Il Boemo

Cením, že to Václav natočil v italštině a že tu Dyk mluví plynně italsky. Za to hvězdička. Pak se mi taky líbilo, že zde často a správně dlouze zní opera. Za to druhá hvězdička. A pak... pak... pak už vlastně nic. Možná mi uniká nějaký geniální tvůrčí záměr, ale z životopisného filmu čekám, že se o osobnosti, o které to je, něco dozvím. A tím nemyslím encyklopedický výklad od narození po smrt, ale aspoň nějaký pocit z toho člověka, pochopení jeho já, prostě něco, abych si po skončení filmu řekl "Ano, asi takový byl Mysliveček". Z tohohle jsem ale necítil absolutně nic. Vůbec to celé je dost chladné, bezpáteřní, odtažité, bez chuti a zápachu a neurčité jak výtah z Wikipedie "obohacený" o nadmíru sexuálních scén a dlouhý dialog o vyměšovaní. Dozvěděl jsem se, že Mysliveček existoval, že měl talent, že měl víc než jednu ženu, že měl rád sex a že umřel na syfilis, což jsou informace nedostačující ani na krátký film v nějakém Myslivečkově muzeu. Tohle ale má 140 minut, mimo operní scény se to šíleně táhne, výprava je jak z průměrného televizního filmu a exteriéry zde prakticky nejsou a jelikož zde Václav neměl jak pojednávat o problémech menšin, tak to i působí, že mu výsledek byl vlastně fuk, ale doufal, že ho za něj ocení v zahraničí, asi. Jak se dalo čekat, Českého lva v hlavních kategoriích to získalo, šlo to na Oscary, ale v zahraničí to zůstalo naprosto bez zájmu. A je mi teď naprosto jasné proč. Ani u životopisu skladatele nemůže všechny nedostatky zachránit jeho hudba. 2* (06.01.2024)

Při rozsáhlé stopáži 140 minut se nelze divit, že bych určitě našla nějaké mouchy, přesto je nehledám a skláním se před všemi, kdo se podíleli na tomto filmu, který bez jakýchkoli příkras přibližuje život a tvorbu mnohdy neprávem opomíjeného českého skladatele Josefa Myslivečka. Po výpravné a režijní stránce jde o řemeslně velmi dobře odvedenou práci. Vojtěch Dyk svým umírněným, leč výstižným projevem v titulní roli konečně prokazuje, že patří nejen k talentovaným zpěvákům, ale i hercům. Na své si tady přijdou zejména milovníci vážné hudby, ti ostatní se asi budou trochu nudit. Každopádně já jsem si to celkem užila. (75%) (04.05.2024)

Velmi mě zaujala česko-italská spolupráce na filmu, takže díky tomu můžu říct, že jsme zase světový. Asi by se mi film úplně vyhnul, kdybych neviděla České lvi a právě díky nim jsem se na Il Boemo chtěla podívat. Vojtěch Dyk byl překvapivě opravdu dobrý jako Josef Mysliveček, přišlo mi, že se do role opravdu položil a jeho italština byla skvělá. Asi nejzajímavější scéna byla, když se Mysliveček setkal s Mozartem. Ale to je asi tak jediné. Film má 140 minut a z toho se tam 100 minut neděje vlastně skoro vůbec nic. Těch zbylých 40 minut je nejlepších a nejzajímavějších. Mělo to obrovský potenciál, Dyk naprosto skvělý, ale film jako celek prostě velká nuda a je to škoda. Mohl to být povedený a zajímavý životopisný snímek. (02.04.2023)

Přepálená stopáž neskutečně nudného filmu v titulní roli s mdlým Vojtěchem Dykem. Podotýkám, že mám velmi rád operu, operetu, divadlo, vážnou hudbu, ale tenhle film mě iritoval naprostou absencí jakéhokoli tempa. Nakonec mi nezbývá než ironicky konstatovat, že nejlepší výkon podal Karel Roden a Petr Václav by se měl raději přece jen věnovat námětům ze sociálně vyloučených lokalit, ty mu jdou mnohem lépe než životopisné snímky. Doufám, že dnes večer zvítězí Arvéd. (04.03.2023)

Amadeus z chudobince a se souchotinami. Docela by mě zajímalo, co by dnes Pepouš řekl na to, že jej po dvě stě čtyřiceti letech vyobrazil nějaký sluníčkářský čecháček místo jako božského, cílevědomého a šarmantního klasicistního génia, razícího si zářnou cestu Itálií, která mu ležela u nohou, až se z toho roztomile pohlavně roznemohl, jako slizce bezpáteřního klasicistního genitála, promrdávajícího se s vervou kariéristického parazita nemytými klíny bohatých či vlivných klasicistních Italek, až si umrdal lues. To by ale možná ještě rozdýchal. Ovšem za to, že jeho památku krutě zostudil bezprecedentní neherec a ochrnutý bezlýtkáč Vojtěch Sakmaj, mimicky se projevující výhradně v případech, kdy nosil benátskou škrabošku nebo syfilitickou masku, tak za to by dozajista někomu nasraně vrazil do prdele čembalo. Velmi úsměvné je také to velkohubé označení distributora - „velkofilm“. Ty „velkolepé“ záběry Benátek (cca deset minut baráků ze dvou metrů) v této televizní inscenaci dost připomínají slavný Trhák pana Boufingra. Počítám, že takhle za soumraku a mimo sezónu jezdili tamní člunotramvají za deset éček na hlavu Kanálem Grande, a když náhodou narazili na nějaké liduprázdné zákoutí, vyfuckovali Dicka z lodi, flákli mu na držku škrabošku, aby neplašil holuby, a nechali jej pár minut jako obvykle bezradně nehrát na goupročko, přičemž Václav akorát tak hlídal, aby je odněkud nezmerčili karabiníci a nenapálili jim pokutu dvojnásobně převyšující rozpočet filmu. „Velkokrásně“ oprýskané interiéry „velkošlechtických“ sídel, tipuji na nějaký ten squat v Braníku s pár narychlo nalepenými antickými tapetami z fotošopu a vyloupený sekáč s cigánskými napodobeninami Ludvy Šestnáctky, zase dost nápadně připomínají klasicistní holobyty, jejichž majitelé byly klasicistní socky, tudíž neměli na nábytek. Operní lóže a kukaň desetihlavého orchestru počítám vypapundeklovali někde v Karlíně a nechali mezi nimi pobíhat pár druhořadých italských a ruských!!! (dezoláti zkurvení) herců, kteří patrně makali za jídlo a prohlídku Prahy s ilegálním průvodcem, a jímž místy vkládali do huby dialogy jako z logopedické poradny. Nasraně druhé, ač je to evidentní malofilm a těžký zhovnabitch, musím připustit, že genitální Pepoušovy kompozice udělaly svoje, což spolu s kulantním nasvícením, beznadějnou strohostí, solidní etudou s malým Mozartem a jakýms takýms, byť prudce diskutadebilním, příběhem tomu jistou atmosféru i spád vnukli, a já se u toho příliš neotravoval a zas tolik nezlobil. Takže krásných 2,5000000000132. (26.02.2023)