Tancuj Matyldo

Pred troma rokmi sa mi neľahko pozeral oscarový film Otec s Anthonym Hopkinsom, lebo v tom čase už moju babku trápil alzheimer. A ani teraz sa nemôžem na podobný film pozerať s odstupom, keď už to má babka za sebou. Bez ohľadu na kvalitu spracovania je dobré, že takéto filmy vôbec vznikajú a robia osvetu. Alzheimer býva terčom nie kvalitných anekdot o Nemcovi, ktorý schováva babkám veci, ergo synonymom pre vtipné zabúdanie. Ale ako môžeme vidieť, je to naozaj strašná choroba. Film Otec pozeral na demenciu z pohľadu postihnutej osoby, Matylda je skôr pohľadom rodiny pacienta. Téma bola spracovaná celkom verne, ale po filmárskej stránke to až také slávne nie je. Človek sa celé dve hodiny nezbaví pocitu, že sleduje film. Dialógy šuštia papierom, scenáristi tlačia postavy do vykonštruovaných scén. Rodena sme tiež už videli v autentickejších snímkach. P.S. Keď nám babka utiekla raz a to len z druhého poschodia bytovky na prízemie, považovali sme to za strašný prúser. Matylda utečie asi päťkrát, sama sa túla po Prahe a syn s vnukom len doma čakajú, než im niekto zavolá. (19.04.2024)

Manželé Petr a Nataša Slavíkovi natočili autobiograficky laděný film (viz zajímavosti) přibližující - nám, kteří onu tíživou zkušenost nemají - komplikovanou péči o rodinného příslušníka "postiženého" Alzheimerovou chorobou. Jako první musím říct, že si minimálně cením toho, že se co do celkového dojmu obešli bez laciného sentimentu, že se neuchýlili k "vulgarizaci" a "exploataci" (tedy že výsledný tvar nepřipomíná další smyšlenou storku z bulvárního časopisu pro ženy, dávající si za cíl vyždímat co nejvíc slz), naopak mně jejich přístup k tématu přišel relativně konstruktivní (dávající vzor adekvátní reakce na podobnou situaci) a empatický (až na tu karikaturu neschopnosti ošetřovatelů a sociálních pracovníků). Co se týče příběhu, tak podobně jako u Smyslu pro humor i zde není choroba pouze osobní a rodinnou tragédií, nýbrž příležitostí k tomu srovnat si hodnoty a dát do pořádku rodinné vztahy, tedy film se nesoustředí pouze na každodenní těžkosti, ale i na možnost pozitivní "metamorfózy", ne náhodou má slovo "krize" svůj původ v řeckém "krisis", kteréžto slovo může mít též význam "obrat" nebo "zlom". Může to vypadat jako nošení dříví do lesa, ale i za mě snímek stojí na výborných výkonech trojice Karel Roden, Regina Rázlová a Antonio Šoposki, obzvlášť se mi líbila paní Rázlová, z fleku bych jí dal toho Lva za nejlepší herecký výkon v hlavní roli (přiznávám, Přišla v noci jsem zatím neviděl), u Antonia Šopoského mě pak překvapilo, jak moc je podobný své starší sestře Marice Šoposké. 75 % (07.05.2024)

Snímek o tématu, o němž jsme toho viděli už hodně, ale natočeno je to s bravurou, navíc mají tvůrci s Alzheimerem vlastní (byť přenesenou) zkušenost. A ta Regina Rázlová! Čím starší, tím lepší role, v mládí poměrně dost přehrávala. Rodenovi a jí dost zdatně sekunduje Antonio Šoposki, mám rád, když filmy takhle dobře spojují herecké generace. Za mě spokojenost a lituju, že nevyšel nějaký ten Český lev. (22.04.2024)

"Mám na krku dementní matku a syn je lempl." Předvídatelnému příběhu o polidštění neempatického exekutora, žijícího podle řádu a pravidel, skrze Alzheimera jeho matky přidáme hvězdičku my všichni, kteří jsme se dobrovolně rozhodli starat se o někoho blízkého v terminálním stadiu (jakékoli) nemoci. Waitsovo Tom Traubert's Blues z elpíčka Small Change (1976) v závěrečných titulcích potěšilo. (22.01.2024)

Film mě pozitivně překvapil. Čekala jsem totiž, že mě neperspektiva a náročnost diagnózy semelou, ale naopak, scénář má celkově pozitivní vyznění, je tam vyjádřená naděje, že se ta situace dá zvládnout. Pokud jde o výkony, K. Roden skvělý, R. Rázlová nezklamala, ale ve srovnání s nimi vedlejší role nic moc k obdivu. Nesouhlasím s označením filmu za komedii. (15.12.2023)