Úsměvy smutných mužů

„Víš co to je přijmout prohru? To znamená nebejt ani milimetr nad nulou. Rozhlídnout se po úplným dně. Aby si to člověk pamatoval. Protože se tam už nikdy nechce vrátit.“ Mé první filmové setkání s Danem Svátkem. A jsem velmi mile překvapen. A mohlo to být ještě lepší nebýt jednoho podstatného faktu, za který vlastně Úsměvy smutných mužů ani nemohou. Už dřív jsem totiž viděl výborný snímek Dobří holubi se vracejí, který je v mnoha ohledech podobný (ačkoliv natočený podle jiné knihy). Na druhou stranu, herecké výkony má neméně kvalitní (i mimo zde napsaný úvodní trojlístek David Švehlík-Jaroslav Dušek-Ondřej Malý). Krom hlavních protagonistů se sází i na místy velmi zvláštní atmosféru a silnou zvukovou/ruchovou stránku. Akorát jsem se u Úsměvů nezasmál, nejedná se o tragikomedii (jak by se na první pohled mohlo zdát) jako spíš čistokrevné drama, často nemálo depresivní (ne že by mi to ve výsledku nějak vadilo). Možná škoda, že se na konci shrnou osudy pár postav, ale jinak spokojenost, vidím to na solidní 4*. (09.12.2018)

Nemůžu si to odpustit - konečně jednou taky pořádný český film, který má zároveň vypovídací hodnotu! V tom balastu českých filmů posledních let se něco hodnotného hledá jen těžko. Takže jsem byla příjemně překvapená. Tématika boje s alkoholismem je přece jenom stále aktuální a nebezpečí alkoholu by se nemělo tak snadno podceňovat, obzvlášť v naší společnosti, kde je alkohol běžně přijímaný oproti jiným návykovým látkám. Úsměvy smutných mužů možná nejsou vysloveně mistrným dílem jako třeba Ikarův pád a někomu by mohl vadit i ten "útržkovitý" styl záběrů, ale jako vhled do toho, co alkohol může způsobit, jak dokáže rozbít lidské vztahy i rodinu a jak těžké je s touto závislostí bojovat, funguje výborně. Navíc můžeme sledovat množství kvalitních hereckých výkonů v čele s Davidem Švehlíkem, který zastal hlavní roli. Je fajn pro jednou vidět nějaké nové kvalitní české dílo, jehož tvorba měla opravdu význam. ~(4,0★)~ (24.03.2020)

Neveselý a smutný (je) pohled na popíjejícího spisovatele Josefa (Formánka), skutečně žijícího a námět k filmu poskytnuvšího. No "popíjejícího", to je dost slabé slovo, jeho alkoholově závislým hrdlem a nitrem protekly hektolitry kořalky, než se vydal všanc odborným terapeutům a dobrovolně podstoupil léčbu v protialkoholní léčebně, kde si už nenadělal do kalhot a nadělal si spoustu kamarádů se stejným osudem, který jim mnohdy protekl mezi játry. Protagonistům z Tažných ptáků stačilo přičichnout ke špuntu a už to bylo společensky (i socialisticky) nepřijatelné, kdežto David Švehlík a spol. zažívá přímo delirium, až si dá vyjevený divák raději naředěnou limonádu, aby se náhodou neocitl v obdobné situaci i v pokušení trumfnout filmový ansámbl. Nejméně zajímavou postavou je ta hlavní, přes kterou je příběh veden a vyprávěn. David Švehlík, i když se bil do cirhózy jater. byl i v těch nejvyšších promile stále zachovalým vousáčem s intelektuálním rozměrem, který příliš nerezonoval se zbytkem alkoholické party, která byla sestavena z mnohem zajímavějších charakterů a jejich minipříběhů, skvěle alkoholem nasáklých, intenzivně podaných a patřičně odpudivých. Do jaké míry byly tyto postavy smyšlené, nelze dost dobře spolehlivě určit. O všech se v závěru nedozvíme jak dopadly, jedna z nich má dokonce i spirituální rozměr (Jaroslav Dušek), mnohé z nich ovšem dokonale baví a dovedu si představit, že tihle zoufalci fakt existují - zkrachovalý elitní podnikatel a triatlonový sportovec (Ondřej Malý), maník se zkušenostmi z německého gay porna (Jiří Maryško), maník, který si to rozdává s nevlastní dcerou (Ivan Franěk) a další šílenci. Obsazení čítá i perličku, Karla Ondrku, někdejšího nechvalně známého účastníka reality show Prostřeno, kde byl postižen Tourettovým syndromem, ten zde má jen mini prostor s minimem replik a pro změnu je (po)stižen zcela nepřirozeným herectvím. V léčebně se také nalézají i ženské pacientky, film se jim a jejich pohnutým osudům ale skoro vůbec nevěnuje, píšu "skoro, neb u Ha Thanh Špetlíkové padne zmínka, proč zde spočinula. Odborný dohled z řad lékařů zajistili Simona Babčáková, Marika Procházková, Petra Nesvačilová a další a nijak atmosféru "rekreačních" prostor nedevalvovali. Dan Svátek natočil svůj opus kvalitně a zručně, hrstka rušivých a nepřirozených momentů se také jistě vloudila a celý námět by (možná) vydal i na solidní výpovědní dokument. Jeho touha naplnit kina zástupem alkoholiků zůstane jen touhou, většina závislých si raději počká na tv a dvd uvedení, kde to filmu bude slušet lépe, kritika může chválit, když před lety cupovala jeho Zatracení a srovnávala se s komplikovaně a kontroverzně zpracovanou Hodinu nevíš.... Svátek sáhl po obyčejnějším tématu a natočil jej, jak jinak, zase po svém a hlavně neobyčejně a nezvykle naturalisticky. 7/10 (30.04.2019)

Hurá, je to doma, český film ještě není úplně v prdeli! Tuto větu jsem se rozhodl použít hned na začátku, protože nemá cenu to protahovat a říct, že Úsměvy smutných mužů jsou pravděpodobně nejlepší český film za posledních pár let. A proč tomu tak je, hned vysvětlím. Film vzniká podle knihy Josefa Frománka, která je vlastně knihou autobiografickou která popsala jeho příběh z protialkoholní léčebny, na které strávil nějaký ten čas. Z knihy se stal besteller a jakmile je z něčeho bestseller, musí se z toho udělat film. Formánek naštěstí zůstal u kormidla a napsal scénář společně s režisérem Danem Svátkem jenž pro mně byl velkou režisérskou neznámou. Je ale pravda, že v závalu všech těch chystaných českých filmů, Úsměvy smutných mužů prostě vyčuhovali. Trailery navíc působili zajímavě a vypadalo to tedy, že zase bude jednou důvod se radovat z českého filmu. A je to gól! Rozhodně bych však spekuloval o tom, jestli jsou Úsměvy smutných mužů opravdu komedie. Spíše než o sleď komediálních scének a gagů, jde totiž občas až o dost depresivní podívanou. Drsnou, nekompromisní podívanou, kde se humor objevuje především v tom, že většina osazenstva blázince jsou jednoduše blázniví a chybí jakákoliv klišé romantická linka, takže i za to palec nahoru. Zašlo to až tak daleko, že jsem si párkrát vzdáleně vzpomněl na Přelet nad kukaččím hnízdem ale srovnávat tyto dva filmy nemá smysl. Zatím co Přelet byl především o blázinci jako takovém, Úsměvy jsou pořád především o alkoholu a jakákoliv práce s vyprávěním či postavami je jinde. Film dost táhnou herci. David Švehlík je v hlavní roli perfektní a občas dokonce dokáže nahnat husinu, zdatně mu ale sekundují Ondřej Malý a především Jaroslav Dušek. Ve filmu se objevuje i více šikovných českých herců, především u těch méně známých jsem ale měl problém rozeznat, kdo je pouze herec a kdo je pravý nemocný pacient- jelikož ve filmu hráli i skuteční obyvatelé blázince v Petrohradě. Na postavách filmu je jinak pozitivní to, že postavy několikrát vysvětlí proč začali pít a tyto důvody jsou natočené ve formě flashbacků. Divák má tak více příležitosti s postavami sympatizovat a působí to rozhodně víc, než kdyby herec 2 minuty na plátně vyprávěl svůj příběh. Na českou kinematografii originální dílo, která více než na humor sází na temnou skutečnost toho, že alkohol ničí lidi. Perfektně natočené, herecky zvládnuté a životem napsané.Zase jednou prostě dorazil slušný český film a bylo by fajn kdybychom jich tu brzo měli víc. Jak je vidět, máme na to! (14.07.2018)

Nepříjemně intenzivní a věrné. A pokud jste sami měli problémy s alkoholem nebo řešili potíže někoho jiného, budete mít možná podobné pocity. Lví podíl má na tom i David Švehlík ve své životní roli, který se do toho položil způsobem u nás nevídaným. Alespoň co se posledních let týče. Naposledy se mnou takhle zamával Requiem za sen. 100% (02.12.2018)