The Commitments
The Commitments
Režie:
Alan ParkerKamera:
Gale TattersallHrají:
Angeline Ball, Maria Doyle Kennedy, Bronagh Gallagher, Glen Hansard, Johnny Murphy, Colm Meaney, Andrea Corr, Eanna MacLiam, Alan Parker, Lance Daly (více)Obsahy(2)
Příběh dublinské soulové kapely The Commitments od vzniku na inzerát přes koncertování až k vrcholu šoubyznysu. Jimmy je nadšený muzikant a podnikatel z hudební branže, který je přesvědčen, že Dublin potřebuje špičkovou soulovou skupinu. Najít v Dublinu prvotřídní soulové muzikanty ovšem není jen tak, takže se musí spokojit s tím, co je zde k dispozici. Po nekonečném martyriu konkurzů nalezne dva talenty: první z nich je Deco (Andrew Strong), drsný řidič tramvaje, který má problémy s pitím, ale zpívá jako obživlý duch Otise Reddinga, druhým pak je Joey Fagan (Johnny Murphy), muzikant, který má soul v malíčku a tvrdí, že hrál snad se všemi od Wilsona Picketta po Elvise. Zanedlouho se kapela (pod názvem The Commitments) oťukává v místních klubech, má však na to opravdu uspět? Snímek vychází z románu Roddyho Doyla, který také spolupracoval na scénáři, a vyniká skvělými výkony mladých herců i mnoha soulových hvězd ze 60. let. Poté, co se z filmu stal hit, se herci dali opět dohromady a vyrazili na koncertní turné. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (92)
To byl kýbl soulový muziky z minulého století. V komentářích se hodně píše, no nic moc, prostě je to jen o vzniku a pádu jedné kapely no a co? Mně na tom přijde třeba bezvadný fakt, že se ti herci dokázali po filmu dát do kupy a rozjet koncertní turné a to já považuju za něco skvělého. Díru do světa sice neudělali, ale tu muziku měli v krvi, tak šli do toho s vervou tehdy jim vlastní, jinak by sbalili fidlátka a každý by šel po svém. A Decovi (Andrew Strong) to jde tady i bez té deky na hlavě. ()
keby tento film nebol nicim inym, tak by mu patril primat minimalne v oblasti hudby, pretoze tej je tu kopec a je to vsetko paradna pohodova zalezitost. film vsak pada na svojom vnutre..obal je v poriadku.. ma to pribeh, vyvija sa to, ale v konecnom dosledku mi tu chyba akasi vyraznejsia pointa..70% ()
K slavnému irskému hudebnímu filmu v režii Alana Parkera jsem se vrátil po čtyřech letech a zůstávám nadále u plného hodnocení. Svěží, v soulovém rytmu odsypávající příběh krátkého vzestupu i rozpadu hudební kapely vzniklou s poselstvím připomínky mizejícího hudebního stylu hýři nebývale civilním zpracováním. Přestože některé věci, které hudebníci mezi sebou řešili, nebyly zrovna příjemné, z filmu na mě sálala často dobrá pohoda a také dojem autenticity, jakobych tam byl nebo aspoň sledoval dokument. Mladický temperament v čele s velkým zápalem ambiciózního Jimmyho, charisma i prokletá svůdnost postaršího trumpetisty, skvěle našlapaná muzika v živém provedení, trojice nádherných vokalistek... a vedle toho film vůbec nenudí, ba zůstává stejně zajímavým i ve všech scénách mimo hudebních čísel, protože má naštěstí poutavě napsané postavy i mimo ústřední kapelu (např. Jimmyho táta) a také spoustu humoru, třeba během početných návštěv na inzerát a Jimmyho rodinou. Tak to alespoň pánové a dámy dohromady zkusili a někam se posunuli, že jo, aneb i úspěšná snaha s jasným cílem, pro radost a z lásky k hudbě se cení. [90%] ()
Silně pohodový film okouzlující svou náladou a jemným vtipem. Podobně jako ostatní jsem si užíval muziku překypující energií a obvzlášť některé písně gradovaly tak jako na skutečném živém koncertě. Nicméně od prvních záběrů mě nejvíc oslovil právě nenápadný humor, kterým Alan Parker film okořenil, např. scéna ze svatby hned na začátku má řadu pěkných fórků ve druhém plánu. Takový styl komediální režie mám moc rád. Líbilo se mi, jak i přes lehkou nadázku (nebo právě pro ni?) příběh i postavy působily otřepaně řečeno jako ze života. Parkerovi se navíc povedlo natočit hudební scény natolik živě, že nezačnou nudit, s čímž by si mnozí režiséři tak lehce neporadili. Moc děkuji Willymu Kufaltovi za doporučení, soundtrack si určitě seženu. ()
Galerie (49)
Zajímavosti (15)
Související novinky
Najlepší írsky film na LFŠ
10 000 filmových fanúšikov rozhodlo, že najlepším írskym filmom všetkých čias je THE COMMITMENTS, adaptácia bestselleru Roddyho Doylea v réžii Alana Parkera. V ankete predbehol aj v našich končinách… (více)
Scorsese kdysi poznamenal, že podstata filmu spočívá v tom, co se dostane do záběru a co zůstane vně. Zcela v tomto duchu možno mluvit v případě britské kinematografie posledního půlstoletí o třech vlnách: radikální, přechodové a umírněné. Éru radikální pokrývá tradice free cinema, která vnesla do hraného filmu s vehementní prudkostí kontroverzní sociálně kritická témata, soudobé společenské problémy a všední prostředí obyčejného života. K socialismu vedla režiséry neochota smířit se s nutnosti bídy, útlaku, bezpráví a poznání, že socialismus má i svou útěšnou stránku: socialisté organizovali odbory, konzumní družstva a dělnické akademie. Bouřili se proti světu, a na druhé straně pečovali o jeho vylepšení. V Británii se socialismus nikdy nepřevrhl do extrému, proto tam má dosud své pevné místo: vzpomínka na zlatou éru sociálního státu 50. a 60. let zakořenila v sociálním liberalismu labouristů, který stojí mezi doktrínou laissez-faire klasických liberálů a thatcherovsko-reaganovským neoliberalismem. V éře přechodové se sociální tématika přetahovala v záběrech s obveselením, v Commitments nevykutaný kořen free cinema zápasí o místo v záběru s hollywoodským muzikálem. Kdo nemá práci, nešuká, ale žije a neumírá hlady. To je výrazný posun. Díky uvolnění nejsou Commitments tak neútulný a skličující jako Kapka medu od Richardsona. Ze sociální tématiky klíčí lehkomyslnost a nově se etablující kulturální proudy, ačkoliv mnohost stylu na začátku při konkurzu jde proti nutnosti osobního pohledu, potažmo heslu ortodoxního free cinema „postoj znamená styl a styl znamená postoj". Ten rozdíl je u druhé přechodové éry v tom, že úzkostné zůstává společensko-politické klima v pozadí, kdežto film samotný tlačí do popředí spíše to kladné (úzkostný je snad jen projev nejspodnějších vrstev společnosti, obraz dublinského balíka infiltrujícího showbyznys); hraná inscenační rovina vytěsňuje rovinu dokumentární, psychologická etnologickou. Dokumentární film je paměť, hrané filmy jsou poznáním; síla hraných filmů je současně jejich slabostí, neboť dodávají činům dynamiku na úkor nesmlouvavého hledání pravdy. Za dost pohodlný dramaturgický trik provázející přechod od dokumentu k hranému filmu nutno považovat i obalování a zakončení každé scény křupanským humorem a před kameru náhle shůry vklouzávající defilé postav, tvářící se u toho docela přirozeně – jako kdyby bylo na dlouhometrážních narativních hraných filmech něco přirozeného. Třetí, umírněná éra, která definitivně odsunula sociální proklamátorství mimo záběr a vecpala do něj ludický kejkle rozjívené mládeže, odstartovala s Trainspottingem a Human Trafficem. Jistěže postavy jejich nekvalifikovaný joby ve fastfoodech a žehlírnách nasírají, ale nestávají se předmětem apelativního volání po změně. Třeba Danny Boyle své hrdiny prezentuje málem jako nějaké popové hvězdy. Oxymóron nadprůměrný sociální drama tak konečně není oxymóronem, s kterouž ideou prorazilo i festivalové zjevení Fish Tank o „střetu MTV generace a YouTube generace“. Fish Tank ale celý program free cinema navrací k počátkům, restartuje jej videoherností a podobností Katie Jarvis s Faith z Mirror's Edge. () (méně) (více)