Režie:
Karel KachyňaKamera:
Josef IllíkHudba:
Jan NovákHrají:
Iva Janžurová, Jaromír Hanzlík, Luděk Munzar, Ladislav Jandoš, Zdeněk Jarolímek, Ivo Niederle, Vladimír Ptáček, Jiří Žák, Klaus-Peter Thiele, Ulrich TheinObsahy(1)
Podle námětu Jana Procházky natočil v roce 1966 režisér Karel Kachyňa komorní příběh z posledních dnů druhé světové války. Ústřední hrdinkou je zoufalá venkovská žena, které Němci pověsili muže a které osud přivedl do rukou mladého vojáčka, na němž může vykonat svou pomstu. Celé drama se odehrává během cesty hlubokým lesem, kdy koňský povoz se ženou, vojákem a jeho těžce raněným spolubojovníkem míří k rakouským hranicím. Žena čeká na příležitost pomstít se, ale když ta chvíle nastane, zabít nedokáže… Kočár do Vídně patřil k nejdiskutovanějším filmům své doby. Jedněmi byl zatracován jako protiněmecký, jinými jako protičeský, ba i jako protipartyzánský. Je to však především film proti válce, proti zabíjení. „Válka zabíjí hlavně nevinné. Koho jiného? Copak do války šli někdy i jiní, než ti, kterým se vůbec nechtělo jít do války? Ale jakmile už zabíjení nastane, má své vlastní zákony. Redukují se ve snahu přežít: buďto zabiji, nebo budu zabit. Tento motor smrti je hlavním v každé válce,“ říká o svém filmu scenárista Jan Procházka. Roli mladé ženy Kristy napsal přímo pro Ivu Janžurovou, která patří v českém filmu mezi největší herecké osobnosti. Výborným partnerem jí byl Jaromír Hanzlík, pro kterého role vojáčka byla jednou z prvních velkých příležitostí. (Česká televize)
(více)Videa (3)
Recenze (235)
Minimalistické drama o třech hercích, odehrávající se v prostředí lesního ticha. Do filmu je divák uveden titulkem, který popisuje dramatickou událost, díky které se hlavní postavy ocitají v situaci, jež je základem tohoto filmu. Úvod je celkem nečekaný a jen málo režisérů by se spokojilo s tak strohým popisem situace, spousta tvůrců by jistě upřednostnila celou scénu nafilmovat, ale tím by se vytratila jednolitost a komornost celého filmu. Zápletka je vlastně jednoduchá, ale o to šokující je její vyústění, které mě zcela uzemnilo. Díky rozumné stopáži film nenudí a nabízí tak trochu jiný pohled na konec války. 8/10 ()
„Kočiar do Viedne” mal "pôvodne" odviesť dvoch rakúskych dezertérov do bezpečnej zóny, pričom sa tak malo (u)diať z 03. na 04. mája 1945, čo jasne predznamenáva, že vytúžený koniec II. svetovej, a «obzvlášť i extrémne brutálnej» vojny, sa jednak konečne blíži ku koncu, ale akési psychologické zovretie troch kľúčových, resp. dvoch postáv, ešte stále nie je vo svojom cieli... Dedinskej žene menom Krista, najprv Nemci »pre výstrahu« obesili muža, pretože ukradol pár vriec cementu, aby následne potom dvaja nič netušiaci vojaci vošli do domu smútku, prikázali vdove pripraviť voz, zapriahnuť kone a ísť s nimi... Zbehovia sa volajú Hans, ktorý má perfektnú pamäť na dátumy a ranený stúpenec nacizmu, ktorého meno sa vôbec nespomína. Vdovicu ženie vpred jedine túžba po pomste, že by si mohla zgustnúť na týchto dvoch úbožiakoch, keď jednému z nich, dokonca dohára sviečka, a tak možno ten ďalší si ani bohvieako extra nevšíma, ako sa im postupne "sami od seba" strácajú veci, na čo príde až neskoršie, kedy sa situácia čoraz intenzívnejšie vyostruje. V podstate sa po celý čas zvyčajne pohybujú naprieč dlhým lesiskom, ktorý zrejme na všetkých pôsobí, ako (ne)konečný labyrint plný samého úskalia, kde by teoreticky mohli pomôcť "dobrí partyzáni" , ktorí predsa poznajú les, ako svoje ponožky, všakže ? / Renomovaný český režisér, pán Karel Kachyňa, nakrútil mimoriadne depresívny film, čo rovnako podtrhuje jeho zvlášť strhujúca čiernobiela kamera, a to ani nehovoriac o rešpektovanej českej herečke Ive Janžurovej v hlavnej úlohe, ktorá si v 1/2 snímku, vystačí čisto s neverbálnou komunikáciou, keďže jej mimiky tváre a gestikulácie, hovoria úplne za všetko. Presne takýto počin patrí do zlatého fondu SVETOVEJ kinematografie. ()
Období není nutné představovat, je v nich, rozdalo jim role a nechává je hrát. Na scéně je oběť a nadřazený, není čas na soud, herci byli již odsouzeni dobou, která je nutí jednat. Vše ovšem trvalo moc dlouho a jediné, co oba tábory spojuje, je vidina rychlého konce. Chtějí jít domů. A možná že toto přání je hlavním morálním zlomem v nemorálních letech. Lidská morálka roztrhaná na kusy v nich samotných. Co chtějí? Zapomenout? Na chvíli se tak stane, ovšem přichází stále ještě chladné květnové ráno a sním ti, kteří ještě nezapomněli. Vrchní Kachyňův skladatel zvolil komorní, vážnou hudbu, a zvolil výborně. Režisérova práce je jako vždy precizní a atmosféra prakticky dokonalá. ()
Kočár do Vídně s Janžurovou, Hanzlíkem, Munzarem koně vezou, nikdy tam však ale nedojedou. I z minimalistického pojetí může vzniknout velkolepé dílo. Film o třech hercích kde to především táhne I. Janžurová s J. Hanzlíkem. Luděk Munzar je zde trošku upozadněn. Avšak i jeho postava(role) je zde důležitá. Pakliže by tomu bylo naopak a ležel tam místo Munzara Hanzlík(jeho postava) Janžurová(její postava) už by byla nejspíš dávno mrtvá. Munzar nebyl takovej dobrák jako mladý ucho Hanzlík. Vyzdvihnout na snímku musím mimo herectví všech zúčastněných taktéž kameru a hudební/zvukovej doprovod. Partyzánské zakončení s tím, že nejsme jako nacisti snad ani komentovat nemusím. Další dobrej filmovej tip od filmového kolegy darkrobyk za kterej mu děkuji. ()
Komorně napsané a natočené drama tří lidí na samém konci války, které se dívá na německé vojáky a český odboj trochu jinou optikou, než bylo do té doby běžné. Film se nesetkal s pochopením šéfů české kinematografie, a to nejenom pro osobu scénáristy, kdy Procházka krátce poté díky sovětské okupace a svému účinkování během Pražského jara upadl v nemilost, ale i pro samotný námět, který německé vojáky zlidšťuje a partyzány neuvádí v lichotivém světle. Výborné herecké výkony, kdy Iva Janžurová podává skutečný životní výkon a pro diváka je dobré ji vidět jinak než zaškatulkovanou do obvyklých komediálních poloh. Celkový dojem: 95 %. Film s úspornými dialogy, který má ale mimořádně silnou atmosféru a na který se prostě nezapomíná. ()
Galerie (16)
Photo © Mokép
Zajímavosti (14)
- Jaromíra Hanzlíka (rakouský vojáček Hans) nadaboval Klaus-Peter Thiele. (sator)
- Jaromír Hanzlík při vzpomínání na natáčení zmínil, že za Luďka Munzara často zaskakoval maskér Rudolf Buneš, a to kvůli jeho častému dojíždění a nehybné roli. (troufalka)
- Závěrečná scéna s partyzány málem stála Jaromíra Hanzlíka život. Při výstřelu se koně splašili a Hanzlíka, který měl v rámci role uvázanou smyčku na krku a svázané ruce za zády, začali smýkat za sebou. Nebýt duchapřítomného zásahu jednoho z mužů z filmové stavby, který provaz přeťal sekyrou, mohlo to dopadnou velmi špatně. (/Pablo)
Reklama