Yesterday

První polovina filmu skvělá, celý svět zapomene na The Beatles, jediný, kdo si pamatuje jejich písně, je Jack. A tak se rozhodne toho využít ve svůj prospěch. Ovšem jakmile se to strhne k romantice, tak mě to přestává bavit. A ještě nastoupí na scénu nesympatická Kate McKinnon, takže za mě pouze 3*. (12.04.2020)

Režisér Danny Boyle se vydal napospas kýčovitým vlnám romance, kde divačky z ústředního čmouda nezvlhnou, ovšem vor s unplugged úryvky písní Beatles překonává i hrůzostrašné scenáristické vlnobití. Boyle se rozhodl, že přičichne k hudebním filmům, ovšem nepustí se do životopisného křížku s žijícími členy legendární skupiny, nýbrž si jen decentně vypůjčí a nechá zavzpomínat na jejich nejznámější hity a nenechá zemřít Johna Lennona (však uvidíte). Titulní role není opravdu obsazena výsostně. Jakýsi málo sympatický Himesch Patel (už to jméno hovoří za vše) dělá vše pro to, aby si nezískal žádného diváka, takže jsme svědky situace, kdy má divák jen pro sebe Lily James, která z daného ústředního páru drží pánskou pochodeň. Nechci psát, že by film byl bez její účasti ztracen, ale na koho jiného se upnout, když hlavní hrdina má odpuzující fluidum. Dost už o něm a zkusme najít na filmu režijní pozitiva, kterých není málo, a občas i scénář překvapí originalitou a nápadem. Richard Curtis nepředvedl svůj scenáristický vrchol, naivita i logická nepropracovanost jeho spisků je skutečně mnohdy až přebujelá, ovšem popírání existence Beatles, kolového nápoje, cigaret i Harryho Pottera působí svěže a vtipně. Boyle se zklidnil a romantiku při poslechu starých desek přenesl do svého filmu. Mohl ještě klidně popřít i existenci Eda Sheerana (hrál sám sebe) a Kate McKinnnon (manažerka v L.A.). Ovšem je pěkné, že angličané pamatují na své hudební legendy, kterým vracejí lesk a zašlou slávu prostřednictvím bizarně působícího filmu. 7/10 (10.12.2019)

Konečně nějaký film po Bohemian Rhapsody, který budu rád nesnášet. Po Lásky čas další scénář, kde zlé a sobecké postavy prožívají neštěstí, když celý svět, každý jeden člověk a každý aspekt jejich života nejsou pro jejich potřeby dokonalé, přestože samy nemají světu co dát. Ústřední morální dilema "měl bych si přisvojit ty písně?" představuje ve skutečnosti ještě ten menší problém v životě hrdiny, který je nesnesitelný, nesoběstačný člověk bez jakékoliv definovatelné charakterové vlastnosti krom svého pasivního očekávání úspěchu (navzdory Himeshi Patelovi, u nějž si umím představit, že bude ok) a v důsledku zneužije všechny lidi, kteří jeho úspěch reálně produkují. Film se samozřejmě hodně snaží, abysme na to nemysleli. (Spoilery? Svému druhému manažerovi hrdina přebere holku, ale tomu to nevadí, protože "vždy věděl, že je jen druhý", takže je to v pořádku. Třetí manažerku připraví o veškerý pravděpodobně nasmlouvaný zisk, ale to nevadí, protože ji ztělesňuje naprosto nepatřičně karikující McKinnon, takže i to je v pořádku. Přestože tohle byli lidé, kteří pro hrdinu udělali to, co on tak moc chtěl a nebyl toho schopný.) Konflikt mezi hrdinou a jeho "láskou" je naprosto umělý a nepřesvědčivý - jeho vyhraněnost a naléhavost je opět způsobena pouze neochotou postav přijmout cokoliv než absolutní spokojenost - tentokrát ze strany nejprázdnější ženské protagonistky za dlouho, která je na jednu stranu absurdně odevzdaná a na druhou absurdně sobecká a já se to ani nesnažím vstřebat (opravdu mi nebylo jasné, proč za ním přijela do Liverpoolu a co po něm chce krom potenciálu zničit svou kariéru kvůli ní "prostě proto"). Podobnou morální kocovinu mívám jen z filmu Bajgara a Vejdělka. Film v podstatě o tom, že můžete být svině tak dlouho, dokud se u toho cítíte příjemně. (25.06.2019)

Curtise zbožňuji a Boylea hodně uznávám, ale tady to vypadalo, jako kdyby si jen povinně vydělávali na důchod. Film bez jiskry, bez tahu na bránu a bez zápletek, které by titulní jednoduché a průhledné schéma nějak ozvláštnily a emocionálně zvýraznily. Hlavní hrdina je úplně bez charakteru a nestojí v průběhu před žádnou fatální překážkou, nemusí se vzpírat osudu ani blízkým, prostě jen navzdory morálním pochybnostem krade cizí díla a nakonec si to rozmyslí a vše je ok. Lásky čas měl možná podobně volně uspořádáný hodnotový svět, ale diváka úplně vtáhl, emocionálně několikrát sežvýkal a své myšlenky deklamoval vkusně a originálně, tady jde o sentimentální klišé, které podává neuvěřitelnou romanci a hudbu Beatles bere jako záminku, jak na ní ploché myšlenky navěsit. Nejvtipnější je scéna prvního předvedení Let It Be před rodinou a nejkrásnější ta o setkání s Johnem Lennonem, v níž jsem Curtise poznával a zahřálo mě u srdce. Zbytek je ohromné hořké zklamání. (17.10.2019)

Počáteční euforie z toho, že mohu při romantické komedii slyšet aspoň zprostředkovaně ty největší pecky od The Beatles, což jsou songy, které minimálně ve studiovém znění ve filmech kvůli předraženým licencím neuslyšíte, už trochu opadla. Zajímavý nápad Richarda Curtise vystavět alternativní svět, v němž zmizela řada kulturních fenoménů (a to nejen hudba The Beatles) vyznívá trochu polovičatě, má vlastně propojit řadu nápadů a vtipů (mezi nimi trefné rýpnutí do moderních politicky korektních trendů, že legendární název White Album není rasově citlivý), ale ve finále se o jeho příčinách, fungování a logice moc nedozvíme, a scenáristický slepenec pak působí trochu necelistvě. Nemluvě o tom, že do děje muselo být během postprodukce rozsáhle zasahováno (kompletní vystřižení vedlejší dějové linky s Anou de Armas). Romantická zápletka už je pak jen šablonovitá love story, která tam prostě musí být. A prkenný neherec Ed Sheeran měl ve filmu na můj vkus až moc prostoru. Jinak jde samozřejmě o technicky výborně odvedený letní snímek, který zkrátka má nalákat na feel-good nostalgický tón a pobavit, což se mu samozřejmě u většiny diváků podaří. (23.07.2019)