Adramelech

Hlavní hrdinka trpí v důsledku blížícího se přechodu návaly krve do hlavy. Nejdřív spadne ze svahu, když trhá ostružiny, a pak sebou ještě jednou sekne cestou domů. Krátce poté ojede chlapa, který jí přivezl do jejího koloniálu krabici pracích prášků. Scéna je naštěstí pojata velmi decentně. Žena si při sexu nesundá poprsenku ani sukni, muž si ani nestáhne kalhoty. Přesto divák pochopí, že šlo o pohlavní styk, ale neutrpí trauma. Na podprsenku dojde až v 0:57:12, ale vidíme jen stáhnutí ramínka a pak následuje milosrdný střih. Celá ženina postava (pouze v kalhotkách) je k vidění v 1:00:15. Žena leží na zádech, v ruce drží mobil a drbe se jednou nohou o druhou. Další erotická scéna je v 1:09:58. Žena si nejdřív prohlíží mužův penis, protože žádný jiný nikdy neviděla, a následně zaujme polohu vhodnou k souložení, přičemž je však pořád oděná v kalhotkách a podprsence. Opět následuje filmový střih. Teprve v 1:11:09 uvidíme ženina prsa, jak se jí povalují na břiše atd. Filmaři prostě diváka zvykají a dávkují mu tuto silnou kávu po lžičkách. Nakonec žena k velkému údivu lékařů otěhotní, což má zřejmě být happyend. Gruzínci, Gruzínci, řekl bych, že jste se moc nevytáhli. Blíže k vlastnímu filmovému příběhu viz podrobný a znamenitě napsaný komentář uživatelky JitkaCardova.

Eroticky laděná komedie, jež se odehrává v bavorských Alpách ve vesničce s názvem Ptačí studánka. Za účelem zvýšení porodnosti s prvořadým cílem zlepšit finanční situaci obce vymyslí starosta pro místní ženy motivaci... Film byl natočený v době, kdy politická korektnost ještě nevylezla z kanálu, což dnes přidává této rozverné filmové hříčce další rozměr. Psychologicky vzato ukazuje tento film jednu z charakteristických fantazií, která se vyskytuje v nevědomí každého muže, totiž místo plné mladých, vstřícných, ba přímo sexu lačných žen. Existují takové lokality i ve skutečnosti? V jistém smyslu ano, ale člověk je najde spíše na Filipínách nebo na Tahiti nežli v Německu a vůbec už ne v tom současném. Připojuji záznam tematicky korespondujícího snu. - - - Sen o Městě žen (v noci z 13. na 14. října 2017) - - -     Protože jsem už v důchodu a mám dost času, koupil jsem si měsíční zájezd do jednoho menšího města, které v nabídce cestovní kanceláře figuruje pod názvem Město žen. Kromě historické architektury je známé tím, že v něm žije velké množství žen ve věku od patnácti do třiceti let, které jsou vysazené na starší turisty. Další zvláštnost onoho města spočívá v tom, že tu není připojení k internetu ani signál pro mobilní telefony.      Ubytoval jsem se v nízkém domku o jedné místnosti, kompletně zařízené v prvorepublikovém stylu. Všechny domky v ulici jsou postavené na okraji skály. Přístup do nich zajišťuje most dlážděný dřevěnými kostkami, ve skutečnosti vlastně pavlač, jež ústí do jakési hradní brány, která je však jenom průjezdem, na nějž navazuje další, tentokrát už normální ulice.      Hned první den jsem se seznámil s asi dvacetiletou místní obyvatelkou, která bydlí o pouhých pár domů dál. Chodil jsem s ní několik dnů, ale pak jsem dal přednost jiné, pouze sedmnáctileté obyvatelce, protože mě neskutečným způsobem naháněla. Opuštěná partnerka řekla, že své zklamání vyjádří tím, že po dobu mého pobytu nebude ve svém pokoji večer rozsvěcet světlo.      Jdu se svou novou partnerkou po mostě směrem ke svému podnájmu. Už se stmívá a já mrknu do okna bývalé partnerky, jestli se tam přece jenom nesvítí, ale je tam tma. Chvíli hledím do okna a všimnu si, že je zazděné. Buď si ze mě bývalá partnerka udělala legraci – anebo jsou ve hře jiné faktory. Současná partnerka se tváří otráveně, což si vysvětluji její žárlivostí.      Napadne mě, že si ještě koupím cigarety. Trafika je hned v nedaleké hradní bráně. Stojím na mostě a kouřím. Najednou zpozoruji, že v dlažbě jsou tenké trhliny. Na několika místech na ni zkusmo dupnu a dlažba se viditelně prohne. Skloním se a zašťourám do mostu prstem. Kousek pojiva mezi dlaždicemi se propadne. Vznikne otvor o velikosti sotva čtverečního centimetru, ale je jím vidět dolů skrz most. Moje partnerka říká, že bych se měl raději věnovat tomu, proč jsem přijel, a do ničeho tady zbytečně nešťourat. To bych totiž také mohl špatně dopadnout.      Típnu vajgl, zamířím s dívkou k mému dočasnému bydlišti a cestou trochu nejistě pokukuji po své společnici, jestli se nerozplyne či aspoň nestane průhlednou nebo se třeba nepromění v lišku. Zdejší realita asi bude mít trhliny nejenom v dlažbě mostu.

Parádní film o hodně zlobivých dětech. Ani Stephen King by se za takový příběh nemusel stydět, jak zde ostatně už napsal jeden uživatel. Občas prostě někoho napadne dobrý námět, a když jsou k dispozici filmaři, co umějí točit, plus herci, co dovedou hrát, tak vznikne znamenitý film. Líbilo by se mi, kdyby se to stávalo i v české kinematografii.

Nevěděl jsem, že v Japonsku mají chrám filmového boha, k němuž se chodí modlit filmoví amatéři, aby jim umožnil natočit dobrý film. Možná by tam mohli z Barrandova pořádat zájezdy pro naše břídily.

Krásně ujetý japonský film s hodně nataženou stopáží. Nemohu se ubránit dojmu, že to křesťanství Asiatům nějak nesvědčí. Kdyby se Japonci drželi šintoismu nebo buddhismu, udělali by líp.

Mně to připomnělo knihu Broučci od Jana Karafiáta. Tam nakonec také všichni pomřeli. Tady však aspoň jedna beruška přežila.

Kanibalismus, jak jej líčí film, neodpovídá tomu, co je známo z etnografie, ani tomu, co je známo z psychopatologie. Celé je to jen hloupá fikce. Přitom je z dějin kriminalistiky známo dost příběhů o skutečných kanibalech, které by se daly filmově zpracovat. Jedna hvězdička za herecké výkony. Připojuji záznam tematicky korespondujícího snu, který se mi zdál někdy v roce 2006. - - -     Spolu s dalšími českými turisty jsem přijel na jednodenní autobusový zájezd do Vídně. Na tržišti vidím stánek s produkty z lidského masa. Nabízejí tam párky, salámy, konzervy a spoustu dalšího zboží. Krásně to tam voní. Kupuji tři kousky levnější pečínky s kostí, protože chci tuto zvláštní pochoutku nabídnout i ostatním. Nikdo se však nemůže odhodlat k tomu, aby maso ochutnal. Také já zjišťuji, že nejsem schopen vložit sousto do úst, a z vůně, která se mi původně jevila příjemná, se mi najednou začíná zvedat žaludek. Poblíž vidím laserovou čtečku čárových kódů určenou pro veřejné použití, a tak si chci aspoň ověřit, jak je toto zboží deklarováno v elektronické databázi. Na displeji čtu: Lidské maso… Výrobek byl tepelně zpracován… Země původu… Cena (uvedená v EUR). Pak pohlédnu ke stánku a všimnu si názvu firmy – PIKNA G.m.b.H. – a pod ním čtu tento reklamní slogan: Kupujte naše produkty – Pomůžete čelit populační explozi v třetím světě.

Akční fantasy, jehož účinek je založený především na vizuálu a na bizarních nápadech tvůrců. Vlastní příběh je zde spíše okrajovou záležitostí a podle toho i vypadá. Sono už natočil mnohem lepší filmy, ale ani tento bych nehodnotil jako odpad. Kam bych potom zařadil četné škváry, které se dnes točí u nás?

Při sledování filmu Les lásky mě napadlo: Čím to je, že když Šion Sono natočí nějakou úchylnou erotickou scénu, tak je to výsostně estetický zážitek, zatímco když nějakou úchylnou erotickou scénu natočí David Lynch, tak je to nezáživné jak evangelická bohoslužba? Odpověď by mohly znát sudičky, které člověku udílejí mimo jiné i míru jeho uměleckého talentu. Vezměme si třeba hned jednu z prvních scén v tomto filmu: holky v dívčí škole nacvičují Shakespearovu hru Romeo a Julie. Obě hlavní role hrají děvčata. Mají na sobě školní uniformy. Dvě, které se příliš vžily do svých rolí, se pak za scénou pohybují ve spodním prádle. Vlastně se tam nic moc neděje, ale člověk přitom úplně zapomene nadávat na LGBT. Děj se dále rozvíjí a dostává se do oblastí, kde si Eros podává ruku s Thanatem. Mimochodem, nevím, proč Japonci tak tíhnou k sebevraždám; asi to mají zakódované v genech. Vzhledem k tomu, že příběh je zakotvený v realistickém prostředí, však působí psychologicky nevěrohodně a jeho závěr už vysloveně připomíná absurdní drama. I zde, jako v mnoha jiných filmech všemožných proveniencí, tedy záleží na divákovi, jestli přistoupí na hru filmových tvůrců či nikoli.

Film je krásně japonsky ujetý, ačkoli ze začátku se zdálo, že se tam nedozvím mnoho nového. Živou ještěrku v láhvi jsem už viděl (ale byla to jenom Lacerta viridis), nahou šikmoočku jsem už viděl (měla sice menší prsa než ta ve filmu, ale zato nebyla magor), slečnu na vodítku jsem už také vedl (který chlap by si tohle nevyzkoušel, zvláště když to tu holku baví?), ale záhy jsem musel uznat, že Šion Sono má mnohem divočejší imaginaci než já, a to v mnoha ohledech. Jak děj pokračuje, tkanivo reality se postupně začne trhat, kauzalita praská ve švech, čas odhaluje svoji relativní povahu a jednotlivé časové roviny se prolétají se stejným půvabem jako dvě líbající se děvčata. Není to tedy jen tak nějaký BDSM bizár, jak by se to z počátečních sekvencí filmu mohlo divákovi jevit. Charakterizoval bych toto filmové dílo jako surrealisticko-erotické drama s psychoanalyticko-feministickým přesahem. A občas je to dokonce romantické!