Směšný pán

KAREL KACHYŇA, SMĚŠNÝ PÁN (1969). Každé město má své nevědomé vrstvy. Nejen tu, která se nachází pod zemí: chodby, sklepy, podzemní dráhy, kanály - obrovské temné a zatuchlé, prašné i vlhké město pod městem. O pomyslné patro výše najdeme třeba pavlače nebo dvory, nepřístupné těm, kteří tu nejsou doma. Vnitřní dvory s docela jinak ubíhajícím a unikajícím časem, než je čas ulice, kterou známe, po které pospícháme. Tyto neviditelné tváře činí město nevyčerpatelným, nekonečným. V Kachyňově snímku SMĚŠNÝ PÁN (1969) je město víc, než kulisa, není tu jen pro to, že někde "to" být musí. Starý pán (jedna z posledních filmových rolí Bohumila Šmerala) z nemocničního okna obhlíží střechy domů Starého města. Otevřený pohled, kotrapunkt k jeho osudu. Choroba a životní peripetie jej donutily k pobytu mezi uzavřenými zdmi ústavu. Prostor nad střechami je další vrstvou města, kterou si ne zcela uvědomujeme, ke které je skrze architekturu staveb opět jen nesnadný přístup. Když tenhle prostor zachytíte do pohyblivých obrazů na dvourozměrném filmovém plátně, podtrhnete tím iluzi blízkosti. A nejedná se tu jen o blízkost střech, co na ně tak dobře vidíme. Starý pán vídává z okna na jedné z teras protějšího domu mladé děvče, jež sem pravidelně chodívá věšet prádlo. Jejich osudy se na dálku, která se rozprostírá mezi oknem a terasou, střetnou, aby toto jejich neskutečné spojení záhy podstoupilo zkoušku. Díky ní se starý pán, vědec, setkává s vlastním, doposud neviděným, stínem, osobnostní stránkou, jíž si nebyl vědom. Setkává se silou tušení. Setkání je to nové. Nečekané. Probouzející. Pod jeho vlivem se pokouší překonat překážky, které se mu náhle staví do cesty: nechápající okolí, personál, uzavřené zdi ústavu, ale především město samotné. (POZOR, KDO NECHCE, DÁL NEČTE. LEHKÝ SPOILER.) Tedy přesněji, město před vchodem do domu. Město ulic. Důvěrně známých. Pojmenovaných. V nich očíslované domy. Systém racionální, stejně jako kybernetika - dřívější povolání starého muže. Jak ale dole na ulici přijít na to, kde „dívka v nebezpečí“ přebývá?. Kde je ta střecha, na které věšela prádlo? Kde je ten dům? Kolik ještě bloků zbývá? A kterým směrem? Namísto přehledného systému ulic, vzdorující, neprostupná masa. Co se z okna zdálo být tak blízko, se na ulici vzdaluje. Jakoby jedna z nevědomovaných tváří města vrhala stín na druhou. Post scriptum: Tento text se nezrodil pouze z mé lehce rozostřené vzpomínky na obrazově působivý film Karla Kachyni. Nechal jsem se inspirovat ještě dvojím. Totiž svým důvěrným vztahem ke starobylému městu o stovkách věží, a mnoha tisíci střechách. A také včerejším nenadálým setkáním v tomtéž městě: s cizinkou, co měla na nohou zlaté sandály… Od Slunce... Kde asi teď může být? Kolik ještě bloků? Kterým asi směrem? (29.08.2008)

Chvíli to vypadalo jako experiment s trpělivostí diváka, ale ke konci už to působilo skoro jako thriller. Nevšední přístup tvůrců korunuje to, když nám osud hlavního hrdiny odhalí až těsně před koncem. Vladimír Šmeral v témže roce natočil Kladivo na čarodějnice, což je skoro až neuvěřitelně kontrastní postava proti tomuto směšnému pánovi. Klobouk dolů. (18.04.2015)

Spojenie Karel Kachyňa a psychologická dráma nie je žiaden materiál pre sobotný prime time. Nemusí to ale byť aj nutne bohatý materiál pre podrobný kritický rozbor. Dráma starého človeka na smrteľnej posteli, ktorý hľadá na poslednú chvíľu ešte aký taký zmysel života pôsobí mierne televíznym dojmom a stojí na výkone hlavného predstaviteľa Vladimíra Šměrala. Príbehy z nemocničného prostredia bývajú zo svojej podstaty depresívne, Směšný pán je ale skôr také nostalgické, melancholické nahliadnutie do života starého človeka. Že tí majú svoje muchy typu "nebudem brať lieky a nebudem" je bez diskusie. (21.03.2014)

Hledám dům holubí a dívku tančící v roztřesené harmonii na vyvýšeném podlaží. Kudy do dveří, do vchodu domu se zelenou kopulí? Jen pro ty, kteří oči nezavírají, rozhlížet se dál, nejen po své špičce nosu, chtějí. Životně důležité skutečnosti naslouchají, zdánlivě nepatrné maličkosti nemíjejí. Vzdálený most blízkostí mysli překračují. (04.11.2015)

Výborná záležitost Kachyňova s hudbou Lišky. Vladimír Šmeral tu skutečně herecky září. Prostřihy do komunistického gulagu soudruhy asi nepotěšily a ti nepotěšili patrně Kachyňu. Film komorní, však rozlévající se hodně doširoka. Dům se zelenou kopulí, kde ještě donedávna viselo prádlo a létali holubi. Potěšil mě Karel, moc potěšil. (22.12.2011)