Domácí péče

,, pět, maximálně sedm měsíců... '' ----------- S těmito filmy mám problém a nic na to nemění fakt, že tento je kus pořádné filmařiny se skvělými hereckými výkony. Myslím, že se takovéhoto verdiktu děsí podvědomě každý z nás. Okamžiku kdy vám lékař chladně a bez emocí protože ten den jste už třetí v pořadí sdělí tu fatální novinu o tom coutdownu, který ve vás běží... --- Díky slávě z Varů, jsem jej tedy včera viděl v kině. Vše už tu prakticky padlo a tak jen opravdu musím pochválit Polívku, že po čase zase hrál. Jako by mu ty role manželů či blízkých těžce nemocných lidí nějak sedly více než ty ostatní. Vzpomeňme Zapomenutého světla... O výkonu A. Mihulové se nemá cenu zmiňovat, film stojí na ní a roli Vlasty dala neskutečně přirozeně a s přehledem. Super byla i Vilhelmová, ze které je už zralá ženská a která je nyní nejen krásnější, ale působí mnohem vyzráleji než ve filmech kde hrála často nějakou vesnickou pubertální Mařku (byť také dobře zahranou). U filmu si uvědomíte to vlastně je ta ,,Domácí péče''. že tu existuje celá armáda pěšáků, kteří vybaveni klíčema, salámem na hlídající psy s kabelou plnou medikamentů a plenek obchází potřebné a ošetřuje je. Jejich nasazení je neskutečné a jsem si jist, že film nikde nic nepřikrašloval. Ačkoliv se místy párkrát zasmějete, dobře víte, že konec bude všelijaký. Pokud si tedy chcete užít porci emocí, jděte do toho, není to vyhozený čas ani peníze. Může vás to ale dostat do depky, tak bacha! 4 žaby. * * * * (14.08.2015)

Slušné obsazení,ale výsledkem je pro mě zklamání.hodinu a půl jsem se díval,jak někdo pozvolna umírá,aniž by mě celý příběh něčím zaujal.Navíc mě celou dobu štvali esoteričtí sektáři a film mě tak nějak otrávil a znechutil.Nakonec jsem pochopil,že pokud jsem si chtěl "vychutnat" podobný zážitek,stačilo mi vypnout DVD a ponořit se do vlastního poživota,problém je v tom,že chci na to,co je zapomenout a ne naopak.Nejsem zrovna fanouškem francouzské kinematografie,ale takový snímek Nedotknutelní,to byla jiná káva. (01.08.2016)

Příběh jedné dámy, která o dost víc dává, než si bere a jejíž život přetočí naruby jedna zpráva. Očima objektivu nahlížíme do světů jednotlivých postav snímku, sledujeme, jak se tato dáma a její okolí se zprávou vypořádájí, jak na ni reagují. Každý si projde svým vývojem, který nám režisér sděluje s pochopením, ale o to upřímněji. Divák se dostává do příběhu, učí se spolu s Vlastou i Laďou komunikovat, napjatě čeká, jak dopadne snaha vyléčit svět alternativními energiemi a nakonec se s lehkým úsměvem se vším smíří. Tak jako Vlasta. Co už taky člověku v tom životě zbývá. (12.03.2017)

Alena Mihulová ve své životní roli v pozadí s ansámblem neméně skvělých herců v rolích vedlejších. Zároveň také jeden z nejsmutnějších filmů, jaké jsem v poslední viděla. Syrový a upřímný příběh u kterého je nad lidské síly zůstat bez pohnutí. Prožila jsem to s nimi, plakala a přesto nakonec neodcházela s onou typickou pachutí a depresí, jež je podobným filmům tolik blízká. Jednoduché poselství - život je krásný, bojuj a nenech se zlomit... Děkuji Slávkovi Horákovi za silný zážitek. (23.11.2015)

Jako ano, chápu, co chtěl autor říci. Dokonce odhadnu směřování jeho myšlenek, jak chtěl příběh podat a jaké tam chtěl mít zápletky. Jenže tím, že nešel do hloubky, že spoustu věcí nedořekl, nebo dokonce nenaznačil, se mu to sesypalo pod rukama. Možná bych mu mohl doporučit, aby si nejprve přečetl Terzaniho knihu Ještě jedna jízda na kolotoči, o tom, jak se s rakovinou a vidinou smrti vyrovnává do té doby úspěšný novinář a žurnalista. Jeho myšlenky mají hluboký vhled, nechají nás nahlédnout skutečně do nitra, do myšlenkových procesů. Tento film to nenabízí. Vlastně nevíme, proč se třeba ti dva vzali, proč Polívkova postava manžela je tak odtažitá, proč ho nezajímá, co se s jeho ženou děje a bude dít, když jistý vztah k ní stále má... Stejně tak postava dcery je jen naznačena - a vztah matka-dcera rozebrán zcela minimálně. Ano, vidíme jizvy na rukou, ano, napadne nás něco o sobectví, ano, je tady ten telefonát a kuplet na závěr, ale stále je to zatroleně málo, abych si udělal představu. Zato se hodně času věnuje ezoterice, a to ještě zmateně - padání lidí do transu je na křesťanských setkáních, kde to má působit duch svatý, urinologie léčí i tělo apod. Navíc jsou zde divné skoky - od skepse k léčitelským praktikám po bezvýhradnou důvěru a obhajobu (jako proč ne, ale jen na základě ohnuté lžičky? bez postupného vývoje?), od rozčarování, že jde o léčbu duše pro další reinkarnace (mimochodem, další nonsens, tohle ezoterika řeší až ve druhém plánu, jestli vůbec), po náhlé se vyrovnání s nadcházející smrtí (a vlastně nevíme jak a proč - že utekla v noci do lesa a tam "prozřela"?). Neříkám, že nejde o silný příběh, ale místo povrchních zbytečností bych ocenil hlubší vhled a zobrazení myšlenkových pochodů - třeba scénu, kde by se dívala na lidi v zahradní restauraci, jak popíjejí pivo, děti si hrají, a najednou by si uvědomila, že ti lidé tam zítra budou, ale ona už ne. Dost mě také štvala ta těkavá a zoomovací kamera, jež měla problém zarámovat nějaký smysluplný obraz. (02.01.2017)