Zahradnictví: Rodinný přítel

Pozerať Zahradnictví takmer tri roky po premiére, respektíve po tom, čo opadla eufória a následné kruté vytriezvenie, je zrejme lepšie rozhodnitue ako to sledovať pred rokmi v kine. Nič som totiž nečakal a vedel som, že bude lepšie si prvý film nijako nespájať s Pelíškami. Dočkal som sa tak solídnej drámy z druhej svetovej, ktorá je takmer bez humoru, s kvalitnou výpravou, dobrými hercami, psychologicky uveriteľná, ale na druhú stranu vlastne úplne bez vojny a neprirodzene naťahovaná. Čo by nevadilo, ak by emocionálne vyvrcholila. Lenže to, čo malo byť emocionálnym vrcholom a skutočne ním byť mohlo, je nám iba sucho oznámené, naproti tomu mnoho scén predtým a o ničom sú nám prezentované ako niečo extrémne dôležité pre dej, lenže nie sú. Možno bude ale lepšie ohodnotiť celú trilógiu ako celok. Zatiaľ relatívna spokojnosť... (12.02.2020)

Velmi zvláštně pojatý film, který je v mnohém ohledu rozporuplný. Válka a situace rodiny, kde v rámci široké rodiny (dva bratři a švagr), jsou tři jedinci zavřeni pro spolupráci s odbojem, je podaná v podstatě jako úsměvná selanka. Rodinné ženy žijí ve dvou luxusních výstavních vilách, nedostatek potravin je demonstrován tím, že v polévce k Štědrovečerní večeři je místo ryby svítek, a po válce nemlich tak, selanka s ruskými vojáky před domem, kdy se jeden projede vilou na koni a bez dalších souvislostí odjede a nic. I tak, moje největší výhrada spočívá v tom, že vychvalovaná Geislerová je pro mě naprosto nezajímavá a naprosto předvídatelná, jak se zatváří v příští chvíli vím o vteřinu dřív, než ten ksicht udělá, naopak, zajímavý mi ve své roli přišel Ondřej Sokol. Zábavný strýček, který by opravdu mohl v dobách těžkých těšit děti i jejich rodiče. Velmi zajímavé a odvážné bylo použití dlouhého prologu s konspiračním námětem, jehož protagonisté se objeví znovu až asi po hodině filmu. Souvislost je samozřejmě zřejmá (pokud člověk tedy není hluchý, debil, nebo hluchý debil), ale pořád je takový postup nezvyklý. Místní kritiku zrovna tohoto nechápu tam, kde si lidé s oblibou leští intelektuální ego u příběhů nelineárních, roztříštěných a v takovém postupu samotném spatřují filosofický přesah. Hodnotit si zatím netroufám, myslím, na to bude času dost, až uvidím všechny tři díly, kdy nedořečené do sebe (doufám) zapadne, pokud ne, přikloním se k hodnocení nižšímu, než o jakém uvažuji nyní s příslibem věcí budoucích. (10.01.2018)

Pamatuji si tehdy, když jsem na film viděl někde plakát, jak jsem vyprskl smíchy. Já jako teda nejsem markeťák, ale rád bych si z dálky prohlédl množinu diváků, které do kina přiláká něco, co se jmenuje Zahradnictví: Rodinný přítel. Více usazený a nevzrušivý název příště prosím říkala prababička. Krom toho je Rodinný přítel zatím asi nejsilnějším průkazem tvůrčí zakonzervovanosti a izolace Hřebejka s Jarchovským, kde opravdu šíleně selhal dramaturg. Výsledkem je narativní avantgarda, kde je úplně bizarně rozložený čas mezi zápletkami, podzápletkami a ilustračními momenty. Pro diváka se tak film stává vlastně takovým trochu interaktivním dobrodružstvím, kdy se z filmu snaží odhadnout o čem teda že jako vypráví a čím vlastně chce být. Myslel jsem, že lépe ponesu "vážnou" roli Sokola, protože vzhledem tomu, že jsem ho nikdy neslyšel říct něco vtipného, nepovažuji ho za komika, leč jeho herecký rejstřík obsahuje jen zvláštně infantilní polohu na rozmezí mladého Daniela Craiga a starého Marilyna Mansona. V závěru mě pak fascinovaly dva záběry, kdy nejprve vidíme panorama terezínské ulice, ze kterého se střihne těsně poté, co se začne zvedat jeřáb s kamerou a pak ten poslední, ve kterém jednu postavu zastíní stropní lampa, ale střihne stejně až po tom, co herečka dojde na značku, akorát již pět vteřin není vidět. Jasně to naznačuje, že do konce to neviděl z tvůrčího týmu nikdo. Na další díl, který, tentokrát skrze plakát, naznačuje další pevný zářez do vlny "new Czech weird cinema" se s odpornou zlomyslností těším. (29.08.2022)

Na Zahradnictví jsem byla hodně zvědavá, když přišlo pozvání na premiéru do pražské Lucerny, nemohla jsem odolat. Nic mě nemohlo naladit lépe, než procházka rodným městem a zdobný interiér kina. U příběhu jsem od počátku vnímala atmosféru příběhu dokreslenou zdařilou kamerou. Nevadilo mi pomalé tempo příběhu, které přesně zapadalo do doby, ve které se děj odehrával. Ani jistá dávka stylizace a způsob herectví podtrhující dojemnou složku příběhu nepůsobili rušivě. Záměrem autorů bylo vytvořit navazující trilogii v odlišných žánrech s posuny v čase, ale zároveň samostatné filmy. To první zatím nemohu posoudit, ale to druhé se určitě podařilo. Ocenila jsem míru humorných a dramatických prvků. Oboje bylo vyváženo, tak, aby nebyla narušená hlavní linie melodramatu. (1. 5. 2017) S odstupem času po roce a čvrt 2. 9. 2018: Skoro se mi zdá, že jsem loni v květnu viděla jiný film. Je patrné, že jsem byla hodně pozitivně naladěná ... Filmové zpracování vlastních vzpomínek je vždycky ošidné. Pokud se chtějí tvůrci přesně držet předlohy, může nastat okamžik, kdy to chce dramaturgický zásah, ale je striktně odmítnut, protože "tak to prostě tehdy nebylo ..." Rodinný přítel vyznívá sice sladce ale hodně ploše. Postava Jiřího je značně zidealizovaná, je prostě jenom hodný a milý, chybí mu plastičnost. Jakoby byl celý děj podmíněn jen tomu, ukázat, jaký je chlapík. Příliš se nepovedly ani dialogy, jakoby je herci četli a nešly přímo z nich. Hodně atmosféry, málo rozvinutá dramatická složka. (01.05.2017)

Dramaturgie. Nic jiného v tom není. Hřebejk/Jarchovský jsou tak do sebe zahledění a sehraní, že nedokážou od svého díla udělat ani krok a nevidí absurdně zjevné chyby. Film je emocionálně nečitelný, zmatečný, doslovný a přitom nejasný ve svém sdělení. Jde o chyby tak brutálně začátečnické! Čtyřicet minut rozbalování dárků! Jo a je tam pořád tma! Proč je tam pořád tma? (27.04.2017)