kterých hraje - a tak se tento dojem stává skutečným pojmem. (08.03.2015)

Obsahuje spoilery. Televízny produkčný podpis je na Hosseinovej adaptácii rozsiahleho Hugovho románu poznať, avšak nijak mu neubližuje. Práve naopak, dovoľuje sústrediť sa vo všetkej komornosti na jednotlivé zložky a inakosť dvojdielnej verzie s Lino Venturou. Tá spočíva predovšetkým vo výbere kapitol dôležitých pre rozprávanie (obohatenie a rozvedenie línie s Ténardierovcami, zostručnenie príbehu Fantiny alebo vypustenie okolností ľudovej revolty a priameho záberu na Javertovu smrť v druhej časti), predely medzi knihami (zastávajúce rolu prostého údaju ale tiež evokujúce aktívne zapájanie čitateľa/diváka, ktorý medzi nimi plynulo prechádza) a dôraz na mizanscénu v interiéroch i zachytenie atmosféry v uličkách dobového Paríža. Pohyb kamery po scéne, výrazná prevaha interiérov a detailov tvárí sú základom kontrastnej konfrontácie vo významovej rovine rovnako ako v humanistickom diele Victora Huga. Lino Ventura ako Jean Valjean je dosť možno najlepším predstaviteľom vznešeného ideálu dobrého človeka. Práve on si pre seba kradne každú scénu a pasáže, v ktorých nefiguruje, pôsobia potom vďaka slabšiemu rozvedeniu väčšiny vedľajších postáv (Cosetta, Eponina) ako chudobný príbuzný. A je tiež genderovo vyhranený - dominantné a do hĺbky rozpracované sú výlučne mužské postavy. To však príbehu však príbehu nemožno vyčítať, keďže je nevyváženosť týchto dvoch elementov už znakom predlohy a odrazom doby a spoločenskej nerovnosti, ktorú opisuje. 80% (17.12.2014)

Hossein dokáže vytvořit místy pořádně působivou, mrazivou atmosféru. a některé pasáže jsou vskutku velmi povedené. Z příběhu je toho, ale dost vynechané. Pro mě velmi důležitý Thénardiér má dost málo prostoru (a hraje ho Jean Carmet, který se mi na to nehodí.) Ve druhé části se Hossein začne vyžívat v různých zpomalovačkách, flashbacích a podobných uměleckých záběrech. A takhle se podle mě Bídníci moc vyprávět nedají. Kdybych ten příběh neznal, asi bych se úplně ztratil a vůbec by mě to neoslovilo. Tak třeba závěrečná Valjanova smrt je ztvárněna možná zajímavě, kde je to dojemné shledání s Cossetou a Nicolasem? Kde Thénardierovo předání informací Nicolasovi, na základě kterých Nicolas pozná, že ho Jean Valjean zachránil? I Javertova smrt je ztvárněna možná zajímavě, ale divně. A taky je tam pořád tma. Asi pokus o temnou atmosféru, ale místy není skoro vůbec nic vidět. Ovšem, Lino Ventura hraje jako o život a Bouquet se pro tuto snad narodil. (17.05.2019)

Režijní vedení Roberta Hosseina je opravdu mistrovská práce. Obraz, atmosféra, přesvědčivé herecké výkony to všechno v příběhu, patřící ve Francii mezi absolutní literární vrchol. Mně osobně by více vyhovovalo, kdyby dílo nebylo rozdělano na dvě části a šlo v TV na jeden zátah, ale chápu, že by asi hodně diváků nejspíš omyly. (17.12.2014)

Snažil jsem se brát Ubožáky jako zcela svébytnou adaptaci slavné Hugovy knihy v podobě čtyřdílné TV minisérie a vyhnout se označení remake. Tuším, že narozdíl od Lelouchových Bídníků 20. století (1995) tvůrci nechtěli natočit snímek tak, že by si svým pojetím doslova žádal od diváka znalost původního příběhu. Nicméně výsledek, ve kterém je řada důležitých scén buď zkrácena nebo přímo vynechána, mi tyhle pocity občas vyvolal. Nejen u jedné z klíčových scén, kde Valjean (již jako starosta Madeleine) zachraňuje muže spod kočáře a inspektor Javert skrze způsob nadvihnutí těžkého břemena poznává Valjeanovu totožnost (zatímco divák narozdíl od Javerta nemá možnost první obdobný čin Valjeana zde vůbec spatřit a velký význam téhle scény pak může uniknout). Ale zejména v druhé polovině série, kdy se tvůrci hodně zaměřili na revoluční události Francie v 30. letech 19. století, bych se ve skloubení dalších dějových linií bez znalosti příběhu nejspíš ztratil (se znalostí jsem byl spíše jen mírně zmaten). Nejvíc mi vadily všechny ty rádobyumělecké spomalené záběry na střelby a padající těla, připadaly mi zbytečně patetické a dlouhé. V řadě komorních scén s dialogy v jedném prostoru se na druhé straně nezapřel ani televizní původ. Udělat oproti pohádkově laděnému filmu s Jeanem Gabinem temnější verzi Bídniků určitě nevnímám od Hosseina jako zlý nápad a Lino Ventura je stejně tak vynikajícím Valjeanovým představitelem. Věnovat celý film čistě Linovi, který do té role dává všechno i velký kus srdce, a zažívá coby Valjean osobité proměny, mohl vzniknout pěkný čistý kousek. Bohužel z obsazení vedlejších rolí (oproti Bourvilovi a Blierovi ze starší verze) mne nikdo další nedokázal osobitě zaujmout (a třeba J. Carmet v roli Thénardiera ani moc neseděl), což vnímám jako deficit, když se děj kolem těch postav hodně točí a třeba ve třetím dílu se Ventura skoro ani neobjeví. Díky Venturovi a také díky tomu, že jsem zrovna neměl předem příliš vysoká očekávání, nakonec zklamán nejsem. Ale ve srovnání s pocity z filmové verze z roku 1958 vcelku ani vysloveně nadšen. (Jsem zvědav, jak se příště poperu s Bídníky '1934 a Harry Baurrem.) 65% (13.05.2020)