Nové recenze - TOP uživatelé

Já musím říct, že jsem mile překvapen s tímhle historickým akčňákem, který sice po příběhové stránce neoslní je tu další Ming Dynastie, korunní princ, ochrana následovníka trůnu aj. Tohle mi příjde pořád dokola, ale samotná akce je za mě provedená skvěle. U těchhle historických činských filmů mi většinou vadí 2 věci a to Wu-xia prvky a časté drátování při soubojích, to se zde naštěstí nekoná. K dispozici je  zde totiž moje oblíbená martial arts hvězda Max Zhang ( za mě je to nástupce Donnie Yena!) a ten chlap s mečem provádí vyloženě martial arts mistroství! Super choreografie, všechny si dává absolutně s přehledem a akční scény i díky super vizuálu jsou velmi vymazlené ( Bavila i princezna/assassinka v bílém hábitu). Chválím i finále, kde ten 2 metrový obr s trpaslíkem na zádech byl vyloženě Boss snů a finální duel s obrovským MO Swordem a záporákem s dvěma mečema proti němu byl lahodný, to jsem si užil. Za mě slušná akční řežba, které trochu podráží nohy nezajímavý příběh a nudnější pasáže mimo akci, jinak jsem spokojen. 75%

Nadprůměrné, vykreslené charaktery, svižně plynoucí děj, nemám skoro co vytknout...

Slušný bizár a docela překvapivě uchylárna, která asi nesedne každému, ale musí se ocenit Originální námět, avšak za cenu, která nemusí být pro všechny strávitelná. Film nemá žádný děj ani žádné dialogy, sledujeme zde rodinku Sasquatchů a jejich každodenní život skrz roční období. Má to komický nádech a dá se párkrát zasmát, úchylný podtón tomu svědčí ( Došlo tu na Sex, hromádný piss, očichávání genitálií, krmení rybími vnitřnostmi. zvrácený porod a dokonce i na jednu Gore scénu!! s pumou :D Bál jsem se, že to bude nuda, ale celkem rychle to uteče, je to takové divné ,bizární, ale zároveň zajímavé.  Na vyšší hodnocení mi chyběl vyhrocenější konec a ocenil bych větší Survival z pohledu jiných zvířat či střet s lidmi. Jako Sasquatch experiment však celkem cool. 60%.

Vzít tři dějové linie a začít je vzájemně proplétat nebyl ten úplně nejlepší nápad. A nebo jinak, chtělo by to jinačí střih, protože takhle je více jak první polovina tak trochu mišmaš připomínající comics. A to si myslím nebyl filmařský cíl. Každopádně po vizuální stránce není co vytknout, příroda Dutozemě je nádherná a drobné epizodky Konga mají šmrnc a drive. Godzilla zase musí dostát své pověsti, a tak když se někde vynoří, trosek je více než dost - tu zválí kus Říma, tam zařvou pyramidy a pláže Rio de Janeira vezmou za své i s hotely a okolními budovami. Scény s Mothrou jsou poetické a v protikladu k zuřivým animálním Titánům. Viděl jsem to na 3*, ale jednu přidávám za poslední apokalyptickou čtvrtinu a také proto, že monstra mám pořád rád. A zkoumat logiku u těchto filmů nemá smysl, proto se netočí. Jednu malinkou poznámku na závěr mám: proč krucinál nezabil toho komára? Přenášejí smrtící nemoci a tohle je v džungli hazard i špatný návod pro ostatní. Jinak za mě spokojenost.

Joel David Rifkin je americký sériový vrah, ktorý v New Yorku v rozmedzí rokov 1989 až 1993, zavraždil deväť žien, pričom existuje reálne podozrenie, že mal pravdepodobne na svedomí ďalších osem ľudí. Za svoje činy bol odsúdený na 203 rokov väzenia, pričom toto je exkluzívny rozhovor so samotným vrahom, ktorého spovedá Robert Mladinich, detektív N.Y.P.D. vo výsluhe. Ďalší zo série dokumentov: "Inside the Mind of a Serial Killer" od OxyGenu, no určite nie na kvalitatívnej úrovni častí, ako "Dahmer on Dahmer", alebo "Kemper on Kemper", ktoré boli vzhľadom na video zábery z interview, ďaleko viac autentické. V tomto prípade, sú totiž k dispozícii čisto zvukové zábery, doprevádzané inscenačnými scénami alebo monológmi účinkujúcich, pričom tie autentické sa objavujú až v samom závere a nie je to až taká pecka, ako by sa žiadalo. Ono nedá sa povedať, že by to nemalo takú tú podivnú atmosféru, keď nejaký ten vrah rozpráva o svojich fantáziách, ktoré následne pretavil do reality, no ten "kontakt" s osobou, proste chýba. Samotný dokument totiž potom nie je až tak analytický, ako by sa vzhľadom na skutočnosti, ktoré sa snaží prezentovať, žiadalo. Za mňa ale dobrý priemer.

Pieta, pokora a úcta - to sú postoje, ktoré by sme pri tomto kriminálnom (?) akte mali zaujať ako prvé. Nikdy, v žiadnom prípade a za nijakých okolností, nesmieme stratiť zo zreteľa obete tejto strašnej udalosti. O ne ide v prvom rade, nie o prípadnú škandalizáciu posledných minút ich životov. V mrazivých horách zahynulo deväť priateľov a odvážnych mladých ľudí, ktorí mali pred sebou celý život a podľa všetkého (aspoň sa behom desaťročí neobjavili žiadne dôkazy o opaku) nikdy nikomu významným spôsobom neublížili. Napriek tomu zahynuli biednou, hroznou smrťou, ďaleko do akejkoľvek pomoci, ďaleko od svojich rodín, od ľudí, ktorí ich milovali a ktorí milovali ich. Nemým dôkazom masakru zostala len príroda – a tá nikdy nikomu nič nevyzradí, všetky tajomstvá si spoľahlivo nechá pre seba až do konca aj našich vlastných dní. Ja osobne desivú záhadu Ďatlovovej výpravy poznám resp. naplno sa o ňu zaujímam posledné cca desaťročie, možno dlhšie, ale musím paradoxne povedať, že sa mi do tohto dokumentu nechcelo. A to z toho dôvodu, že som mal pocit, že tvorcovia neprídu s ničím novým, šokujúcim. Dôkazy sa stratili, boli zametené pod koberec, alebo proste „len“ blbo vyšetrené a zaevidované vtedajšími súdruhmi (sovietske zasnežené hory 50. rokov 20. storočia si asi nikto z nás nepredstavuje ako CSI, NCIS a Columba dokopy, že). Krajina ako Rusko tajomstvá nevydáva zadarmo. Väčšinou ich nevydáva vôbec. V tomto špecifickom prípade navyše nič nedáva zmysel, jedna vec odporuje druhej. Napr. ak by v tom skutočne mala prsty armáda/politici, určite by ututlali informácie o radiácii. Ak by naopak za vraždou stáli s prepáčením „primitívni poverčiví domorodci“, určite by výpravu vyvraždili oveľa explicitnejším spôsobom, ktorý by nevytváral žiadne otázky, ani nevyvolával pochyby. V tomto „incidente“ proste nič nesedí. Preto som si to len chcel „narýchlo“ pozrieť, odfajknúť a ísť o dom ďalej. Počas pozerania som si ale uvedomil, že tie skoro dve hodiny sú prekvapivo dobré. Jasné, Liam Le Guillou na to spočiatku ide jemne škandalózne a povedal by som až mierne naivne, detsky, detinsky a zjednodušujúco. Snaží sa démonizovať veci, ktoré sú podľa mňa úplne banálne. Inokedy je strašne strojený (také tie nechcene smiešne zábery, ako sa zamyslene prehŕňa starými archívnymi dokumentmi a fotografiami v ponurej, zle osvetlenej miestnosti). Postupne ale zaznelo viacero informácií, ktoré ma priznám sa mierne znepokojili. Napr. na prvý pohľad nepodstatná správa o tom, že stan možno nebol rozrezaný zvnútra (čo sme doteraz považovali za axiómu), ale zvonku, je šokujúca a všetko stavia z nôh na hlavu. Netuším, ako sa Liamovi podarilo pred kameru nahnať niektoré osoby. Ešte u bývalého (divného, ale chápem, asi ho to všetko poznačilo) agenta FBI (prichádzajúcim s mojou obľúbenou teóriou, že ak niečo vyzerá ako pes, má to chvost a šteká to, pravdepodobne to bude pes) tomu rozumiem, ale u ruskej „kriminalistickej techničky“ mi to pravdupovediac hlava nebrala, pretože viem, aká „sloboda“ v Rusku vládne. Preto mi dokonca napadla aj taká možnosť, že to bola nastrčená herečka. Na prvý pohľad ma možno mierne sklamal záver, kedy sa Liam ocitne na mieste činu, ale na druhý oceňujem, že je to vlastne sympaticky realistické a nehrá sa na žiadne ultratrápne hlášky typu „Panebože, cítim tu zvláštnu atmosféru, vôbec sa nečudujem, že zomreli“. Pripadá mi to tak, že čím dlhšie po tom pátral, tým väčšiu pokoru pred tým získaval a na konci bol azda i sám rád, že je koniec, pretože takéto veci vás poznačia. Páčilo sa mi, že to bolo s prižmúrenými očami objektívne, čiže akonáhle sa zjavil „poburujúci“ názor o vražde, spravidla rýchlo nato priklusal pohlaď z inej strany, ktorá sa domnievala, že má na to úplne iné vysvetlenie a tým pádom nejde o vraždu, ale o nešťastnú nehodu. Ja by som Liama nezosmiešňoval za to, že sa venuje Yettimu a UFO, proste tieto aspekty k danej záhade patria už desaťročia (viď. rôzne divné fotky, ktoré po sebe výprava zanechala), či sa nám to páči alebo nie. Čiže ja by som odsúdil, ak by sa ku nim aspoň pár vetami nevyjadril. Hoc ja sám som zástancom smutnej teórie, že všetko bolo žiaľ podľa všetkého strašne pragmatické, obyčajné a práve v tej svojej obyčajnosti hrozne smutné a tragické.

Skvělý animovaný projekt, který – ať už svou old-schoolovou vizuální stylizací, retro kabátkem, nebo příběhem jako takovým – navazuje na původní kultovní seriál s X-MENY. Čímž mu nejenom vzdává pomyslný hold, ale zároveň je jejím víc než důstojným pokračováním se vším všudy. X-MEN 97 rovněž staví na prapůvodní myšlence komiksových X-Menů z šedesátých let: tedy na alegorii/metafoře o rasismu. Zcela otevřeně se tu tak akcentuje rasová politika a boj mezi liberalismem, konzervatismem a dalšími ideologiemi na pozadí superhrdinského spektáklu. Nejde tak o žádnou troškařinu pro děti, ale zábavnou animovanou podívanou pro všechny generace, která jako by svou konceptuální stylizací doslova vypadla ze stránek komiksových sešitů. Takže jestli takhle bude studio MARVEL ANIMATION pokračovat dál, máme zaděláno na garanta kvalitních animovaných projektů, který fakt stojí za to sledovat.... VERDIKT: 9 kolečkových křesel z 10

Som veľkým priaznivcom americkej filmovej tvorby z obdobia osemdesiatych rokov minulého storočia. Mnohé snímky, ktoré boli vtedy natočené sa pre mňa stali kultovými titulmi, na ktoré nedám dopustiť a často si ich opätovne púšťam. Mimo to ma vie občas potešiť aj nejaký nový retro titul, ktorý sa neskrývane a otvorene hlási k odkazu osemdesiatych rokov. Tento krát som natrafil na snímok "Leto 84" (Summer or 84), ktorý mal premiéru v roku 2018. Na jeho vzniku sa podieľali až traja režiséri. Môžem povedať, že odviedli dosť dobrú prácu, čo sa týka vystihnutia ducha doby, v ktorej sa odohráva dej filmu. Podarilo sa im vrátiť ma v čase o štyridsať rokov. Ocitol som sa v lete roku 1984 spolu s pätnásť ročným Davey Armstrongom a jeho tromi kamarátmi. S napätím som sledoval ako sa snažia odhaliť viacnásobného vraha teenagerov. Miestami to pôsobilo síce tak akosi prvoplánovo a i trocha silene, ale svoj účel to splnilo. ***

Není nad lítající šikmoočka na velkým plátně pod honosně výpravnou historickou taktovkou. Prvotřídní východní akční balet.

Moment překvapení z první série – kde divák neznalý komiksové předlohy zcela nepřipraven vkročil do velké krvavé louže – se nečekaně vytratil, a jde tak o místy natahovanou žánrovou kaši, která mnohdy pomalu pendluje z příběhovýho bodu A do bodu B, až to častokrát diváka dost irituje. To však nemění nic na tom že jde o parádní R-kovou záležitost, která ani za mák nešetří explicitností, brutalitou a snahou převracet supehrdinský stereotyp prdelí naruby zcela bez příkras.

Z narozeninových speciálů nejslabší, ale jen protože by si zasloužil pořádnou dvouhodinovku. Protože má všechno. Malá pomrknutí z dávné minulosti, zlověstného nepřítele, v jehož kůži si Neil Patrick Harris vychutnává každou repliku, slzy, radost a samozřejmě - nebyl by to finálový díl, aby tu nebylo i ohýbání pevně daných pravidel a překvapení, po kterém jen vyjeveně zírám na obrazovku a jsem rád, že si ze mě a z diváckých očekávání Davies potutelně dělá legraci. Nejúlevnější je ale pocit z poslední desetiminutovky, z nalezení nečekaného klidu, ze smíření, které nikdy nemělo přijít a přesto tu je. Chichot je proto na konci zážitkem nejen odpočinkovým a rodinným, ale téměř až terapeutickým. Děkuji za tenhle trojlístek pro štěstí. Nemyslel jsem, že ještě někdy DoctorDonna zavítá na obrazovky, takže se jen blaženě usmívám, že jsem mohl být u toho. I've never been so happy in my life. 

Pozoruhodný dokument přibližuje savčí druhové pospolitosti z krajně překvapivých úhlů a poučuje nás o tom, jak málo stále víme o přírodě. Povzbuzuje pokoru a rozšiřuje poznávací horizonty. Trojí model tří savčích druhů povzbuzuje lidskou zvídavost a vyvolává řadu reflexí kolem historie našeho druhu. Ano druhu. Stále jsme savci a primáty a zastaralé představy o naší výjimečnosti jsou vřazovány do řádu přírody věcněji a věcněji. Přívrženci a hlasatelé pluralismu získávají další silné argumenty pro svůj pohled na svět a společenské uspořádání.

Was it me, or was Isaac Newton hot? Čirá radost z dobrodružného vyprávění, až divadelně přesného herectví plného nejjemnějších nuancí a nezaměnitelného pocitu napětí, když divákovi ve zcela běžné chvíli najednou dojde, že vesmírné sovy najednou nejsou tím, čím se zdají být. Slabší triky se dají snadno odpustit ve chvíli, kdy zavzpomínám na Tennantovu éru a onu makabróznost tělesných efektů, spjatou s jeho děsivějšími epizodami. Minimalistický díl a přitom esence seriálu v jednom.

Chce ho nechat, ať mluví sám. „Jenom aby nás to nedovedlo do hajzlu. Protože tady holce nedokáže říct ani bé, ale v Brně tancuje s holkama u jukeboxu…“ Ano, další vražda proběhla v moravské metropoli. Kus mladé dívky si navíc Láďa odřízl a v igelitové tašce odvezl domů. Holt hořčice a křen dokážou zázraky. Stále víc vnímáme/zkoumáme specifický vztah mezi kriminalistou Markovičem a vrahem Hojerem, výslech zabere značnou část epizody, ale tvůrci zvládají i nenápadnou konverzační scénu proměnit v napínavé momenty. „Humor“ se definitivně přesunul do černohumorné roviny. Petr Uhlík hraje Láďu skvěle. Velmi expresivně, těkavě, hodně tomu napomáhají i úhly kamery. Jen možná bacha, aby (nezapomínejme na Adikts) myslel na to, že jsou tady i role normálních lidí. Tohle už je totiž slušná nálepka.

A pak se Láďa rozvykládal… Atmosféra výslechu stojí na precizní režii i hereckých výkonech, poprvé se setkávají právě podezřelý Ladislav Hojer a vyšetřovatel Jiří Markovič. Nízké IQ, samotář, bez kamarádů. Popleta, prosťáček, ale také agresivní hovado. Nikdy neměl vážnou známost ani pohlavní styk za normálních okolností. A o mrtvé ženě z minula si myslel, že je mladší. Jedenapadesátiletou nejprve znásilnil a pak uškrtil. A nakonec prostoduchý Láďa poprosí Markoviče o tužku a papír. Bylo toho totiž víc… Pozorujeme jakousi podivně přátelskou náladu mezi oběma muži, kdy jeden z druhého postupně tahá přiznání k sérii zločinů, zatímco ten se raduje jak malé děcko, že mu někdo (konečně) věnuje pozornost. Petr Lněnička je kombinací Igora Bareše (tady i hlasově) a bývalého generálního ředitele České televize Petra Dvořáka. Jinak je to samozřejmě pošmak!

Tvůrci Wyrmwoodu nám doručili už druhého letošního pavúčika, který je podán více odlehčeněji a arachnofobikům nedá bohužel moc zabrat, v tomhle byl Vermines agresivnější a úspěšnější a tady se zkrátka v mnoha věcech mohlo přitvrdit, ale určitě Sting neurazí. Opět tu máme panelák, spousta lidí a jedno vajíčko z vesmíru, ze kterého se vyklube pavouk, který má čím dál větší apetit. Malý pavouk byl pěkně exotický a scéna, kde vlezl do ženy a začal v ní dělat bordel v těle byla solidní, ovšem tady se dalo vyřádit tak, že z toho mohla být gore scéna roku, tu se mohli teda vyřádit 3x více. Připomíná to spíš monster horor béčka z 90. let, které mají odlehčený nádech a úplně to nevadí, jen humor úplně nefunguje a vraždy jsou spíš mimo záběr, když už z toho udělali vyvražďovačku, tak to chtělo výživnější mordy, protože atmosféra moc nefunguje a strach z pavouka tím tuplem. Koukatelné a příjemné, ale na vyšší hodnocení se nevyškrábu. Vermines byli jinde. 60%

Krvavá nevěsta meets Soukupovu Svatbu upíru a čistě subjektivně Obvyklé podezřelé (pokud Abigail z klece výtahu udělá všem kádrový profil jak kdysi Kobayashi u kulečníkového stolu, pak je Esposito agent Baer a Matthew Goode Keyser Söze)! Má to problémy s tempem i nápaditostí a zajímavé obsazení se kromě smývání galonů umělé krve z kůže nijak nepředřelo (nefunguje Durandův tupoun a překvapivě ani Stevens s ostřejším chrupem), nicméně jako vizuálně dobře vypadající drákulovina s Růžovočervenou labutí to i přes mírně přepálenou stopáž nestačí pít krev. „I fucking hate ballet!“

Once upon a Time Lord. Patřím k menšině, která si užila Chibnallovu éru a která zbožňovala předchozí regeneraci, ale nebudu lhát. Stačí prvních pět minut, první poťouchlý dialog a mám pocit, že je rok 2008 a seriál právě prožívá svoje když ne nejlepší, tak alespoň nejemocionálnější období. Vykulená dvojka Tennant-Tate je pokladem, jehož nalezení se kdysi zasloužilo o nejráznější nárůst fanouškovské základny a jejich návrat je jako balzám na duši. Strach o to, aby atmosféra byla tak silná a zároveň praštěná jako kdysi je podpořen nevědomím, kam se vesmírné dobrodružství může vrtnout, kolik dramatu si bude chtít staronový tvůrce Davies na úvod dovolit a jak moc bude riskovat pošlapání vlastního odkazu. A samozřejmě se, světě div se, komentuje i gender a sexualita. Autorem je Russell T. Davies. Člověk, který vymyslel Jacka Harknesse a celý Torchwood. Pokud vám pořád nic nenaskakuje, zaspali jste svůj vlastní fandom, gratuluji. Ale škoda kroutit hlavou, balanc tady vyšel na jedničku, a jakmile hlavní hrdina poprvé dramaticky zahuláká, jsem doma. Mírumilovná rodinnost, překvapivý zvrat naroubovaný šikovně na roky zapomenutou mytologii a slovní přestřelky, při kterých se nelze než odevzdaně uculovat.

Japonská verze Hry o Trůny. Akorát namísto zaplivaných hospod, vulgarismů, tuny souložení a rytířských rubanic v alternativě evropského středověku tu máme saké o páté, výhledy do pečlivě pěstovaných zahrad japonských obydlí a pagod a všechno na co divák sáhne je kultivovanější a hezčí. Jestli byl například takový The Last Samurai 70 procent hollywoodská šablona a 30 procent uctivá poklona rafinované japonské kultuře, Shogun je pravý opak. Nedočkáme se mnoha velkolepých akčních scén, ani klasického zápaďáckého narativu s divokým finále. Japonský náhled do světa samurajů plyne pomalu, citlivě a velmi pečlivě buduje atmosféru a rozvíjí postavy, jejich myšlenky a motivace. Shogun nemá být epický proto, kolik je v něm bitev, nebo jak divoce se bojuje, ale proto, jak silný příběh zprostředkovává a jak působivé pouto se mezi hlavními hrdiny tvoří. A já si tuhle osobitou, myšlenkově silnou, náladově ucelenou, křehkou mozaiku za podpory fantastické výpravy a skvělých herců užil. I přes co do tempa vlažný prostředek hodnotím vysoko, protože takovýchto příspěvků do kinematografie ja sakra málo. První Samuraj.

V žánru populárně dokumentárních filmů dílo zřejmě nadprůměrné s poměrně vysokou kvalitou vnitřní sebereflexe a také ne zcela obvyklým pohledem na osmiletí asi nejúspěšnější švédské skupiny přínosné i v evropském měřítku. Skupiny v mnoha ohledech nadčasové.