bierce

Černobílá underground zběsilost kombinující tematicky svět drag racing závodů a bizarních monster filmů. Pokud jsem to správně pochopil, tak ústřední postava drag závodníka, závislého na konstantním přísunu adrenalinu, přijde po vážné havárii o zásadní tělesné části potřebné k závodění. To ho ale nezastaví a s pomocí své milenky, bývalé hollywoodské star, stvoří a následně i splyne s jakýmsi drag simulátorem poháněným adrenalinem, čerpaným z návštěvníků místního tattoo studia. A jelikož láska se nestará o nějaké tělesné deformace či nedostatky, tak ze svazku vyšeptalé herečky a muže-stroje vzejde monstrózní potomek, jdoucí ve stopách nenasytné ústřední postavy známé české pohádky. Na první dobrou je zřejmé, že tohle stvořil Frank Grow, jehož pozdější opus jménem Love God se před lety nějakým zvláštním řízením osudu vyskytl v místní distribuci na VHS s českou podporou. Což je veliká záhada, s ohledem na to, že třeba ve Spojených Státech údajně film oficiálně nikdy na žádném formátu vydán nebyl. Grow se formálně blíží estetice undegroundových 80's monster horrorů, konkrétně bych zmínil třeba Basket Case nebo Mindkiller, z druhý strany světa možná trochu překvapivě Tetsuo a především pak, coby ideální bratříček, byť ne tak zvrácený a s nulovým výskytem monstrozit, ale přesto vykazující překvapivou podobu, Drum Struck. Krom filmových vlivů je zde výrazně znát i vizuál punkových zinů, ke kterým vede cesta i díky užité hudbě operující v žánrovém rozpětí garage-heavy-punk-alternative. Ostatně onen rozkošně ošklivý synátor úhlavního adrenalinového závisláka se objevil na obalu jednoho EP Steel Pole Bath Tub, kteří o pár let později složili nepoužitý soundtrack k Love God. Veliká škoda, že toho Frank Grow v podobném duchu nestvořil víc.

Roztomile naivní protiválečná agitka, v níž nevinné romanticky založené děvčátko neúmyslně naruší pouliční klukovské válečné hry, za což je nekompromisně potrestáno neurvalým zneuctěním své hadrové panenky. Úhlavní dutohlav, zodpovědný za onu agresi, má následně sen, v němž se projeví jeho skryté mocenské ambice, jež si náležitě a s gustem užívá. Sen se však, jak už sny občas mívají ve zvyku, nenápadně přetransformuje v sugestivní noční můru, jež hošíka vrátí na správnou kolej. Nedělám si ale iluze, že pouze na čas. Než totiž hošíkova blouznící mysl změnila směr svého uvažování, zdálo se, že dojde i na menší znásilněníčko nebo aspoň vraždičku. Jde sice jen o dobovou moralitku, takže se to může zdát jako poněkud přestřelená teorie, ale xenofobní předsudky stranou. Tady jsme na Balkáně bejby a klukovi to očividně tryskalo z očí.

Inscenovaná dokumentární rekonstrukce revolučních březnových dní roku 1848, známých dnes jako 5 dnů v Miláně. Film od diváka očekává obeznámenost s kontextem, tudíž se vůbec nezatěžuje s nějakým historickým úvodem. Poměrně sugestivním způsobem jsou zde zachyceny scény z pouličních bojů, přestřelky na barikádách i teatrální úmrtí hrdinských povstalců. Výrazně je rovněž zmíněna role dětských sirotků, kteří během povstání fungovali jako rychlí poslové. Negativním rysem je pak přílišná stručnost a snad i absence odstupu, projevující se v až přehnaně nadšeném závěru, oslavujícím prozatímní vítězství povstalců. Zde ale možná hrálo roli i to, že Itálie se v roce vzniku filmu nacházela na mimořádně důležité křižovatce svých politických dějin, kdy se rozhodovalo zda se přikloní k západu či k východu.

První vyložené zklamání z Mikeova filmu, který je pouhou odstředěnou verzí Aldrichova o rok staršího opusu What Ever Happened to Baby Jane. Myšleno samozřejmě v intencích Kucharovského low budget underground filmu. Podobně jako v Baby Jane i zde sledujeme dvě stárnoucí herečky halucinující o své hvězdné minulosti. Velká část hereckých výkonů je tradičně a nepřekvapivě poměrně hysterická a celkový styl značně svojský (někdo by možná řekl i amatérský), co však tentokrát překvapuje je nezajímavost hlavních postav, neinvenční výprava a zároveň téměř totální absence Kucharovských bizarních trademarků. Což je veliká škoda. Bez létajících talířů, originálně vyšinutých postav a bizarně podvratných detailů je to totiž dost nuda.

Převážně nostalgicky podaný portrét zašlé slávy egyptské Alexandrie, známé dříve jako Malá Paříž. Na tamější belle epoque vzpomínají poslední pamětníci oněch časů, z velké části letité dámy evropského původu, které skrze popisy honosných bálů a recepcí s účastí vznešených aristokracií z celého světa poskytují divákovi letmý náhled do zmizelých časů kontinentální suverenity. Jak je však vidět z poslední scény, nastupující generace místních obyvatel mají na slavnou epochu svého města trochu jiný názor.

Romantický oldschool horror o probuzené egyptské mumii s tragickým vyústěním pro všechny účastníky bizarního milostného trojúhelníku. Hlavní protagonista, Dr. Morris D. Koshki, je extrémně přepálenou verzí tzv. "šíleného vědce", žijícího a tvořícího ve věži starého hradu, jehož zdi lemují ustavičně šlehající blesky a reje animovaných netopýrů. Trochu to vypadá jako krátkometrážní lowbudget underground verze nějakého starého Hammer filmu, s tím rozdílem, že herci zde působí jako členové ochotnického spolku sesbíraného v beatnickém baru. Ostatně, přesně v duchu většiny filmů obou bratrů Kucharových. Z těch několika děl, co jsem od nich zatím shlédl, mi tenhle přijde nejslabší. Nicméně závěrečný dada twist, který jsem se znalostí jiného Mikeova filmu mohl čekat, ale ve skutečnosti mě v dobrém šokoval svou absurditou a nečekaností, ho posouvá minimálně o stupeň výš.

Dokumentární náhled do dnes už snad téměř vymizelých technik ručního rytectví, sloužících k převodu již existujících výtvarných děl a jejich následnému tisku na papír, jakož i k různým technikám leptu a ražby. K vidění jsou zde díla takových kapacit jako byl Picasso, Joan Miró nebo André Masson, z nichž dva posledně jmenovaní jsou dokonce zachyceni osobně při práci. Vše samozřejmě podané, s ohledem na dobu vzniku, s typicky francouzským espritem a v prostředí nanejvýš vhodném, a sice v ateliérech na pařížském Montmartru.

Jméno Claire Denis vnímám léta, ale nikdy jsem se s její tvorbou zblízka neseznámil (až na jedinou výjimku v podobě Trouble Every Day, vydaným u nás klasicky ve zmršené verzi na VHS, což by ostatně mohl být ten zásadní problém, proč si z filmu ani zbla nepamatuji). S jejím zařazením jsem měl ale vždycky tak nějak podvědomě jasno - levicové smýšlení, "artovina", feminismus. Na první rande jsem tedy zvolil Claiřinu závěrečnou práci z Pařížské La Fémis a zjišťuji, že alespoň zde jsem trefil pouze v prvním případě. Což ale vůbec není na škodu. Po velmi cool vypadajících úvodních titulkách se totiž začne odvíjet zvláštní, neustálou paranoiou infikovaný příběh, z kterého se dosti nečekaně stane výborná žánrovina koketující se sci-fi. Očekával jsem politiku, levicový aktivismus a pařížské studentské bouře a namísto toho dostal překvapující mix Groundhog Day, Dark City a Truman Show v levičáckém lowbudget podání a s minimálně 20letým předstihem. Je to i díky hereckým výkonům sympatické úhlavní dvojice velmi vtahující a ani trochu mi nevadí začátečnické chyby jako třeba očividný stín mikrofonu na zdi. Navíc až na konci mi došlo, že jsem se s projekcí naprosto neúmyslně trefil právě na 15. května.

Sugestivní pokus o zachycení stavu schizofrenní mysli, neschopné rozlišit mezi snem a skutečností. Prázdnota je mé zrcadlo, smrt můj společník. Až tak blízký, že v samotném závěru filmu přebírá nadvládu nad racionálnem a dle mého se až poněkud příliš manýristicky a doslovně vrhá se svým doppelgängerem do hlubin. Těžko se mi jakožto neznalému problematiky soudí, nakolik hodnověrně se zde tyto hraniční stavy podařilo zachytit. Naštěstí se schizofrenií nemám žádnou osobní zkušenost, ale vím že lidé kteří ji mají jsou na takto zobecňující zobrazení poměrně hákliví, jelikož každou takovouto diagnózu je nutné brát subjektivně. Nicméně faktem je, že Eric Duvivier se tématem schizofrenie zabýval dlouhodobě a filmů otírající se o něj vyprodukoval víc. Všechny vznikly pod patronátem farmaceutické firmy Sandoz, jež se krom produkce autorských psychedelických filmů zabývala i syntézou a výzkumem LSD a jejímiž dalšími členy byli krom Duviviera i básník Henri Michaux či režisér Jean-Daniel Pollet.

Teprve druhý Ossangův film je v podstatě jakousi rozcvičkou před následujícím dlouhometrážním opusem L'Affaire des divisions Morituri, takže už zde je jasně patrné množství jeho postupů a motivů. Díky černobílé syrové kameře s vysokým zrnem a výhradně undergroundové kytarové hudbě dociluje jedinečného industriálně punkového feelingu, rovněž je zde časté užívání mezititulků a literárních odkazů/citátů. Oproti zmíněnému Morituri se svou ambiciózní revoluční tematikou je ale tento "příběh" o souboji dvou mužů prostřednictvím ženy jednoho z nich v základu docela komorní a více srozumitelný. Možná proto a z velké části určitě i díky filosofujícímu a značně skeptickému "klimaxu" podpořenému pulsující hypnotickou hudbou, mně tak zasáhl podstatně víc než výše zmíněný opus.