Grand Prix

Nikdy mě automobilové závody nezajímaly, nebavilo mě takové soutěže sledovat, proto jsem očekávala, že pokud ty tři hodiny u tohoto filmu celé zvládnu, budu si moci tak akorát pogratulovat za úspěšnou výdrž a pustím si příště raději něco lepšího. Nakonec jsem se ale díky zručné režii a dobře vybraným hercům nechala strhnout, prožívala trať spolu se závodníky a sledovala jejich očima ubíhající metry. Bavily mě i pohledy do zákulisí rychlého sportu, charaktery předních závodníků a jejich partnerek. V reálu se sice ze mě fanoušek formulí nestal, ale na Frankenheimerův film se ještě klidně někdy podívám znovu. (06.08.2023)

John Frankenheimer měl auta a rychlost vždy rád a výborně to předvedl právě v tomto snímků z prostředí formule 1. Film má hlavní chybu v přílišné délce a nepříliš vydařeném prokreslení charakterů ale samotné závody, které tvoří velkou část snímku jsou natočené výborně a hlavně díky tomu stojí za to vydržet celé tři hodiny. Záleží na divákovu vztahu k oblasti automobilových závodů. (29.01.2012)

To byla krásná doba, když do vozů F1 usedali piloti s vědomím, že vyhraje ten nejrychlejší blázen a ne ten, do jehož monopostu bylo zabudováno nejvíc elektronických vychytávek. Já mám tedy příliš málo sebevražedných sklonů na to, abych pociťoval touhu prakticky si vyzkoušet rychlost uhoření v monopostu, ale z bezpečí stabilně usazeného křesla jsem si vychutnal adrenalin na trati, zvědavě jsem si prošel depo a ani nakouknutí do osobního života pilotů nebylo zcela od věci. Tři filmové hodiny obvykle převyšují schopnost mého soustředění, ale Frankenheimer svědomitě sešlápl plynový pedál k podlaze a k podřazování se odhodlal jen ve velmi ostrých zatáčkách, takže mi Grand Prix profrčelo před očima rychleji než kterýkoli zásadní díl libovolné mexické telenovely. (27.02.2013)

Automobilové honičky Frankenheimerovi vždycky šly, o tom žádná, a dokonce jsem se vrátil do let dospívání, kdy jsme za totáče v neděle koukali u nás na Jižní Moravě na rakouskou ORF a přímé přenosy F1 a doufali, že se F1 někdy pojede v Brně. Prožívali jsme osud Nikiho Laudy, v devadesátkách truchlili za Ayrtonem Sennou. Ale taky jsme si říkali, že nechápeme, proč lidé tak riskují životy (tak jasně, adrenalin) a nežijí raději nějaký normální život. Jestli to za to stojí umřít pak třeba moc mladý, nebo v lepšim případě nadosmrti zmrzačený. Tenhle film pokládá stejné otázky a stejně jako my nemá odpovědi. Navíc jsem však čekal poněkud hlubší ponor do duší těch lidí a tajně doufal, že se dozvím, co třeba dělají jiného ve volném čase. Avšak nedozvěděl jsem se. Ty postavy jsou tady jedna jako druhá, včetně žen, jsou zaměnitelné, a já neměl ani komu fandit. Vlastně všichni si honí trika, každý se snaží dokázat, že dočurá dál, a mě osobně podobné filmy přijdou zbytečné - a teď se budu pro někoho rouhat, ale ano, i Amadeus mi přijde přeceňovaný a o ničem. Vlastně jsem si říkal, co si mám po skončení filmu z něj odnést. Jak říkám, technicky je to dokonalé, jako by divák v tom kokpitu sám seděl, ale nakonec kromě toho adrenalinu, různých pohledů na závody (včetně poetického) a oné skvělé techniky jsem nic navíc nedostal. A mimochodem, měl jsem z filmu podobný pocit už kdysi, když jsem jej viděl poprvé. (17.09.2023)

Ačkoliv nejsem žádným velkým fanouškem automobilových závodů, tak jako kluk jsem s tátou chodíval na závody na Masarykův okruh, zažil jsem ještě i ten starý, kde se motorky a auta proháněla  de facto po normální silnici mezi domy, tedy něco jako Velká cena Monaka, kterou Frankenheimerův opus začíná.   Filmově je  Grand Prix zejména opulentní oslavou závodů F1 s naprosto nadčasovou vizuální stránkou, kde máte občas pocit, že s těmi závodníky jste přímo na dráze.. Na velkém plátně by vyniklo jistě mnohem víc. S karamboly, kterých na diváka číhá víc než dost si pak  tvůrci asi vyhráli nejvíc a jejich působivost zkrátka bere dech. Čili už jen po formální stránce jde o výjimečné dílo, to by mi ovšem u podobného tématu k absolutoriu nestačilo a tak jsem uvítal zejména výborně poskládaný příběh čtyř hlavních protagonistů, špičkových jezdců, kteří ač každý jiného naturelu, se po nastoupení do kokpitu stávali jednou a touž osobou, která před sebou vidí jen závodní dráhu a  vyhlíží jen cílový praporek.   Do jejich života mimo dráhu pak vstupují ženy  a právě ta vztahová linie s nimi či jen trochu jiná závodní dráha mne tu bavila snad ještě  i o trochu víc než všechno to okouzlení rychlostí plné adrenalinu ( a testosteronu). Ať už to byla velmi přitažlivá novinářka Louise, "netančím, nekouřím, nepiju"  Lisa, lehce labilní  a krásná manželka  Pat, tak ale i chladná Stoddardova matka či vypočítavá Sartiho manželka.   A byť není prostředí kolem závodů vybarveno pastelkami, tak tam jistý morální vykalkulovaný ideál pochopitelně prosáknul. Ferrari a černý prapor...ehm.  Na druhou stranu, ta kola se tu točila o něčem jiném.  5,4,3,2,1, START!! (05.08.2023)