Listopad

Konečne opäť skutočné umenie na plátne. Už mnoho rokov som nevidel film, ktorý by prebúdzal tak jedinečné pocity a emócie. Lenže kolegovia z csfd, tráviaci stovky hodín na premiérach tzv. must-seen filmov (aby sa mohli preukázať čo najvyšším množstvom komentárov) nepotešil, dokonca si na základe porovnania komentára a hodnotenia myslím, že dali viac hviezdičiek iba preto, aby si nepohnevali niekoho, koho si pohnevať možno (rád by som preboha vedel, kto to je). Keďže je to umenie so všetkou licenciou, aká umelcovi prislúcha, požadovať vysvetlenie každého záberu či každej scény je nebotyčná hlúposť. Umenie sa prežíva a nie vysvetľuje. Je to normálny romantický príbeh o láske, dokonca z obdobia romantizmu (1840-te roky), avšak podaný tak, aby sa po všetkých stránkach odlíšil od všetkých iných filmov o láske, čo je nepochybne snaha úplne pochopiteľná a preto toto tvorivé úsilie musím vysoko hodnotiť. Režisér určite videl Bergmanovu „Hodinu vlkov“ najmenej trikrát. Potom aspoň raz Švankmajerovo „Besnenie“ a myslím, že aj Mijazakiho „Cestu do fantázie“, v ktorej každý berie všetko šialené, čo mu príde do cesty, ako úplne normálne, možno i romantický hororový balet „Giselle“  z roku 1841, napriek všetkému je až desivo originálny. Ostáva mi dúfať, že o ďalších cca 10 rokov znovu niekto príde s takýmto „artovým hnojom“ (odborný termín vygenerovaný kolegom, ktorý píše komerčné romány), aby potešil moje srdce i dušu. (31.10.2021)

Baladický magický realismus na estonský způsob ve vesnici, která se na rozdíl od nedávné Jagny nenese ve znamení barev sedláctví a ročními cykly proměnlivé přírody, polí a luk, nýbrž je to venkov nuzných chatrčí, temných březových lesů, bahna a špinavých malých, závistivých a bezzubých lidí, kteří vypadají jak vystřižení z rajchlovských demonstrací. To vše s "švankmajerovskými" motivy, pěknými nápady, humorem i atmosférou mně připomínající Eggerse či Dumału. (12.11.2023)

Už dávno jsem si všimla, že filmy, které vycházejí z magického realismu, nemají moc příznivců. Jenže to je přesně to, co mě fascinuje a úžasně baví. Ten svět na pomezí reality a snu. Listopad čerpá ze starých místních tradic plných pověr, legend, říkánek i mýtů. Místy působí velice naivně, primitivně, až hrubě, tak jak se i život venkovanů dříve řídil jednoduchými a snadno pochopitelnými pravidly. Ve filmu ožívají jejich sny a přání, podobně jako neživé předměty nebo jejich mrtví předkové. A černobílá kamera je prostě úchvatná. (12.10.2018)

November je čisté vizuálne obžerstvo a asi ním aj zostane pre drvivú väčšinu divákov. Výnimku by mali tvoriť insideri, ktorí zrejme tejto estónskej mytológii rozumejú. Našťastie sa príbeh postupne vykryštalizuje a divák nemá dojem, že sa pozerá iba na nesúvislý rad krásnych obrazov, ale dlho ho mať bude. Treba však dať Novembru šancu a vydržať, on sa odmení. Napadá ma kacírska myšlienka, či Sarnet nejako na diaľku nespolupracuje s Eggertom, alebo si navzájom nekradnú nápady. No a Vláčil tu už spomínaný bol, toto je ale čisté fantasy. Kto film videl, asi chápe, že v Lotyšsku si asi veľkú popularitu nezíska... :) Alebo to bola poznámka smerom k Litve, už neviem. (18.03.2020)

Baladické fantasy drama, i když přese všechnu magii se mi tu žánr fantasy až tak nezdá, s přesahem do pagan hororu je do jisté míry romantické, protože - možný spoiler - dopadne naprosto špatně, respektive vítězstvím smrti nad životem tak, jak si romantismus žádal. Vizuálně krásný film, kdy ale jen zdánlivě a při povrchním sledování můžete nabýt dojmu, že forma zastiňuje obsah. Není tomu tak, protože pevný příběh se vine jako jasná niť celým snímkem. Příběh nešťastné Liiny a Hanse, který se zakoukal do baronesy, je velmi dobře čitelný. Připomene příběhy lidové slovesnosti - balady, písně a pohádky. Hned úvodní scéna je tak trochu šok, ale sympatický. Z řady krásných scén lze připomenout cestu Liiny nočním lesem, kdy nese svíčku, u hrobů již čekají další venkované, objevuje se mlha a přicházejí zemřelí - duchové. Jejich příbuzní je pak odvádějí k sobě, hostí je a rozprávějí s nimi - podobně to měli třeba Keltové (Samhain). Venkované sice přijímají v kostele, leč hned za rohem si vyndávají hostie, z nichž pak dělají kulky do pušek, protože nikdy neminou cíl. Venkované uzavírají smlouvu s Ďáblem, aby získali pomocníka, ale je to klasicky něco za něco; divák se dozví, jak vyzrát nad morem i jak připravit elixír lásky. Nechybí čarodějnice, či duševní spojení s vlčicí. Smysl pro detail mi tak nějak připomněl E. Krumbachovou. Dieter Laser mezi ostatní krásně zapadl, protože snad větší držky už najdete jen v ruském filmu. Jasně, je to artový film a díky za něj, páč těch normálních mám občas už dost... (05.10.2023)