Rimsy

Leos Carax je suverén, jehož filmy vystihují i přetvářejí samotnou podstatu filmu jako umění či média. A přesně to se mu daří i s muzikálovou novinkou Annette, jež funguje nejen jako výpověď o prknech, jež znamenají svět, ale i komentář k současnosti zábavního průmyslu a žánru muzikálu obecně. A navíc je i velmi zábavný a přístupný. Více zde.

Tahle komedie není třeskutě vtipná, s nadhledem však vypráví o patáliích, které většina z nás ve věku 20+ řešila. Hledání partnerské lásky i vztahu k sobě samému, machrování před kamarády i prostá snaha užít si dovolenou. Neokázalá jednohubka skrývá ve své subtilnosti silně humanistické poselství a nepotřebuje k tomu rozmáchlá gesta. Více zde.

Nová šichta je koncepčně čistý dokument s dobrou dramaturgií, atraktivním i zábavně zpracovaným tématem, svižným tempem, zábavností i hloubkou poselství – a to obzvláště v (post)koronavirové době. Jindřich Andrš to na první dobrou trefil výborně. Více zde.

Marvelovka se smysluplnou feministickou nadstavbou? Captain Marvel se může jít zahrabat, o konkurenční Wonder Woman nemluvě. Emancipační přesah je u Black Widow výrazný a dokonce i vcelku vrstevnatý, zároveň však neurazí ani diváky, kteří nic řešit nechtějí. V tomhle ohledu zamrzí jen opět nestřídmá délka, což už ale nikoho nepřekvapí. Není to špičková, natož revoluční podívaná, ale jako komiksový post-mortem-origin bez problémů šlape. Florence Pugh vnáší do marvelovské vzletnosti sympatický pohled člověka, pro něhož jsou bitky namáhavé a bolestivé. Svou postavu navíc podává s adekvátní mírou nadhledu, což naopak obtloustlý David Harbour s množstvím humoru přehnal. Akce je rutinní, ačkoli finální bitka trochu přestřeluje měřítko. Black Widow si však ode mě vysloužila palec nahoru - funguje totiž jako oddychová komiksovka i rodinné melodrama se sebevědomými rýpnutími do weinsteinovských praktik.

Helena Třeštíková natáčela 16 let se svéráznou ženou, kterou životní cesty dohnaly až k nejstaršímu řemeslu. Svižně ubíhající dokument stojí na vyprávění osobité hrdinky, jejíž příběh sice nešokuje, ale emoce vyvolat dokáže a k zamyšlení nad určitými hodnotami diváka taky přiměje. Více zde.

Nedotažený film pro dětského diváka, který se snaží míchat strasti dospívání s poetickým vykreslením vnitřní proměny a ekologickým přesahem. Sympatickou kombinaci motivů se však nedaří odvyprávět dostatečně poutavě a uceleně, aby se Oukropcova novinka vymkla průměru. Více zde.

Třetí pokračování chválené série nestačí svých dvěma předchůdcům a nabízí jen rutinní hororovou podívanou. James Wan chybí, nuda bohužel ne. Více zde.

Terapie Vigga Mortensena bude jen těžko zajímavá pro kohokoli kromě něho samotného – na to je ve výborně obsazeném filmu až příliš málo vnitřního pnutí a dramatu. Více zde.

K tomuhle vcelku divnému projektu jsem si až do konce titulků nedokázal úplně najít cestu. Origin disneyovské záporačky je prostě vcelku zbytečný, a kdyby se jednalo o svébytný film o tom, kterak si outsider v jokerovském duchu navzdory společnosti vydobude cestu k sobě samému, nepříjemně vtíravých otázek by razantně ubylo. Jenže se tak nestalo, a tak se ptejme: Dává smysl svět, v němž se nahodile mísí až dickensovská sociální realističnost s komiksově přepálenými charaktery? Je možné prodávat směs seriózně se tvářícího psychologického dramatu, odlehčeného heistu, rodinného dojáku a disneyovského technologického dema s digitálními psy? A proč postava Paula Waltera Hausera fandí zrovna Tottenhamu? Karikaturní figury Emmy Stone a Emmy Thompson samozřejmě hrají jako o život a hází expresivní grimasy na všechny strany, stylizovaný Londýn 70. let se otřásá pod náloží dobového soundtracku a propracované kostýmy udrží pozornost; jenže zároveň je příběh velmi průhledný a předvídatelný (a tam, kde není, tak prostě nedává smysl), zajímavá témata rozpadu osobnosti či sněhurkovského generačního střetu jsou opuštěna skoro rychleji, než se vůbec vynoří, a vzhledem k vcelku temné atmosféře je otázkou, pro jaké diváctvo je snímek vlastně určen. No, já to každopádně nejsem.

Není to špatné, jen tak trochu zbytečné. Návrat do světa Tichého místa nebyl nijak nutný, což je vidět na jeho pokračování, které bohužel nemá mnoho es v rukávu. S emzáky se bojuje stejně jako v jedničce, propracovaný sound design stojí na přechodech mezi riskantními ruchy a tichým světem hluché dívky Regan stejně jako v jedničce a takhle bychom mohli ještě chvíli pokračovat. Dokonce ani rozšíření světa mimo ústřední rodinu nepřináší mnoho objevného, naopak se vtírá pocit, že scenáristi jeli na volnoběh – v akčních a hororových scénách proto film docela sviští, ale když se zastaví, tak vlastně nemá co vysvětlovat. Zvukové hrátky a sympatické obsazení z jedničky už nikoho nepřekvapí, a tak potěší hlavně umírněná stopáž, jež podtrhuje hlavní dojem: druhé Tiché místo je neurážející, ale nic nového nepřinášející epizodkou ze světa, který se už vyčerpal. Více zde.