Tancuj Matyldo

V kolika verzí, kolik zpěváků, v kolika stylech a aranžmá u jedné písně, Waltzing Matilda; a právě tolik - ne-li mnohem víc - je variant milostného trojúhelníku: matka, její syn a jeho žena, ale tahle píseň se jmenuje Stárnutí k smrti (Alzheimer je jen subvarianta). Slavík v zájmu košatosti příběhu přibírá vnuka (ti většinou v chybí) a ošetřovatelky (v širším smyslu, ty chybí jen zřídka). Vyuštěním jsou jen dvě možnosti: matka zemře doma, matka zemře v ústavu. Pokud zemře doma, potom v mezidobí dojde k rozchodu muže a ženy. Žena argumentuje: když v obou případech zemře, proč ji mít doma? Protiargumentace je obtížná. Pokud se zdaří, následuje další argument: proč si tím ničit vlastní života? Na to se už sotva co dá říct. (03.05.2024)

Na rozdíl od Přišla v noci se nedostavilo zklamání, ale obrovské nadšení. Tancuj Matyldo není pouze film roku 2023, je to nejlepší český film posledních několika let. Dlouho mě žádný film tak nesevřel u srdce. A v sále jsem evidentně nebyl jediný, v závěrečné půlhodině by bylo slyšet špendlík na zemi. Všechny čtyři hlavní postavy jsou znamenitě napsány a stejně znamenitě zahrány. Lze na ně nahlížet jako na čtyři přímky, které se nemohou nikdy protnout, nemohou se nikdy pochopit. A my je můžeme buď nejméně jednu anebo i klidně všechny čtyři nenávidět, nechápat, odsuzovat, litovat, ale v duchu si přát, kdy už se sakra aspoň dvě z nich protnou?! Souhlasím s tím, že Karel Roden a Regina Rázlová podávají životní výkony, platí to však ale i o Zuzaně Kanócz a mladém Antoniu Šopoském. Pokud tihle čtyři nebudou ověnčeni Českými lvy, budu to považovat za nespravedlnost. A to musím podtrhnout, že zbožňuji Elišku Křenkovou a Tatiana Vilhelmová předvedla strhující výkon v Bratrech. Silný filmový zážitek, na nějž nikdy nezapomenu. Kdyby tvůrci do snímku nevložili aspoň trochu humoru a špetku odlehčení, myslím, že by všichni diváci a divačky po půlhodině upadli do silně chmurných stavů. (03.01.2024)

V prvních dvou třetinách jsem opět škubal všemi končetinami, protože chování ústředních postav a jejich dialogy byly naprostá hrůza. Zpočátku mě to iritovalo jen u těch scén, kdy se autoři snažili nahlédnout do světa a myšlenkových pochodů "mladých" - a samozřejmě vykreslili nejvíc kýčové situace (jako je tuctuc hudba v klubu + dlužíš mi prachy vole, anebo škemrání o kapesné a způsobení dopravní nehody) - nicméně záhy mě sralo i mnoho dialogů mezi dospělými, takže zde jsem zkrátka potěšen nebyl. Poslední třetina naštěstí výsledný dojem z filmu vylepšuje, protože už se v ní nikdo nesnaží vymejšlet žádný vztahový kotrmelce či situace uměle vykonstruované asi jako procesy v letech 1949-1952. Film v této třetině už jen servíruje působivý a nevyhnutelný smutek a bol, jenž prostřednictvím Rodena prožijeme. Je to silné hlavně proto, že podobná trápení prožívá se svými rodiči či prarodiči mnoho z nás, a právě tento film nás trochu uklidňuje v tom, že se takto netrápí jen ta naše rodina, ale že je nás v tom víc. Rodenův výkon táhne celý film, Rázlová je spíše nekonzistentní. Vizuál supr, neboť Štrba klasa... P.S. Anežka Rusevová bude už asi navždy hrát sestřičky a Eva Leinweberová sociální pracovnice/úřednice :) aneb trochu "na první dobrou kást". (01.04.2024)

Přišlo mi to trochu jako vykrádání Anthony Hopkinsova Otce, ale tak co mají autoři pořád vymýšlet za novoty, že? Naštěstí jsou postavy pojaté ve své nejednoznačnosti a rozporuplnosti velmi slušně, dá se jim všem věřit, nejsou to jen šablony kapesníčkového filmu. Na druhou stranu se vlastně děje jen to, co čekáme, že se stane, a ono se stane. Naštěstí je to tu trochu napravené tím, že sice otec y syn v podstatě o všechno přijdou, včetně partnerek, ale našli cestu sami k sobě. Jinak ale je to natočené hrozně, televizně, interiérově, všechno v polocelcích nebo polodetailech, celky a exteriéry jsou tady asi jen dva, což u filmu pro kina velmi shazuje dojem. Navíc kameraman měl asi tentokrát Parkinsona, protože ruka se mu klepe neskutečně a v podstatě se skoro nedočkáme jediného solidního zarámování obrazu. Být to čistě televizní produkce, je to nadprůměrný televizní film, ale jako kinofilm jen mírný nadprůměr. (15.04.2024)

Přišla v noci - Netflix adaptation. Film je noční můrou pro každého syna, co má špatné vztahy s mámou. Přišla v noci byla dost černou ale mrazivě přesnou alegorií o senilní vykostěné mrtvole, co vydává pomalé výdechy z huby, a smradlavé výfukové plyny z řitního otvoru, a tohle je zase moc, jak to bolševicky nazvat “hollywoodsky”? Je na to správný termín. Zkrátka, film jakože koukatelný, zachraňuje to Roden, ba jediný česky herec, nebo jeden z českých herců, co to z české doliny dotáhl i dál do světa. Hopkinsův Otec se mi daleko víc líbil, protože jsme sledovali tuhle Alzheimerovou nemoc skrze světa postiženého, ale tohle je zkrátka jen drama o napraveném exekutorovi, co se rozhodne místo brávati - dávati zadluženým, nepřizpůsobivým a finančně negramotným pacholkům abstinenci, synek taktéž na výprask, co by měl dávat víc práce do kopání do hlíny lopatou, než do omamných látek, a holt dementní babiznu, co připomíná retro muzeum hororových voskových figurín, nebo exponáty mučicích nástrojů. Poetiku o chorobě, nebo nezvládatelnost sociálních ústavu to moc neřeklo, ale budiž! P.S. Knedlíky bez jahod? Proč mě to ještě nenapadlo? (04.04.2024)