The Commitments

K slavnému irskému hudebnímu filmu v režii Alana Parkera jsem se vrátil po čtyřech letech a zůstávám nadále u plného hodnocení. Svěží, v soulovém rytmu odsypávající příběh krátkého vzestupu i rozpadu hudební kapely vzniklou s poselstvím připomínky mizejícího hudebního stylu hýři nebývale civilním zpracováním. Přestože některé věci, které hudebníci mezi sebou řešili, nebyly zrovna příjemné, z filmu na mě sálala často dobrá pohoda a také dojem autenticity, jakobych tam byl nebo aspoň sledoval dokument. Mladický temperament v čele s velkým zápalem ambiciózního Jimmyho, charisma i prokletá svůdnost postaršího trumpetisty, skvěle našlapaná muzika v živém provedení, trojice nádherných vokalistek... a vedle toho film vůbec nenudí, ba zůstává stejně zajímavým i ve všech scénách mimo hudebních čísel, protože má naštěstí poutavě napsané postavy i mimo ústřední kapelu (např. Jimmyho táta) a také spoustu humoru, třeba během početných návštěv na inzerát a Jimmyho rodinou. Tak to alespoň pánové a dámy dohromady zkusili a někam se posunuli, že jo, aneb i úspěšná snaha s jasným cílem, pro radost a z lásky k hudbě se cení. [90%] (09.05.2023)

Silně pohodový film okouzlující svou náladou a jemným vtipem. Podobně jako ostatní jsem si užíval muziku překypující energií a obvzlášť některé písně gradovaly tak jako na skutečném živém koncertě. Nicméně od prvních záběrů mě nejvíc oslovil právě nenápadný humor, kterým Alan Parker film okořenil, např. scéna ze svatby hned na začátku má řadu pěkných fórků ve druhém plánu. Takový styl komediální režie mám moc rád. Líbilo se mi, jak i přes lehkou nadázku (nebo právě pro ni?) příběh i postavy působily otřepaně řečeno jako ze života. Parkerovi se navíc povedlo natočit hudební scény natolik živě, že nezačnou nudit, s čímž by si mnozí režiséři tak lehce neporadili. Moc děkuji Willymu Kufaltovi za doporučení, soundtrack si určitě seženu. (14.05.2023)

Přestože Josepha Tylera, amerického zpěváka, rappera a textaře, vůbec neznám, drze si vypůjčím jeho citát: „Zdá se, že hudba drží všechno pohromadě. Občas dělá věci méně chaotickými. Občas dává věcem smysl.“ Ač to netušil, krásně tím shrnul děj filmu The Commitments. Na tu chvíli, kdy se partička Dubliňanů rozhodla založit svou dublin-soulovou skupinu, na tu chvíli jejich život dostal smysl a přestal být až tak chaotickým. I když je ten film špinavý až běda a rozhodně se nejedná o žádnou muzikálovou selanku, je to film, který se vám nemůže nelíbit, pokud máte jen trochu rádi hudbu, která má srdce. Andrew Strong rulez (i když tady hrál hrozného pancharta 😃). (13.05.2023)

To byl kýbl soulový muziky z minulého století. V komentářích se hodně píše, no nic moc, prostě je to jen o vzniku a pádu jedné kapely no a co? Mně na tom přijde třeba bezvadný fakt, že se ti herci dokázali po filmu dát do kupy a rozjet koncertní turné a to já považuju za něco skvělého. Díru do světa sice neudělali, ale tu muziku měli v krvi, tak šli do toho s vervou tehdy jim vlastní, jinak by sbalili fidlátka a každý by šel po svém. A Decovi (Andrew Strong) to jde tady i bez té deky na hlavě. (30.06.2015)

Pro herce a realizační tým možná namáhavá práce( i když zřejmě se i oni místy pobavili), ale pro diváka sen. Potloukat se kolem takové kapely, byť i bez možnosti sebemenšího ovlivnění děje, to je cesta rovnou do filmového ráje, tam se taky "(nic) nedělá". Pozn. 1: To, že Alan Parker chtěl pro roli Joey "The Lips" Fagana Van Morrisona (i když volba by to asi nebyla dobrá) už poukazuje na to, jak moc mu na celé kapele záleželo. A také, jaké množství hudebních zkoušek filmu muselo předcházet. Pozn. 2: "Try a little tenderness" nemá konkurenci. Ostatně všechny písničky jsou oproštěny od sladkobolné pózy šedesátých let a pořádně osoleny. (01.07.2019)