Tlumočník

Ako som tak nejak tušil, tak Tlmočník pôsobí ako víťaz mnohých cien Slnko v sieti tak trochu ako jednooký medzi slepými. Ale že filmy, ktoré v poslednom čase vyhrávajú slovenské a české ceny, nám zrovna nemenia životy, je symptomatické a osobne to vo mne vyvoláva otázku, na kieho frasa sa vôbec udeľujú. Tlmočník bohužiaľ vyzerá ako čistý televízny film, čo mi na obrazovke neprekážalo, ale ak by som zaňho dal 7,5 eura v multiplexe, cítil by som sa až dadaisticky. Oblúk vývoja postavy Rakúšana je uveriteľný najmä vďaka Simonischekovým hereckým schopnostiam, Menzel sa naopak nemení vôbec, alebo som si to vôbec nevšimol. Okrem teda predvídateľnému postupnému zbližovaniu oboch postáv. Ide tak trochu o Green Book po slovensky, i keď Tlmočník bol prvý, ide však o absolútne neporovnateľné filmy a donekonečna si hovoriť, že k sk filmom by sme mali byť zhovievavejší, lebo veď je veľmi ťažké ich vôbec nakrútiť, je ako si hovoriť pri rôznych sk reprezentáciách, že predsa iba 26 rokov zbierajú skúsenosti. (08.04.2019)

Film měl světovou premiéru na festivalu Berlinale provázenou poctou Jiřímu Menzelovi. Jakkoli je film hoden respektu, k zázraku má daleko.Od absurdity k moralitě je totiž příběh ve službách okaté teze vedený dost průhledně, třebaže mu vedle filmařské zručnosti hodně pomáhá humor. V úvodu Menzelův titulní hrdina, úsměvně dojemný typ úředníčka s aktovkou, kterému z pláště čouhá pistole, zazvoní u vídeňského bytu. Namísto bývalého důstojníka SS působícího za války na Slovensku, kterého přišel zabít odplatou za vraždu vlastních rodičů, tu však najde jen jeho syna, taktéž už pána v letech. Vymění si spolu pár jízlivostí, načež podivný host vypije sklenici vody, odskočí si na toaletu a důstojně odkráčí. Je to hezké, ale dost nepravděpodobné otevření – ale ještě nepravděpodobnější vývoj následuje, když si pro změnu Rakušan najme pomstychtivého vetřelce jako tlumočníka pro vlastní cestu Slovenskem po otcově tamní stopě řízené jeho starými dopisy. Autor tak ohýbá motivace obou hrdinů, jen aby je dostal do jednoho auta na pouť za vzájemným sblížením a poznáním pravdy. Jakmile už spolu sedí ve voze, jsou karty rozdané podle vděčného modelu protipólů. Menzelův samotářsky nerudný, úsečný pedant si diktuje pravidla, zatímco bodrý Vídeňák si bonvivánsky vychutnává výlet současností do minulosti. Lemují jej jednak staré archivy, listiny, fotografie a korespondence, jednak novodobé symboly, až příliš návodové jako potrhané volební billboardy u silnic. Sychravá nálada se zapadlými končinami pěkně ladí zásluhou kamery Martina Štrby, ale jako každá road movie je i Tlumočník omezen vyprávěním ve stylu od zastávky k zastávce. Už stopařky udají tón nenápadnému druhému plánu – propagaci místní turistiky. Účastníci výpravy tak zažijí svatbu, zabijačku – pravda, také krádež, ale se sociálním odstínem soucitu. Doslovnost se najde například když domov důchodců, tak s vynášením rakve. Přesto scenáristicky chytrý, hned trojnásobný zvrat ve finále. Menzelovi Simonischek hlavní roli přebírá: nenuceně, přirozeně, s bravurou laureáta Evropské filmové ceny pro nejlepšího herce za Toniho Erdmanna a člena vídeňského Burgtheateru. Už kvůli němu stojí Tlumočník za vidění. (14.04.2020)

Dva starší muži, "antisemitská svině" a "sionistický nadčlověk", jak se v úvodu hlavní protagonisté tohoto hořkého snímku titulují, nemohou být na první pohled (ať už svým životním osudem, současným stylem života i temperamentem) většími protiklady. Přesto je něco spojuje. "Oba jsme svým způsobem přišli o rodiče," konstatuje trpce syn gestapáka. Možná o tom někdo může pochybovat, ale přesto na myšlence, že "syn vraha to nemá snazší než syn oběti," něco je. Mě aspoň ve chvíli kdy toto zaznívá, se ten film začal dost líbit a už mě to do konce nepustilo. Škoda, že první část tohoto roadmovie je taková nemastná neslaná. Jízda autem se dvěma "stopařkami", návštěva lázní, krádež dokladů, setkání s krasavicí během večera stráveného v restauraci a vlastně skoro všechny "kulisy", v nichž se tento film odehrává, nestojí moc za nic. Přesto ta samotná výpověď snímku o konfrontaci s vlastní rodinnou historií i historií vlastního (slovenského) národa za 2. světové války, jakož i samotný závěr filmu, kdy onen syn gestapáka nechává svého na lůžko upoutaného otce, aby si poslech výpověď jedné ze svědkyň masakru jedné židovské rodiny, jsou dostatečně silné, abych mohl nakonec ty 4 hvězdičky tomuto filmu přeci jen udělit. Zvláště když můj celkový dojem z tohoto filmu byl umocněn poslechem poměrně silné (melancholicky silné) hudby Vladimíra Godara. (17.01.2019)

Pod jménem Osvětim si můžete představovat co chcete, ale tamní hrůzy si uvědomíte až ve chvíli, kdz projdete táborovou bránou. A totéž platí pro Simonischekovu postavu. Samozřejmě že ví, co obnášel holocaust a tuší, co dělal jeho otec za války, ale plně si to uvědomí až ve chvíli, kdy návštíví místa, kde se to všechno odehrávalo. Menzel pak slouží jako průvodce a prvek, který celý příběh uceluje. Co se týče odlehčeného tónu, tak ten je zcela účelový, protože bez něj by vyprávění nemohlo zvážnět a vytratil by se kýžený kontrast, ale i z tohoto pohledu to funguje. Jako bonus beru kapku slovenského sebemrskačství, které ale mohlo být trochu intenzivnější. Jediné, co zamrzí, je Herzova absence. Role žida Aliho byla psaná vyloženě pro něj a věřím, že v by svého hrdinu dokázal ze zřejmých důvodů podat mnohem sugestivněji. Nicméně Menzel to zvládl velmi solidně, pokud nepočítám příšernou slovenštinu. 80% (20.08.2019)

Šulík to dokázal. Dokázal natočit naprosto skvělý lidský příběh, který umí správně dojmout. Tak, jak málokterý film, což je výjimečné a v rámci Slovenska ještě výjimečnější. A dostal jsem ještě o dost více, než jsem si myslel, že dostanu. Tady totiž funguje vše: herecké výkony skvělé, příběh naprosto skvělý a přesně hodící se hudba do filmu je už u Šulíka klasika. Příběh je vyprávěn tak, že zaujme, ani chvíli nenudí, dává smysl, občas je i vtipný a občas je i dost silný a dojemný, hlavně na konci. Dále je tu spousty skvělých detailů, které jsem určitě nepochytil všechny, jelikož v kině nemůžete dát stop nebo přetáčení zpět. Do toho spousty záběrů krásné slovenské krajiny, jejichž význam a hloubku nepochopí každý, já ale mám záběry všemožných krajin rád, takže další plus. A pak je tu taky před koncem jeden skvělý obrovský zvrat. Připadá mi to tu hodně podceněné, tohle je prostě film, co má v sobě vše, co by dnešní drama měly mít. 65% na tohle je opravdu málo... No co, já jsem byl spokojený, bez váhání dávám plný počet a Šulík mi tímhle dokázal, proč ho považuji za jednoho z nejlepších režisérů (o nejlepším slovenském režisérovi není pochyb). 5* a film týdne. (25.03.2018)