Zkouškové období

Film, ve kterém si hlavní role Troška zřejmě obsadil svého tehdejšího eféba, jinak si volbu toho nehereckého prkna nedovedu vysvětlit. Chlapec bloudí po světě s jedním neustále zpruzeným výrazem, hluboce pohrdající všemi ostatními, byť sám je leda lempl a trotl. Nějak nechápu, jaký smysl má natočit výpověď, ve které nikdo nic nevypovídá, jen se plácá po světě a ještě je nesympatický blbec. Nejhůř vypadají scény mezi tím chlapcem a Janou Krausovou, která na rozdíl od něj, umí hrát. To si jeden říká, jak to ona mohla vydržet. Film o nikom, ničem a k ničemu. (30.06.2019)

Zkouškové období je ten typ filmu, který se snaží na pozadí nějaké výjimečné doby vypovědět o něčem hlubokém a niterném, ale v konečném důsledku je Troškův film takřka o ničem. Snímek, který je těkavější než i ta nejméně stabilní lahvinka nitroglicerinu a kde se Yvetta Blanarovičová v jednom kuse válí nahá, jednoduše nemůže být dobrý. Jediným a zároveň posledním plusem je zdárně vykreslená atmosféra studentských bouří 1989. Škoda, že zrovna tento film se chlubí tím, že jako první nějakým způsobem reflektoval homosexualitu v českém filmu, neboť tenhle debut se ani zdaleka nepovedl. (29.10.2007)

Jedním slovem zvláštní film. Zdeněk Troška zde měl ještě nějaké umělecké ambice a evidentně se pokoušel o film hlubšího významu na pozadí "sametové" revoluce. Výsledek však není příliš přesvědčivý. Jediné, co bych označil za přesvědčivé, je homosexuální tématika a seznamování se na záchodcích Hlavního nádraží v Praze. Velice příjemně působí použití hudebního motivu z druhé věty Beethovenova klavírního koncertu č. 4. (27.09.2010)

Tady se to stalo! Ve Zkouškovém období proběhl Troškův filmový coming out. Od začátku do konce to nedává absolutně žádný smysl, ale poprvé je jedním z hlavních témat nějakého českého snímku homosexualita. Bohužel od té doby Troška rezignoval na tvůrčí ambice a začal točit uřvané pohádky a komedie plné odkazů na falus. (26.09.2020)

V roce 1989 se režisér Zdeněk Troška tematicky vrátil ke školnímu prostředí, jen ne do prostředí základní školy, jako ve svém prvním filmu „Bota jménem Melichar“ (1983), ale výš, tedy do prostředí vysokých škol. Strasti a slasti postav však v podstatě zůstali obdobné, jen samozřejmě s ohledem na věk, dobu a prostředí. Charakteristika jednotlivých postav je tak po dějové stránce bohatá a trefně vyobrazuje smělé i nesmělé osudy vedoucí především k zamyšlení. Takže se vlastně jedná o další sociologický průzkum daných jednotlivců. Vzhledem k politickým událostem v době příprav filmu se tvůrci rozhodli i toto ve filmu zohlednit, jenomže bohužel dosti unáhleně. Politický střet generací působí spíše trapně a zrovna tyhle scény vyznívají především hlavně jako publicistika a hraný dokument doby, než jako scény pro plnohodnotný osudový film. Je v tom zkrátka vidět, že se nad pozměněným scénářem zase až tak moc nepřemýšlelo. Chybí spousta vysvětlení daných věcí, takže z dnešního pohledu těžko divák pochopí, co například vlastně studenti ve vybudovaných stávkových kancelářích ve školách dělali a proč, a hlavně, kdy vlastně probíhala výuka. Takže těžko posoudit, jak by vypadal film původně. Každopádně jiná osudová problematika v sociální oblasti určitých postav jinak nemálo zasáhne a opravdu dovede k zamyšlení. Jako třeba mladá svobodná matka živící s prostitucí, což nakonec skončí, jak to skončí. Lucie Bílá v této roli bohužel moc prostoru nedostala, ale i z toho mála lze její herecký výkon ohodnotit kladně. Jedná se tedy o film, který se bohužel řadí do skupinky filmů vzniklých v porevoluční době, které pro svou nekvalitu okamžitě po uvedení zapadly do naprostého zapomnění. (16.11.2022)