Učitelka

Nebudu tajit, že s pány Hřebejkem a Jarchovským mám podobné názory na život, jak by taky ne, když mám jejich práce rád a oni jsou velmi angažovaní. Je jasné, že v tomhle filmu chtěli zobrazit různé charaktery pod tlakem jakékoliv společnosti a poslední záběr dokazuje, že jim zdaleka jen o socialismus nešlo. Jde o to, jak se jim to povedlo, uznávám analýzy a úvahy (Kamil Fila, samozřejmě), Alena Prokopová na svém webu (i přes průměrné hodnocení) uvádí do souvislostí fakt, proč jsou názory na autorské duo tak příkré a vy se něco dozvíte. Co neberu jsou z velké části nenávistné reakce, které berou nit po niti z příběhu tohoto snímku a argumentují věcmi, na kterých tady ne tak úplně záleží. Tvůrci někoho pomlouvají? Protože ve filmu nebyl zobrazen takzvaný "hodný" učitel, v reálu neexistovali? Čekám, kdy pojem "antikimunismus" bude stigma - pro mě tento postoj třeba znamená, že není tak úplně běžné, jako tento rok, posadit do českých lesů sochu pohraničníka a nedívat se na to i historickým pohledem. Snímek u mě osciloval mezi 70% a 90%, výsledné hodnocení je kompromis, další zhlédnutí je i díky všem těm názorům nutnost. (19.09.2016)

Definitivně vyléčen ze zdejších spoileroidních obsahů, jenž vám jsou krom úvodu, zápletky, peripetie, rozuzlení a závěru schopny vyzradit i zabarvení stolice jednoho z komparzistů, který byl produkcí stejně vystřižen, si u většiny filmů nezjišťuji nic předem a kolikrát jsem natolik důsledný, že nepostřehnu ani žánr. To se pak jeden nestačí ani divit, co si to vlastně pustil. Od slovenského filmu s názvem Učitelka jsem očekával nějakou podprůměrnou stupidní komedii a ono se z toho vyklubalo celkem zkurvený drámo! Po zhlednutí mám chuť paní učitelce nachcat do úst, ale to se dalo čekat. Jak se někde děje bezpráví, to já bych hned bral kuši a po Hoodovsku prostřeloval aorty a chcal lidem do huby. Paní učitelka na to šla sofistikovaně a svoje zneužívání nebohých rodičů maskovala za laskavosti. A dělala to dobře. Když za vámi přijde sousedka, jestli nemáte trochu rýže, taky jí řeknete spíš „ano, Haničko, a chceš hnědou, naklíčenou, wehani, indiánskou nebo jasmínovou?“ namísto výstižnějšího „běž do piče, mrdko, a přestaň mi kurva parkovat na trávníku“. Lidé mají totiž nevysvětlitelné tendence k bezplatnému prokazování služeb, tu švestičky ze zahrádky, tu paštička, jitrničky, tlačenečka, tam zase nějaké nenošené armani svetříky a než se nadějí, stanou se loutkou své úchylky být za dobráka. Já bych na takovou manipulaci neměl žaludek, mně bývá docela trapně už teď, když mi jedna slabomyslná kráva od nás z baráku za lehce erotické esemesky nakupuje a platí nájem. (24.01.2017)

Ano, výsledku ubližuje přílišný příklon k jedné straně, přílišná doslovnost, přílišná morální modelovost a zjednodušení některých kaněk let minulých, ale jinak jsem se bavil náramně. Ač jde o smutnou vzpomínku na nesvobodná osmdesátá léta, osvědčený tandem Jarchovský-Hřebejk znovu vsadil na pitvání mezilidských vztahů, které nejsou triviální a pohybují se mezi dramatickým i komickým vyzněním. Vše začíná na schůzce svolané ředitelkou jedné bratislavské základní školy. Má na ní padnout třídní učitelka, která si za prospěch dětí vynucuje u rodičů vždy nějakou tu službičku. Jen jedna rodinka (ač měla snahu) se nepodvolila a skončilo to pokusem o sebevraždu jinak nadané dcery. Retrospektivami se dostáváme do téže třídy, jen s dětskými aktéry, kterak čelí formování světa pohodlí ze strany velmi „dobře hrající“ manipulátorky. Dvojice autorů se zabývá jednotlivcem (rodinou), který nechce mlčet, ale na pořádný křik mu chybí podpora nečinného okolí. Za to, že je Učitelka tak působivá, může děkovat hercům. Potěší zoufalý otec Csongor Kassai, který buchty pro učitelčinu sestru do Moskvy prostě nedoručí, nebo Martin Havelka, který jednou bránil manželku před oplzlostmi „špatného“ člověka a už navždy bude mít nálepku delikventa, hlavní chválu si ale zaslouží Zuzana Mauréry, která představuje osamělou ženu a bravurní manipulátorku sofistikovaně terorizující okolí ve velmi celistvě pojaté postavě. Slovenština? Nevadila, pro mě příjemná změna. Funkční drama o několika interiérech. Všelijaká morální dilemata řešíme i dnes, v tomhle retru jsem se tak alespoň já cítil moc dobře. (07.12.2016)

Musíme si pomáhat po čechoslováčkovsku. Jakkoli se nemohu zbavit pocitu, že na divadelních prknech by to fungovalo lépe, tak nelituji investovaného času. A nelitoval bych ještě o poznání více, kdyby to duo Jarchovský/Hřebejk pro jednou zastřešilo nějakým jasným dějovým obloukem. Není to vedeno jako příběh od začátku po závěr, ale spíše po jednotlivých samostatných „bakalářských“ segmentech, kdy se to dvacet minut věnuje jedné rodině a pak se přejde k jiné, aniž by se to k těm předchozím kdy vrátilo. Také škoda, že děcka jsou po chvíli odkloněna na třetí kolej. To proč to tak dobře navzdory výše uvedenému funguje je, že ta situace a její řešení z pohledu jednotlivých rodin je rozehrána zajímavě, že co Jarchovský kazí po dějové stránce, to nahrazuje dialogy a že neokoukané obsazení předvádí bravurní výkony. Čili ve výsledku je největší škoda promrhaného finálního aktu. (15.12.2016)

každý, kdo v té době žil, si pamatuje. Já měl v první třídě učitelku, která milovala řezníkovu dcerku, ač se počůrávala a neuměla ani počítat do pěti. Pak na gymplu jsem měl učitelku na ruštinu, která mi dala pětku hned mezi dveřma, jen protože si usmyslela, že stejně nemám hotový úkol. S tím se nedá bojovat, z toho se dá jen vyrůst nebo utéct pryč. Udělal jsem to (04.12.2016)