Nezvaný host

Jakýkoli byl původní záměr, s odstupem času jde, i navzdory jízlivým podtónům, o neskutečně mrazivé podobenství o lidské povaze a možná o jeden z nejvýstižnějších filmů na téma česko-ruského "přátelství". Kvantum nabízejících se interpretací zde není na škodu. Nezvaný host má díky jisté významové zamlženosti stále ohromnou vypovídací hodnotu (posuďte sami, kolik "nezvaných hostů" si pouštíme do bytů třeba prostřednictvím moderních technologií). (28.05.2012)

„Co si přejete? My Vás vůbec neznáme. Odkud jste? Tady nemůžete být … Co to pořád žvaníš? Všichni musíme poslouchat, tak ty budeš taky! Řek‘ jsem to snad jasně. Když mě sem poslali, tak tu musím bejt. Jako váš bratr, nebo přítel.“ To … to je naprosto neuvěřitelné. Neuvěřitelně absurdní. Plné černého až mrazivého humoru. A také strašidelně pravdivé. Venclíkův absolventský filmeček nám ukazuje povahu českého člověka naprosto otevřeně a bez příkras („Je to holt těžký, musíme se s tím smířit. Nic netrvá věčně. Musíme to vydržet“). Vůbec se nedivím, že putoval hned po svém zveřejnění do trezoru. Jen je velká škoda autorova promarněného talentu. Být hrdinou a svědomím národa se nevyplácí. (27.02.2015)

Coby satira na srpnovou okupaci Československa se film míjí účelem. Problém osobně vidím v přítomné poetice Nové vlny, známé tím, že se nezabývá problémy příliš do hloubky - zde to v praxi znamená, že vidíme "okupaci" jednoho panelového domu a zaměření na konkrétní obyvatele, i přes pár dobrých myšlenek je to ale všechno a jinak ve většině času sleduji pásmo dialogů prázdného charakteru, ze kterých ani není znát ten v komentářích toliko proklamovaný podtext. Mimochodem, nabízí se otázka - má vůbec význam se satirisací 21.srpna zabývat? Venclík jednak napsal scénář rok před onou nešťastnou událostí a hlavně sám popřel jakoukoli souvislost. Nemluvě o tom, že všechny generace schvalovatelů (některé méně, některé více) posouvaly významy různých filmů až do stratosférického absurdna. 60% (16.03.2011)

"Žánr" podobenství byl živnou půdou českého filmu šedesátých let a reprezentuje typ snímků, který se bohužel z pozdější kinematografie téměř vytratil (že mu normalizace nepřála, je pochopitelné - a nikoli náhodou se ho nepříliš úspěšně pokoušeli v devadesátých letech křísit právě představitelé nové vlny jako Chytilová nebo Němec). Přitom škála projevů podobenství se pohybovala v poměrně širokém rozpětí od jemných náznaků ("zatuhlost" v Passerové Intimním osvětlení, metafora hasičského bálu v Hoří, má panenko), přes poměrně komplikované alegorie (pro mě vůbec nepřekonatelné O slavnosti a hostech) a avantgardní bizarnosti (žroutství Sedmikrásek) až po poměrně frapantní, sevřené výpovědi o dané době (Juráčkova Postava k podpírání či Švankmajerova Zahrada). Nezvaný host představuje pomyslné vyvrcholení těchto tendencí, které už snad ani nemůže hovořit jasněji: do soukromí bytu jednoho páru se nedovoleně vetře cizinec, jehož úkolem je dohlížet a podávat hlášení na neidentifikované "ústředí". Oba partneři jeho přítomnost nejprve odmítají, ale záhy si na přítomnost dohledu zvyknou a na ústředí posléze volají i sami, protože si uvědomí, že "mohli skončit daleko hůř". Samotný princip výměny svobody za pohodlí iluze zachování běžného života je velmi prozíravou metaforou pro nastupující normalizaci. Natolik prozíravou, že je jasné, proč nemohl nadějný Venclík dále točit. Filmařsky Nezvaný host celkem odpovídá studentskému snímku (úvodní dialogy prozrazují určitou nezkušenost), ale těžiště snímku je jinde, jak jsem shrnul výše, proto si dovolím hodnocení malinko nadsadit. (08.05.2017)

,,Tady kóta 15, vše v pořádku - končím, přepínám!'' Tohle natočit jako studentský film v roce 1969 - to chtělo sakra koule! Film mi trochu připomenul Havlova Anděla strážného, ale jen v počátku tím vpádem a bezprostředním chováním nezvaného hosta. Pak už to začalo být husté a lehce absurdní. Závěr mne dostal. Možná tím pan Venclík nechtě naznačil, že bratrská rudá vojska ani nezvaní hosté hned tak neodejdou... Jsem moc rád, že jsem to viděl. * * * * (01.02.2016)