Kouř

Dým jen dým, pálí mě do očí, tvý město náhle zmizí, až prach se zatočí. Dým jen dým, poslední hvězdu zhas… A z kouře, produktu nedokonalého spalování, vystupuje rytíř smutné postavy, aby se ujal velkého úkolu. Tak řekni, jaký je tvůj úkol, hrozně nás zajímá, jak se to jmenuje… A já vám to nepovím, protože jste zvědaví! … Doba vymknutá z kloubů, kde je všechno zahaleno temným kouřem, uvnitř i vně, potřebuje řádně zkouřené vidění, aby člověk přežil a kouřem nesmrděl. Určitě cítíš, že se tady nedá dýchat. Jde o to vymyslet něco, co by celou záležitost komplexně vyřešilo. Rozumíme si? Jde nejen o to, jde o to všechno a kdyby něco, berem kramle . Někdo bere kramle, někdo se stane kurvou, někdo se vzbouří. Nelogicky, absurdně, groteskně, přesně tak, jaká byla celá ta doba, v níž kantýny jsou nejefektivnější místa našeho hospodářství, protože tu spousta lidí tráví většinu pracovní doby. (03.07.2017)

Vyhrňme si rukávy, když se kola zastaví, hej rup, holahej! Ad absurdum dovedená logika průmyslové epochy si díky osifikaci v podobě autoritářského režimu, který sebe nedokázal oddělit od doby, v níž vznikl a rozvíjel se, a tudíž nedokázal spolu se sebou nekonzervovat i onu průmyslovou mašinérii, jen oddaluje moment, kdy všem dojde, že se kola skutečně zastavila. V tu chvíli přichází roztočit nová hvězdná kola nová generace: proti ocelovým neohebným traverzám, kouři komínů a cigaret, kyselinám v trubkách a alkoholu v krvi přichází nová generace: ohebných, pružných, jak v páteři tak v nohách, tanečníků diska, kteří pijí Coca Colu a myslí na ekologii. Z jedné strany logika minulosti ad absurdum, z druhé strany ještě nejistá budoucnost, která neslibuje o mnoho lepší zítřky, a mezi tím: jiná absurdita jako spojka, rozdělující dvě hřídele, které do sebe nakonec zaklapnou a svět pojede v kontinuitě dál, jen na jiný stupeň. Takto ostře film budoucnost nevyhlíží, slouží hlavně jako skvělá komedioanalýza doby přežité, inu nikdo nejsme pánem svého díla, kterému se až zpětně vždy přisoudí trochu jiný smysl, ale i v tom je něco instruktivního: v opojném vítězství bigbeatu nad normalizačním diskem, kdy se v devadesátkách zdálo, že svoboda již vyhrála, jsou hrdinové Kouře vlastně jednou nohou stále v době poražené: cigarety, alkohol, pevnost… Budoucnost patří jiným, protože historie i dnes preferuje stále stejné hodnoty, ačkoliv mění fasády: takže historie, i nadále jedu dál stále s Tebou, víme kam cesty vedou – k našim pružným, jako ze škatulky upraveným, sojové mléko pijícím a od nyní vždy udržitelně rozvíjejícím (hlavně, že stále s nimi na palubě), uvědomělým, diskžokejům naší nadcházející doby. (20.07.2020)

Pak že se u nás netočí osobité a originální filmy.... Kouř je svéraznou karikaturou (nejen) dob minulých vyvedenou v zajímavém vizuálu a ozvláštněnou takřka muzikálovými výstupy. Ač si Tomáš Orel hodně hraje s kamerou, v jeho režii jsou stopy divadla více než patrné, stejně jako v projevu herců (škoda nešikovně našroubovaných postsynchronů, které občas činí herecké výkony dosti topornými) a tak Kouř chvílemi využívá potenciálu filmového média méně, než by bylo záhodno. I tak mé palce ukazují jasně vzhůru - vícero českých filmů se rozhodlo kráčet vlastní cestu, avšak ne každý to zvládnul bez větších klopýtnutí - 'rytmikál totalitního věku' ano. (24.01.2008)

Nejlepší muzikál všech dob a kontinentů. Jasně čitelné motivy z Radfordova 1984: Celkový vizuální dojem (mikrosvět, umělý uzavřený oprýskaný špinavý prostor). Venkovní „prolétské“ prostory. Prolétská hospoda. Ubytovna. Ústření milenecká dvojice nahá či polonahá za oknem, v němž se odráží podobně laděný modrý výhled. On se dostává k zásadnímu démonizovanému podvratnému spisu, ona dělá nástěnku. V tělesné charakteristice obou lze spatřovat výrazné znaky podobnosti. Cigarety. Chleba a gin. Zdravíme. Komise (doslovně a v témže kontextu). Závodní jídelna, oni dva v jídelně. Lze rozlišit vnější a vnitřní Stranu (v titulkách výslovně „zaměstnanci“, „šéfové“), venku se pohybují proléti. Jedním z oficiálních produktů pro proléty je pornografie – Arnoštkova diskotéka. Naopak výrazně rozdílně se předvádí požadavek totální konformity: Mám něco dělat? - Neprudit. (02.06.2011)

Rádoby >filmové umění< se zbytky >sklepácké poetiky< na paměť osumdesátých let. Škoda, že T.V. nepochopil, že film není divadlo. No ale když už je tím rejžizérem, že... Zlaté střední tři hvězdičky jen z nostalgie... Jak říká :KevSpa:: "tohle je především film pro velké fanoušky tohoto divadelního spolku". Bohužel... (22.02.2006)